Boží život

„Další, prosím!“ zavolal jsem z ordinace, opřel se v křesle a mrkl na hodinky. Ještě hodinu. Ach jo. Mezi dveřmi se mezitím objevil podivný zjev. Nevysoký, ale ani ne zakrslý, menší než já, ale o to rozložitější. Měl nohy do “O“ a paže širší než moje stehno. Přes levé oko pásku a trochu napadal na levou nohu. Nezaujímavější na něm byly stříbřité vlasy a vousy, ačkoliv nevypadal na víc než padesát let. Kdo to jen může být? Podle vzhledu to mohl být stejnou měrou šílenec nebo bezdomovec a jenom málo mu chybělo do vraha. Nikdy předtím jsem ho neviděl. No, však uvidím!

„Dobré den.“ začal, „tož, já bych potřeboval pomoct. Slyšel ´sem, že vy ste největší kapacita ve svém oboru, tak jsem tady.“

Začínal mě zajímat!

„Dobrý den. No, posaďte se, přece nebudete stát. A co byste to vlastně potřeboval?“ zeptal jsem se.

„Je to dlouhej příběh. Al e já vám věřím, věřím, že mě pochopíte…“

„Počkat, počkat – ještě vaše jméno, datum narození, rodné číslo a pojišťovnu. A ještě povolání!“ přerušil jsem ho.

Smutně se usmál: „No, dá se říct, že to je součást mýho příběhu. Víte co? Já vám to prvně povím a pak se dohodneme na placení a takových věcech, dóbro?“

Pomyslel jsem si, že s tímhle pacientem je třeba zacházet opatrně, tak jsem souhlasil. Navíc jsem byl zvědavý, co z něj vyleze.

„Mé jméno…“ začal, aby se hned odmlčel. Po pár desítkách vteřin začal znovu: „Říkají mi různě. To vám zatím musí stačit. Narodil jsem se dávno a…“ zasmál se, „…rodné číslo ani pojišťovnu nevedu. A povolání jsem měl stovky a přece jen jedno. Jak vidíte je to složité. Všechno začalo tím, že jsem vznikl.“

Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale nějak se mi nedostávalo slov. A on si mě stejně nevšímal a pokračoval:

„Chodil jsem po světě, poznával věci a dával jim jména…ale nechci vás zdržovat a zkrátím to. Prvně jsem visel devět dní na stromě o hladu a žízni, dokonce do mě někdo zabodl kopí. Debil. Až zjistím, kdo to byl… Ale přežil jsem to, naučil jsem se runy. Pak – víte, byl jsem mladý, bylo mi kolem dvou tisíc…“

„Ehm,“ odkašlal jsem si, „ nejmenujete se náhodou Odin?“

Přikývl.

„Ahá!“ v tu ránu mi bylo všechno jasné. Začal jsem hledat číslo blázince.

On pokračoval: „Kde jsem to skončil? Jo, aha, no potom jsem uvěřil Mimirovi. Prej, že mi dá moudrost celýho světa, prej že mi stačí, abych se napil z tý jeho zatracený studánky! Samozřejmě v tom byl háček, ale já byl mladý nezkažený a věřil jsem mu. Tak jsem mu to voko dal. Von ho sežral, zamlaskal, já se napil, čekám, že se něco stane – a nic! Rozumíte tomu? Nechat se nachytat obrem bez těla to je pro boh… Ehm, pardon, nechal jsem se trochu unést.“ Odmlčel se. Já mezitím zkoušel volat. Obsazeno. Do háje!

„Tak uplynulo dalších pár tisíc let,“ jen jsem doufal, že nemá zbraň… , „Přišli lidi, pak se začali množit, všechno to tady zamořili sebou a myslej si kdoví jak nejsou chytří. Na starý dobrý bohy se zapomnělo, přišlo todleto křesťanství. Von Ježíš není špatnej kluk, ale kdyby to všechno nevokopíroval, víte? Já visel na stromě, von na kříži, jeho bodl voják kopím do boku po cestě na Golgotu a tak. Akorát,“ zachechtal se, „von to na rozdíl vode mě nerozchodil. I když pak jako vstal z mrtvých. Ale to už byla všechno habaďůra na lidi. A jak se to křesťanství rozmohlo, co? Dokonce i Loki se, chudák, na starý kolena rozhodl odletět do vesmíru hledat nějakej život, aby měl někoho, kdo by v něj věřil. Říkal, že by mu stačily třeba i bakterie nebo něco takovýho.“ povzdechl si, „ Tak hluboko už jsme klesli!“

Nebo bych mohl zavolat na policii. Ano! Tam tolik lidí nevolá!

„Takže jsem ze staré gardy zbyl jen já. Loki odletěl, Thor se ztratil a ani bůh neví kam a takhe to pokračuje. Aji já sem se rozhodl, že to skončím. Skončil jsemdo moře a pokoušel se utopit. Přivázal sem si k sobě kus betonu a klesl ke dnu. Tak jsem tam pár dní pobyl, ale přestalo mě to bavit, protože vony ty ryby strašně šimraj, když se vás pokoušej ochutnat.“

Má ruka se opět nenápadně sunula k telefonu.

„Nejde to vodou, říkám si, zkusím to ohněm. Jako že se upálím, jo? No jo, jenže Voheň je kámoš a děsně mně to rozmlouval. Zamlada jsme totiž spolu chodívali chlastat. Oba milujeme čistej líh nebo ten novej, no…ten – benzín! Já teda časem přešel na Okenu, má lepší chuť. No prostě upálení mi taky neprošlo, Voheň řekl, že mě prostě nespalí. Tož co, povídám si, do třetice všeho božskýho, otrávíš se! Sehnal jsem si herák, teda… heroin, abyste mi rozuměl. A píchl jsem si prvně dva gramy. Nic. Tak jsem se nasr…naštval a píchl si celýho čtvrt kila, co sem měl. Lidi maj prej po drogách zvláštní sny, jako že sou třeba v Nebi nebo ve Valhalle. Já Valhallu znám, tak sem se ani nedivil, že sem se tam ocitl. Už jsem se zaradoval, že su mrtvej, když tu najednou prásk! A já se probudil.“

Stáhl jsem ruku od telefonu. Dobře jsem se bavil a těšil jsem se, co vymyslí dál.

„Alkohol na mě nepůsobí, takže uchlastání se k smrti nepřicházelo v úvahu. Teď už jsem vyčerpal všechny příjemné smrti, tak abych si umřel v klidu, aby mě nikdo nemusel uklízet a tak. Došel sem k radikálnímu rozhodnutí – kulka do hlavy! Poctivě sem si ukradl Magnumku, přiložil k hlavě a zmáčkl spoušť. Pak jsem se podíval na tu spoušť, co tam po mně zbyla, všude samá krev a takový ty věci, ale rána se mi do pěti minut zacelila a ten mozek…víte, že mi ani nechybí? A teď jsem v koncích, tak jsem přišel za vámi. Provádíte euthanasii?“