Noční setkání

Co se může stát, až náš čas na tomto světě vyprší?

Martin se podíval na hodinky. Blížila se půlnoc a většina osazenstva z rezervované hospody už se vybrala na cestu domů.
Martinovi se původně na školní setkání po deseti letech moc nechtělo, nedávno se rozešel s partnerkou a v práci se mu na stole poslední dobou hromadily nevyřízené věci a tak vyhazov už jistě klepal na dveře. Nebylo s čím se chlubit. Nakonec se ale odhodlal, že půjde. Když už nic jiného, alespoň si zlepší náladu.

Teď už bylo skoro po setkání, v hospodě už zůstali jen vytrvalci, kteří nechtěli opouštět hospodu před rozedněním a jak na lístcích přibývaly čárky, tak rozhovor postupně váznul. Martin vstal a ztěžka se opřel o stůl, když se mu na okamžik zamotala hlava. Nemyslel si, že toho vypil mnoho, ale očividně se spletl.
„Hobby já už taky půjdu.“ rozloučil se s bývalým předsedou a organizátorem celé akce. U barmana zaplatil svůj účet a vystoupil do studené noci.

Čerstvý vzduch ho trochu probudil, takže se hned cítil jistější na nohách. O tom, že by si objednával taxi ani vážně neuvažoval. Už tak peníze v portmonce smrděly málem a další výdaje už by asi jeho křehký rozpočet neunesl. Martin zhluboka táhle vydechl a radoval se ze stoupající páry, jak jeho dech okamžitě kondenzoval ve studeném vzduchu. Podíval se vysoko nad mihotavé lampy na bezmračnou oblohu a rozpustile se zachichotal, když mezi milióny hvězdiček uviděl malou vílu. Vzápětí uviděl další a další. Hrály si na honěnou a dováděly mezi kometami. Martin se opět zachichotal.

„Co děláš vole?“ Martin se otočil za hrubým hlasem a uviděl Leoše. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že leží na chodníku a zírá na nebe.
„Je ti něco vole?“ Leoš starostlivě krčil obočí a bylo na něm vidět, že těžce a namáhavě přemýšlí, co by měl udělat. Martinovi ho bylo skoro líto. V obličeji mu četl chvilku naprosté zmatení a chvilku koncentrované soustředění, podle toho, zda právě vítězil rozum nebo alkohol.
„Vstávej vole. Pomůžu ti.“
Martin se vděčně chopil nabízené paže. Bohužel však místo toho, aby se oba postavili, tak Leoš také spadl a přilehnul Martina na zemi. Martin chvilku bojoval o vzduch, ale nakonec se mu podařilo Leoše odvalit stranou.
„Já vstanu sám.“ rozhodnul Martin. „Ty si opilej.“
„A ty nejsi vole?“ opět se dal dohromady Leoš a trhaně se zvedal zpět na nohy. Nebýt blízké stěny hospody, tak by se mu to asi nebylo podařilo.
„Hele Leoši nechceš taxíka? Ty se asi domů nedostaneš.“ Martin se nabízel, že Leošovi objedná taxi, protože doufal, že se také sveze.
„Jdi se vysrat. Já jdu zpátky do tepla. Asi jsem fakt opilej.“ Leoš se otočil a zatímco ručkoval podél zdi zpátky ke dveřím, tak si něco pro sebe hudral.

Martin chvilku zvažoval, že by se snad také mohl vrátit, protože očividně na něm alkohol zanechal větší stopy, než původně předpokládal, ale nakonec vyhrál zdravý rozum. Peněz nebylo nazbyt a pozítří byla opět práce. Nemohl si dovolit zítřek strávit na záchytce.

Když už se rozhodl, tak se odvážně pustil lampy, která mu doteď skýtala oporu a vyrazil do tmavých uliček města, osvětlených pouze blikajícími lampami.

Notnou dobu se plahočil ulicemi a tajně doufal, že pořád jde správným směrem. V jednom okamžiku musel na chvilku zastavit, protože žaludek začal silně protestovat. „Ježíši Kriste mě je blbě.“ Stihnul ještě zamumlat, než se v něm všechno sevřelo v křeči a on vyvrhnul celý obsah žaludku na blízkou popelnici v potemnělé vedlejší uličce.
Oběma rukama se zapřel o stěnu nejbližší budovy a přestal se bránit, zatímco všechno jídlo v žaludku vycházelo nestráveno ven spolu s alkoholem a sušenkami z dnešního večera.

Když se mu konečně uklidnil rozbouřený žaludek, tak se rychle dal na další cestu, aby ho snad někdo oprávněně nenařkl ze znečišťování silnice a nezavolal policii.

