Život za zrcadlem

Položili jste si někdy otázku, proč nás vlastně tak přitahují filmy, jako je Matrix? A pokoušeli jste se již někdy na tuto otázku odpovědět? Proč se nám vlastně tak líbí představa, že svět, ve kterém žijeme není skutečný? To je nejspíš otázka pro psychology a psychiatry, ale pojďme se podívat na celou věc z trochu jiné strany.

            V 18. století napsal irský biskup jménem George Berkley knihu Pojednání o základech lidského poznání. Název je nenápadný, ale celý titul spustil doslova filosofickou bouři. Berkley totiž upozorňuje na to, že veškeré zprávy o vnějším světě získáváme výhradně pomocí smyslů. Zamyslete se nad tím. Člověk věří jen tomu, co slyší, vidí nebo cítí. Většinou však věří ostatním vjemům jen tehdy, pokud jsou podpořeny zároveň zrakem. Pokud budu stát před Vámi a Vy se na mě budete dívat, pak když tlesknu, budete věřit tomu, že jsem tlesknul. Pokud ale budu za Vámi a provedu to samé, nebudete si tím jisti. Proč by tedy nemohlo existovat něco, co nedokážeme vnímat, ale přece to existuje? Tato otázka je mnohdy náplní mnoha scifi a hororových filmů a tím se zobecňuje tak, až nám nepřijde ani jako otázka, ale spíše jako výplod fantazie autorů. Berkleyho prohlášení se pokoušely vyvrátit spousty filosofů, ale marně. Zářným příkladem takového špatného pokusu o vyvracení teorie je například V.I.Lenin, který prohlásil, že i když mu jeho odpůrce Mach tvrdí, že žádný vlak neexistuje, stejně ho vlak přejede. Komunistický vůdce však opět nedokázal nic, protože nemůže s určitostí říci, že smrt pana Macha není jen výtvorem jeho mysli.

            Tím vyvstává otázka, jestli je náš svět skutečný, jestli existuje mimo naši mysl. Věda je na tuto záležitost krátká, protože v takovém případě by byly výplodem naší mysli i výsledky šetření. K zajímavému kompromisu došel Immanuel Kant. Ten vytvořil teorii, že vnější svět sice reálný je, ale my o něm dostáváme jen zkreslené informace v závislosti na našich smyslech.

            Pokud člověk použije výroků pana Berkleyho, zjistí, že může na základě těchto poznatků stvořit mnoho teorií. Níže jsou napsány ty, které napadly při úvahách nad tímto tématem právě mě. Pokud by však byl tento svět tvořen pouze naší myslí, vyvstává otázka proč. I na tuto otázku lze stvořit spoustu odpovědí. Můžeme například žít v daleké budoucnosti. Naše mysl je mnohem vyvinutější, ale svět kolem nás je natolik strašlivý, že jsme si jako obranu proti němu vytvořili svět svým způsobem krásný a zablokovali jsme v sobě veškeré vzpomínky na svět skutečný. V tom případě by naše „těla“ fungovala jako jakýsi avatar, pouhé ztvárnění našich myšlenek. Tím se také naskytuje otázka, jak skutečně vypadáme, protože bychom si mohli stvořit postavu libovolnou, nebo možná náš vzhled určitými body odpovídá právě naší mysli. Druhá možnost b mohla být například ta, že náš starý svět nás omrzel a toto byla pouhá forma zábavy, která se mohla zvrtnou v „katastrofu.“

            První mou teorií je, že svět, který vnímáme je pouze jakýmsi výplodem fantazie jednotlivce. To znamená, že ve skutečnosti tenhle článek nikdo nečte, ale já budu přesto šťastný, že se alespoň někomu líbí. V tom případě by lidé okolo mě byli pouze jakýmsi odrazem mě samého, jako kdybych se díval do zrcadla. Třeba někdo je odrazem mých špatných vlastností a někdo zase těch dobrých, neexistuje žádná válka, ale je prakticky jen vyobrazením souboje v mém nitru. Doufám však, že tuto teorii nikdo nepochopí špatně, pokud ji tedy někdo bude číst. Nechci tím říct, že když něco provedeme, vlastně se nic nestane. Pokud se už skutečně nic nestane vnějšímu světu, bude to mít určitě nějaké následky na Vás.

            Následuje možnost, že tento svět sice fantasií je, ale hromadnou. Tím pádem všichni v našem světě existují, ale někde jinde a to co vidíme je pouze výtvorem naší fantasie. Tím pádem opět někde dřímáme a pomocí své myslí se pohybujeme v tomto světě.

            Obě tyto teorie se dají přirovnat k počítačové hře. Mačkáte klávesy a panďulák skáče, jak vy pískáte. Něco obdobného by se pravděpodobně mohlo dít i v tuto chvíli. Váš skutečný mozek si právě řekl, že by nebylo špatné se podívat doleva a tak to váš fiktivní mozek provedl.

Ale ani pokud není svět jen výtvorem naší mysli, nemusí být to, co nyní vidíme a prožíváme až tak úplně skutečné. Vzpomeňte si na hodiny fyziky. Pamatujete na Alberta Einsteina a jeho teorii relativity? Einstein zjistil, že čas ani prostor nejsou neměnné a stejné, ale jsou závislé na sobě navzájem a zároveň i na postavení pozorovatele. Ne úplně správným příkladem je klasická situace. Sedíte v čekárně půl hodiny a máte pocit, jako by to byla celá věčnost a člověk, který se někde baví tuto dobu vnímá jako několik málo minut. To samé platí, pokud se na něco těšíte nebo naopak.

            Další ránu zasazuje našemu světu pan Heisenberg, ten odhalil, že  některou skutečnost nelze vůbec vnímat, protože už tím, že ji pozorujeme ji změníme.

            Další podivností bylo zjištění, že to co vnímáme jako skutečnost, je tvořeno jen nepatrnými částečkami a ve skutečnosti je nám známý svět tvořen především prázdnem. Tyto částice se navíc jeví být pouhým vlněním.

            Velkým problémem lidstva je jeho představa o sobě samém. Podívejte se na zem. Sami pro sebe jste velcí, v porovnání s například mravenci obrovští. Jenže mravenec si taky myslí, že je velký. A co teprve bakterie? Krvinky? Ty ač se zdá, že uvažovat nemohou si nejspíš taky musí „myslet“, že jsou velké. Ale pro nás nejsou. A tak se naskytuje další otázka. Nejsme náhodou taky něco jako bakterie? Nejsme jen součástí nějakého mnohem většího organismu? A není ten organismus součástí dalšího obrovského organismu a tak až do nekonečna? Ne? Ale jak to můžeme vědět. Stromy, které vidíme mohou být prakticky jen plísní a naše planeta jen buňkou. „Jenže buňky vypadají jinak“, mohl by se ozvat odpor. A já říkám ano, buňky vypadají jinak, ale naše...

Podívejme se nyní na věc z uměleckého hlediska. Třeba takové filmy a seriály. Ve Starteku se objevuje časová smyčka, kdy celá posádka lodi prožívá ten samý časový úsek stále dokola aniž by o tom věděla. V jiném díle je zase uvězněna na holografické palubě a pořádně ani neví, kdo je skutečný a kdo ne. Jindy je zase posádka uvržena do spánku, kde je následně pronásledována „spícími vetřelci“. Matrix je záležitostí sám pro sebe a myslím, že je zbytečné o něm něco vyprávět. A takových filmů je více a všechny prakticky vycházejí  ze stejných podkladů, jako tento článek.

Doufám, že se Vám článek líbil, i když četli jste ho vůbec???