Bard Přichází

Přišla zima. Obilí ustoupilo sněhové pokrývce a kamenná obydlí vypadala jako malé bochánky, byly z nich vidět jen dveře a stále kouřící komíny. Práce ve vesnici se omezila na několik nejnutnějších úkonů a místo klanových válek jezdili muži na loupeživé výpravy za moře. Za nocí, jako byla tato vypadal kraj nádherně. Měsíční světlo se odráželo od sněhové pokrývky jen místy porušené stopami vlků, protože zvěř se držela v lesích a medvědi si užívali zasloužený odpočinek ve svých doupatech. Slabý větřík si pohrával s holými větvemi stromů a sem tam zvedl pár vloček sněhu, aby si s nimi na chvíli zatančil a pak je nechal zase ležet mezi kamarády na zemi. V jedné z vesnic, jíž vládl moudrý jarl Thori zrovna všichni seděli ve veliké budově, popíjeli teplou medovinu a jedli opékanou zvěřinu, kterou den předtím ulovil nejlepší z lovců, kterému se pro jeho umění přezdívalo Ulf, tedy Vlk. Žil sám bez ženy a dětí a neměl ani mnoho přátel. I nyní seděl v rohu místnosti a zpod kapuce se díval na lidi okolo. Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl smír a tak nikdo neuchopil rukojeť svého meče či sekyry. Otevřít šel Týrgal, nejslavnější z bojovníků široko daleko. Vlasy měl zdobené mnohými copánky a tělo tetováním. Na zádech mu „rostl“ světový strom Yggdrasil, na hrudi měl symbol, který jej měl chránit v boji, na levé paži dva Ódinovi vlci sledovali havrany svého pána a pravou zdobily spousty mečů. Za každou bitvu jeden. upravil si kožešinu, odstrčil závoru a otevřel. na okamžik byl oslepen větrem, který dovnitř vehnal sníh, ale když se znovu podíval ven,  uviděl muže zahaleného do pláště s kapucí, který v ruce držel loutnu. Pozval jej dál, jak bylo v té době slušností. „Zavítal k Vám bard přátelé,“ řekl melodicky, téměř jakoby zpíval „a za pohoštění Vám budu vyprávět o dalekých krajích,“ pokračoval brnkajíc na svůj nástroj „o statných recích, krásných děvách, o dracích a obrech, trpaslících z hor a álfech z lesů. O lásce a nenávisti, o lásce a zázračných zbraních.“ Jakmile dořekl poslední slovo, hned se kolem něj utvořil kroužek příběhů chtivých posluchačů včetně Týrgala, jehož žena se starala o hostovo pohodlí. Jediný Ulf zůstal na svém místě a dodnes nikdo neví, jestli mu bylo básníkovo vyprávění ukradené nebo si chtěl zachovat svou pověst samotáře a podivína, ze kterého měli všichni stejný respekt, jako ze svého ostříleného nebo spíše osekaného ochránce. Návštěvník se usadil na dřevěný stůl a sundal si kapuci, čímž odhalil své dlouhé blond vlasy, které jakoby zářily světlem hvězd.