Najednou za sebou uslyšel hlomoz. Rychle ukročil víc do stínu a ztěžka se opřel o stěnu, aby se podíval na průvodce celého randálu. Ještě než se stihl otočit, tak kolem něho zběsilým tempem prosvištěl kočár tažený dvěmi zdivočelými kobylami. Na kozlíku zhrouceně seděl muž a zatímco jednou rukou křečovitě držel uvolněné otěže, tak si druhou ruku tisknul k tělu potrhaný plášť. Do obličeje mu Martin neviděl, protože muž měl na hlavě ošumělý klobouk s širokou krempou, který jakýkoliv pokus o zkoumání mužova výrazu předem odsoudil k nezdaru. O nedostatku času, kvůli rychlosti se kterou se celé setkání odehrálo nemluvě. Přes všechen spěch, temnotu a rychlost si však Martin nemohl nevšimnout dvou šípů, které trčely mužovi z nahrbených zad. Než se Martin stihnul rozhodnout a rozpohybovat k jakékoliv akci, tak mu kočár i se splašeným dvojspřežím zmizel z dohledu za nejbližším rohem. Jen zběsilý klapot čtyř párů kopyt a rachot dřevěných kol dosud rezonující Martinovi v uších dosvědčoval, že se to skutečně přihodilo a že nejde jen o další halucinaci alkoholem omámeného mozku. Martin se podíval na hodinky. Spíše ze zvyku. Snad spíše hledal ztracenou jistotu v navyklém gestu, než že by se chtěl ujistit o čase. Patnáct minut po půlnoci. To nebylo možné. Kolem půlnoci vyrazil z Hospody Na Růžku a už se celou věčnost potuluje ztichlými ulicemi. Všechna vrávoravost a nejistota byla tatam. Martin ve vzduchu vycítil jiskření jako před bouřkou.

Mezitím došel na křižovatku, na které mu zmizelo z očí uhánějící spřežení, když tak ostře zatočilo vpravo, že se kočár skoro převrátil. Martin by býval přísahal, že kočí vybral zatáčku na dvou kolech.
Když se konečně dostal k domu, který mu do té doby zakrýval výhled, tak ustrnul. Za nic na světě nečekal takový pohled. Místo obyčejné městské ulice se mu otevíral pohled na zelenou louku.

Několik desítek metrů od něho se klidně popásaly koně, které ještě před mžikem splašeně uháněly jakoby je honili všichni čerti. Kočár byl převrhnutý a kočí ležel nedaleko od něho v trávě. Nehýbal se. Martin se rozeběhl, aby kočímu pomohl.

Až na poslední chvíli si všimnul nezřetelného tetelení vzduchu, které ohraničovalo jakousi bránu z města na louku. Jen nepatrný jiskřící obrys díval tušit, kde je ještě tady a kde je už tam. Martin se ze všech sil snažil zastavit, ale byl zkrátka rozeběhnutý příliš rychle a bránu zpozoroval příliš pozdě. Slabé „Lup“ oznámilo jeho přechod na louku.
Martinovy botasky se zaryly do měkké vlhké půdy. Do nosu ho uhodila silná pryskyřičná vůně lesa. Martin se zastavil a pomalu se rozhlédl.
Zdálo se, že prve situaci špatně odhadnul. Ve skutečnosti nešlo o louku, ale o mýtinu v hlubokém lese. Na nebi svítily dva měsíce, jeden žlutě a jeden červeně. Martin věděl, že není na Zemi. Otázkou však bylo kde byl? Otočil se zpět. I z této strany viděl zřetelně bránu do jiného-svého světa. Za bránou viděl i rozmazané obrysy scenérie z tohoto světa.
Mýtina nedaleko za bránou končila a začínal tam hluboký les. Na jednom místě se stromy slabě rozestupovaly a dávaly tak tušit skrytou lesní cestu.

Martinovu pozornost opět upoutal kočár. Něco se tam hýbalo. Martin opatrně přistupoval blíž, pořád však byl připraven na bezhlavý útěk zpět do svého světa, kdyby vycítil jakékoliv nebezpečí.
Když byl od kočáru jen několik malých kroků vzdálený, tak se náhle dveře převráceného vozu otevřely. Martin uskočil zpět a čekal. Zevnitř se ozvalo zaúpění. Pomalu a s viditelnou námahou se z kočáru na světlo světa sunul starý muž. Přestože byl viditelně zraněný, tak v jedné ruce mocně svíral krásně zdobený meč. Když uviděl Martina tak nejprve zostražitěl a chystal se k obraně, ale když si uvědomil, že Martin není dalším z útočníků tak se uvolnil.
„Rychle! Přistup! Pomoz mi ven!“
Martin viděl, že muž vyslovuje jiná slova. Rty se pohybovaly úplně jinak, než jak by se pohybovat měly, ale přesto zřetelně slyšel mužův hlas.
Snad to bylo mužovou autoritou, snad to bylo naléhavostí v jeho hlase, ale každopádně Martin ihned poslechl. Dlouho se nerozmýšlel a přistoupil blíž a pomohl mužovi ven.
„Musíš zachránit králův meč. Nesmí ho dostat vévoda.“ Muž Martinovi podával zdobený meč i krásnou vyřezávanou pochvu.
Martin obojí převzal a okouzleně sledoval nádherné artefakty. Na okamžik úplně zapomněl, kde se nachází.
„Rychle! Běž! Vévodovi muži se blíží! Není času nazbyt!“ naléhal muž a sklonil se zpět do kočáru, odkud vytáhnul těžkou kuši. Teprve silný štulec do zad Martina popohnal vstříc bráně. Naposledy se podíval na starce, který mezitím kuši natáhl a právě do ní vkládal šipku.
Potom opět vykročil. Ozvalo se tiché „Lup“ a byl zpátky ve městě.
„Opatruj meč.“ Zazněla mu ještě v hlavě ozvěna mužova hlasu. Když se obrátil, aby se podíval bránou zpátky do lesa, tak viděl jen obyčejnou potemnělou silnici a blikající lampy.

