Prababička

Paní Věra ráda sedí ve svém křesílku a kouká na televizi. Nevnímá sice mnoho souvislostí z děje, ale líbí se jí pohyblivý svět uvnitř této svítící bedýnky. Jednou tak v klidu posedávala, když tu vešel nějaký muž, spíše starší, vypadal na více než šedesát. Začal chodit zběsile po bytě a něco přitom stále nesrozumitelně huhlal. Paní Věra chtěla něco říct, ale zůstala jak opařená, jen pomalu zvedla ruku z opěrátka křesla. Za chvíli přišla postarší žena a po ní další a další lidé. Všichni šmejdili po bytě a cosi rychle huhlali. Až jich bylo v místnosti kolem desítky, někdo z davu poprvé pomalu a srozumitelně řekl:“Vždyť ona vůbec nevnímá co říkáme, vůbec tu už nemá být“. “Ale má, ví toho víc než ty“ řekl ten neznámý muž, který přišel jako první, sedl si naproti Věrušce a pokračoval: „Všechno nejlepší ke tvým stým narozeninám, maminko moje. Celá naše rodina se tu nyní sešla, aby ti popřála mnoho zdraví do dalších let“. Paní Věra jen seděla, nechápala co po ní ten muž, i když se jí zdál povědomý, chce. Jen se v klidu těšila, až všichni odejdou a ona bude mít zase klid.