Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Byla jsem zlá. Byla jsem zlá a nespravedlivá k svému synovi. V předvečer jeho maturitní zkoušky jsme se pohádali kvůli jakési banální záležitosti, kterou už si nějak nemohu vybavit. Večer jsme už na sebe nepromluvili ani slovo. Ráno se nedotkl snídaně, kterou jsem mu připravila a beze slova odešel vstříc zkoušce z dospělosti.
Celá sklíčená jsem dojela do zaměstnání a celé dopoledne jsem já, ani moje práce, nestála za nic. Každou celou hodinu jsem koukala na hodinky a myslela, jak zrovna sedí na potítku a pak před zkušební komisí. Mí kolegové cítili se mnou a chodili kolem mě po špičkách. S blížícím se polednem má nervozita dostoupila vrcholu.
„Vždyť ti snad zavolá, ne?„ snažila se mě uklidnit kolegyně Hanka. Tím si právě nejsem tak docela jistá, s hrůzou jsem si pomyslela. Pár minut po dvanácté zazvonil telefon. Hanka na mě významně mrkla a předala mi sluchátko.
„Ahoj, mami! Ještě se na mě zlobíš? Tak já už to mám za sebou! Představ si, matiku jsem pokazil – ty zatracený integrály, mám ji za dvě. Ale pak mám tři jedničky. Takže mám vyznamenání!„ vychrlil to všechno najednou ze sebe, jako by se bál, že se ještě opravdu zlobím. V tu ránu se mi strašně ulevilo. Do očí mi vhrkly slzy a už jsem se neudržela.
„No, to je bezva, moc ti gratuluju,„ dojetím jsem nemohla pořádně mluvit.
„Mami, nebreč, už to mám za sebou. Mám za tebou přijet?„ slyšela jsem obrovskou radost v jeho hlase.
„To víš, že jo. Rychle přijeď.„ Položila jsem sluchátko a po celém těle jsem se roztřásla. Já jsem přece věděla, že maturitu udělá dobře, ale bála jsem se, že nezavolá.
Za půl hodiny jsme spolu seděli v útulné pizzerii. Připili jsme si šampaňským na jeho první velký studijní úspěch. Poslouchala jsem jen jedním uchem jeho nadšené líčení průběhu zkoušky. Užasle jsem myslela na to, jak je možné, že tento vysoký štíhlý blondýn s pomněnkovýma očima v perfektně padnoucím obleku, je můj syn. Kam se poděl ten klučina, který si hrával na pískovišti u nás na sídlišti a jezdil okolo domu na malém kole? Ten, kterému jsem zašívala rozbité kalhoty a věčně ošetřovala rozbitá kolena, když se vracel z fotbalových tréninků.
„Víš, mami a pak jsem počkal na kámošku. Maturovala po mě a měla hrozný strach. A nakonec byla lepší než já. Představ si, měla samé jedničky,„ vesele mu zasvítily oči. Páni, vždyť on má děvče! Jak to, že to dokázal tak dlouho tajit?
V tu chvíli jsem si uvědomila, že už s ním nemůžu jednat, jako s malým dítětem. Došlo mi, že se na něho můžu spolehnout. Už ví co, chce. Můj syn je opravdu dospělý.
Děcka, vy jste moc fajn. Díky za chválu, strašně mě potěšila. A jinak, s Janou jsme si asi trochu podobné. Její povídky čtu velmi ráda a taky se mi moc líbí!
Proč mě to tak dojímá? Nepíšou sem tedy samí úplně nejmladší, necítím se tu tak výjimečně. A taho okamžiku, až přijde pro mě, se asi bojím, jako bych své děti ještě nechtěla pustit!!!
Písmák