Martin sklonil zrak k meči, který dosud třímal v ruce. Nebýt jeho váhy, byl by si myslel, že se mu to celé jenom zdálo…


Martin se vrátil domů a na celý zážitek zapomenul. Trochu ho iritoval artefakt nezměrné hodnoty, který tiše podával svědectví o starém muži a světě s dvěma měsíci, ale jinak se snažil celou noc i zážitky z ní zapomenout a zastrčit někam hluboko do podvědomí.


Teprve půl roku nato se mu události oné noci znovu připomněly. Hodinky, které měl té noci na ruce přestaly ukazovat čas a zastavili se na půl jedné v noci. Přesně šest měsíců po oné noci se však Martin ráno probudil a hodinky opět fungovaly.

Martin si marně vzpomínal na nejasné sny, které ho pronásledovaly celou noc, na sny o rudém měsíci, o menhirech a překrásně zdobeném meči, svítícím jak pochodeň, o zarostlých, nebezpečně vyhlížejících mužích oblečených do drátěných košil a vzdávajících mu hold…

Po práci měl domluvený squash, ale ve světle nových událostí a kvůli neklidu, který ho po celý den provázel ho raději odvolal. Přišel domů, zatáhnul závěsy, posadil se v potemnělém obýváku s lahví červeného vína a čekal na půlnoc.
Jak se půlnoc blížila, tak se zvedalo i jeho napětí. A samozřejmě, aby se napětí zbavil, tak si mocně zavdával z otevřené lahve. Potom z druhé, potom z třetí…

Konečně odbyla půlnoc. Martinovy hodinky se opět zastavily. Nejprve nemohl uvěřit vlastním očím a váhal co to má znamenat, ale potom si vzpomenul, že i před půl rokem trvalo těch patnáct minut po půlnoci výjimečně dlouho.
Mocně si zavdával z otevřené lahve, ale přesto se nemohl zbavit úzkosti. Najednou měl pocit, jakoby se na něho řítily stěny pokoje. Těžko se mu dýchalo a měl závrať. Otevřel okno. Když se otočil zpátky do pokoje, ucítil opět to podivné jiskřené ve vzduchu. Takové to jiskření, které předchází letní bouřce. Stěny pokoje se k němu blížily blíž a blíž a hrozily, že ho rozdrtí. Ustoupil vzad a znovu a znovu. Najednou o něco zakopl a padal…a padal…a padal.
Zavřel oči. Dopad mu na okamžik vyrazil dech. Když se opět nadechl, tak zase v nose ucítil tu známou pryskyřičnou vůni. Otevřel oči. Nad ním se skláněl mladý chlapec, oblečený do drahého pláště. Mladík promluvil. „Děkuji za meč, Martine Elistyre. Ashera tě vybral jako ochránce meče a vybral dobře!“
Martin se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Kousek od nich sedělo v sedlech tucet zarostlých mužů. Všichni byli oděni v kroužkových košilích, a bahno a rez dávaly znát, že muži dnes v noci už měli za sebou dlouhou cestu. Dva z nich drželi otěže dalších dvou osedlaných koní. Koní bez jezdců. Martin se postavil. Mladík si od něho převzal meč a vyšvihl se do sedla svého koně. „A teď se vrátíme pro to, co mi právem náleží!“ vykřiknul mladík a vytasil zářící meč a zdvihnul ho jak pochodeň vysoko do vzduchu.
Martin lehkým krokem přistoupil k poslednímu volnému koni a vyšvihl se do sedla s lehkostí, která svědčila o každodenní praxi. Část jeho mysli pořád ještě fascinovaně zírala a odmítala uvěřit tomu co se děje. Martin byl oblečen stejně jako zbývající muži a na skráni mu rašil stejně neupravovaný plnovous. „Za krále! Za království!“ zvolal mladík. „Za krále! Za království!“ slyšel se opakovat Martin…


Paní Bavaryšová nevěřícně kroutila hlavou. „Takový to byl hodný člověk. Vždycky zdravil a byl moc hodný. Takový tichý. Nikdy bych si nepomyslela, že to byl alkoholik.“
Mladý policista si zapsal poslední poznámky do bloku a rozloučil se se starou paní…
Zítra bude zase muset sepisovat podrobné hlášení. Proč sakra musel ten opilec vypadávat z okna zrovna když má službu on? Nemohl si to nechat až na zítra…Zatraceně…

---