Věřte.

V místnosti se stohy papíru šlo jen o klávesnici.

Zář trubice nade mnou se jen těžko vyrovná svitu slunce, který teď v zimě jen stěží zahlédnu za zamlženým oknem. Vyhlížím sice jak kočka v trávě, ale ne a ne rozeznat nějakou postavu, až tak mám zamlženo na skleněné tabuli okna. Včera se mi zdálo, že zítřek bude zas chmurný, tak jak to bývá v „období dešťů“ na podzim.
Ráno, s úsměvem na tváři, jsem bojoval jako litý rek. Ráno je to těžké sehnat nějakého spoluhráče, vždyť všichni ještě spí. Koutky, nespolupracují, a ústa?, ta také ne. Tvář získává znovu svou deformaci. Kouty vlastně se ani nepohnuli, tudíž se tvářím stejně „kysele“ jako kdy jindy. Co nazbyt musím se hnout. Po tradičním stereotypu, který už dokážu stihnout v jakémkoli čase, ranních probuzení se již nacházím znovu v přítomnosti času mých ručičkových hodinek. Jsem jak bezmocný, ale přece mám v rukou moc. Sám nic si nedovolím. S myšlenkami různými hledím na stěnu, jejž je oseta spisovými deskami s popiskami čísel popisných a snad i přicházím na nápad, který by zhatil posloupnost děje, který může teprve nastat.
Papír, papír. Kolik jich už zmizelo v útrobách chemické reakce ohně, jímž prošlo už tolik věcí. Nyní jsme civilizovaní, umíme recyklovat, šetřit a vůbec umíme věci. Jsme sami sobě bohy, a říkáme: „Co je psáno, to je dáno.“ Kdo si povšimne syčení hmoty v plamenech, nikdo? Ale vždyť co je psáno, to je dáno. „Proč mi nevěříš?, bylo to tam napsaný.“
Nevěřím, to může říct každý i já.

---