Písnička

Lalalala, život je veselá písnička, lalalala…

Dala jsem si novoroční předsevzetí už v říjnu. Naučim se rozlišovat důležitý od nedůležitýho, cenný od bezcennýho. Zkusim se podívat na internet, jestli je na to nějaká škola, nebo kurzy. Zaplatím cokoliv. Přijde mi to důležitý. Kdybych tohle uměla, ušetřila bych spoustu času, peněz a nervů. Na prvním místě měly bejt nervy. Vždycky jsem myslela, že nejcennější je člověk. Jakejkoliv člověk. Člověk se svejma problémama a bolístkama. Miluj člověka a budeš šťasten. A tak jsem milovala člověka. Neúnavně. Až jsem se unavila.

Lalalala, život je veselá písnička, lalalala…

Vyhledavač mi nevyhledal ani školu, ani kurz a moudří pravili, že jediná škola je život. Že je děsně drahá a děsně dlouhá, ale zato dobrá a celosvětově zneuznaná. Nikdo vám na ni nedá papír. Leda úmrtní list vám vystaví, ale ten už je vám pak pendrek platnej. „Potvrzujeme, že výše jmenovaná vystudovala úspěšně školu života a zakončila ji 27.9.2029 smrtí.“ Prej čim častějc propadneš, tim líp, řikali, je to zvláštní škola. A učitel může bejt i debil. Rozuměj debil, jako diagnóza. Debil je totiž diagnóza. Je to člověk s nízkým IQ, nevim, jak nízkým a je mi to fuk, zneužíváme slovo debil, není to každej člověk, kterej nám leze na nervy.

Lalalala, život je veselá písnička, lalalala…

Prej všecko zkazim, řekl mi včera jeden člověk, na kterým mi záleželo. Proti tomu se zásadně ohrazuji. Nezkazim všecko. Tuhle jsem vařila buřtguláš a pane, jak byl dobrej. Ale co se týče mezilidských vztahů, měl asi pravdu. Tam jsem toho už v životě hodně zvorala. Moje matka, blahé paměti, řikala, že mi jednou tu hubu někdo rozšlape. A tak se ptám, jestli jsou kurzy, nebo školy na držení huby. Jako aby mě tam naučili, kdy mluvit můžu a kdy už ne. Na koho ano a na koho ne. A kdy můžu řikat, co si myslim a kdy mám lhát a řikat, co ten druhej chce slyšet. Asi na to bude škola, spousta lidí to zvládá.

Lalalala, život je veselá písnička, lalalala…

A tak tu teď sedim, přijde mi, že furt sedim a kouřim a je mi zima, protože tu kouřit nesmim a tak větrám a venku je holomráz a nemám co číst, protože jsem všecko přečetla v nemocnici a nemám co psát, protože mě nic nenapadá a vzpomínám na babku, která ležela se mnou na pokoji a celý noce řvala bolestí a přes den mi vyprávěla o mamince, jak jim zpívala a o Mirkovi Vaňků, jak spolu jezdili na lyžích dávat kaštany do krmelců a o válce, jak jí Němci podvázali vaječníky a proto potom celej život milovala neteř a všecky svoje kočičky a pejsky a řikám si, kurnik, není mi osmdesát, jsem zdravá ženská, vaječníky mi nikdo nepodvázal, neprůchozí vejcovody se třeba zprůchodněj a kaštany do krmelců furt můžu chodit dávat, tak si koupim kočičku a přestanu si stěžovat, protože to stejně nemá cenu a nikdy to nikomu nepomohlo. Život je veselá písnička, řikám, zpívám a fakt si to myslím…lalalala