tak to bylo...

    Bylo asi osm hodin večer. Tak pozdě jsem byla díky přísnému režimu rodičů jen jednou týdně. I když už mi bylo 14.

    Sledoval mě a já, místo abych zašla někam kde bude hodně lidí, jsem z nepochopitelných důvodů směřovala do čím dál zapadlejších uliček. V jedné takové mě dohnal a srazil k zemi. Jednou rukou mi zakrýval pusu, abych nemohla křičet a druhou mě za vlasy táhl do otevřených vrat jednoho z domů.     

    Praštil mnou o zem tak prudce,až jsem si vyrazila dech a kousla se do jazyka. Stále mi zakrýval ústa a já nemohla dýchat. Strachy jsem ztuhla a hrozně jsem se bála. Stáhl mi kalhoty ke kotníkům a nalehl na mě. Otřásala jsem se hnusem a zvedal se mi žaludek z jeho dechu, který páchnul po cigaretách a alkoholu. Chtělo se mi zvracet, nevěděla jsem co děla,ale to jak silně mi tiskl čelist mě přesvědčilo o tom, že nemám nejmenší šanci na obranu.

    Do té doby jsem nikdy nezažila takové ponížení. Nikdo kdo to nezažil si to nedokáže představit. Po pár minutách, které mi připadaly jako věčnost se nad námi ozvalo bouchnutí dveří a kroky. Lekl se a začal se zvedat tak rychle,jak mu to jen jeho opilost dovolovala. Přitom mě dvakrát kopl do zad a vrazil mi facku. Řekl mi že jsem malá děvka a potřebovala bych pořádně seřezat. Pak zmizel.     

    Nikdo nevolal policii,nikdo nekřičel a on klidným krokem odešel. Plazila jsem se ven a možnosti že by někdo zavolal policii jsem  se v tu chvíli bála asi mnohem víc než on. Dolezla jsem ven na ulici, natáhla si kalhoty a snažila se dostat co nejdál. Cítila jsem se jako raněné zvíře, které čeká ránu z milosti… která nikdy nepřijde.

    Nemohla jsem o tom nikomu říct, a už vůbec ne rodičům. Natož na policii. Jak bych mohla vysvětlit někomu cizímu, že jsem se neubránila, když jsem to nedokázala vysvětlit ani sama sobě?

    Myslela jsem, že se všechno změní, třeba že se Země přestane točit,nebo že bude konce světa… ale nic takového se nestalo. Jen jsem měla dojem,že to všichni vědí. Že to mám napsané na čele.

    Potřebovala jsem se svěřit. Ale komu? A jak? Koho by to vlastně zajímalo… nemohla jsem několik týdnů s nikým mluvit, aniž bych měla pocit,že pod každou jejich větou je schované „ Můžeš si za to sama“

    Slovo které mi často přišlo na mysl bylo PARANOIDNÍ. Ano, trpěla jsem nesmyslnými představami. Pocit viny mne pronásledoval na každém kroku.   

   Nevím jak,ale matka to vycítila a začala mě terorizovat víc než dřív. Vyházené šuplíky, skříně, kontrola školní tašky a hlavně nekončící ponížení. Vzpomínám si, jak mi ve čtrnácti našla ve stole nějaký přihlouplý časopis pro dospívající puberťačky. Celý ho pročetla, našla stránky o sexu, přišla za mnou a hodila ho po mě. Řekla mi, že myslím jen na kluky a seřezala mě jak koně. To bylo před TÍM, tak jak jsem za ní asi mohla jít a svěřit se jí? Říct jí, že mě někdo znásilnil – jak já nenávidím to slovo. Týká se těla,ale přitom mnohem víc ničí duši.

    Můj vztah k mužům a sexu je poznamenaný už od útlého věku, kdy mě k orálnímu sexu nutil sousedovic chlapeček. Za zmínku stojí fakt,že mu nebylo víc než šest! Ne 16,ale 6!!

    Myslím, že je naprosto jasné,že jsem si byla si jistá, že umřu, když po mě můj přítel vyžadoval tento projev lásky!…myslela jsem, že budu zvracet. I po desíti letech jsem si zřetelně vybavovala tu slanou chuť. Nakonec jsem to udělala. Až do konce. Jako poslušná děvka jsem to spolkla. 100% ponížení pod záštitou lásky. Jak ubohé. Od té doby jsem to děla tolikrát a všichni muži bylo moc spokojení. Aby ne, nic víc něž uznání by se od nich asi ani čekat nedalo a jakožto perfekcionalistka nedělám věci jen napůl, nebo tak,abych se nedočkala uznání. Nemám potěšení ze sexu jako takového o nic větší, než z masturbace – ba naopak. Nikdo mi to neudělá tak dobře jako já sama. Je to nevhodné? Možná. Ale rozhodně to je pravda. Milovat se s někým… to je něco jiného… jenže já už hezkých pár měsíců jen provozuji sex. Žádná láska, žádná spalující vášeň.

    A tady se ukazuje, že nejsem bez následků. Nejvíc mě asi vzruší, když chlap škemrá, že to chce. Když svolím, je v sedmém nebi a to je asi tak poslední okamžiky, kdy je pro mne vzniklá situace zajímavá. Je to smutné? Rozhodně, ale já nikdy netvrdila, že jsem duševně zdravá. Předstírám orgasmus,ale někdy ani to nemusím. Někteří muži nepotřebují k životu orgasmus ženy. A že jich je většina. Stačí přeci, že jsou oni spokojeni – uspokojeni. To ale není nic nového. Jenže já to na rozdíl od jiných žen nepředstírám kvůli nim,ale kvůli sobě. Aspoň se totiž tolik nenudím. Akorát jakmile se na mě nalepí ta Věc a funí a je nechutná, tak začnu vzdychat, abych přehlušila to funění. Já vím že to je nepochopitelné.   

    Taky to občas nechápu… tak moc toužím po lásce a přitom narážím jen na nekvalitní sex. Potřebuji psychiatra, vím to. Jenže taky vím, že jsem si našla za něj náhradu v podobě profesora na psychologii. Zamiloval se do mě, aniž bych to nějak poznala a to mu zničilo kariéru i rodinný život. Já si přitom myslela,že to je kvůli jeho zvláštním postojům k výuce… Asi o dva roky později jsem ho svedla a před branami slasti, kdy mu praskal poklopec a slintal mi na ucho jsem se zvedla a se smíchem odešla. Chudák. Napsal mi pak, že jsem nebezpečná pro mužskou populaci, že jsem děsivá bestie v beránčím rouše. Komické, jen co je pravda. Nedávno jsem se dozvěděla, že se rozvedl s manželkou a vyšel mu druhý pokus o sebevraždu.

Můžu za to já? Ne. Může za to moje matka, která mně udržovala při tom, že jsem hnusná a tlustá a že všechno dělám špatně. Umocňovala ve mně pocit méněcennosti každým kopancem a každou modřinou, kterou jsem si odnášela z výchovných a nápravných výprasků. Může za to ten chlapeček, který vlastně ani nevěděl co chce. Může za to můj přítel, který mi za rok vztahu řekl jen 2x že mě miluje, ten, který si ze mě udělal poslušného otroka na sex. Otroka, který přes clonu zamilovanosti věřil, že tohle je přesně to, po čem touží.

    Na to že jsem asi blázen jsem přišla už dávno,ale i tak bylo pozdě. Je to začarovaný kruh. Pro posílení svého chabého sebevědomí svádím chlapy a jen dosáhnu svého a oni chtějí sex, přestane mě to bavit. Abych to uvedla na pravou míru, nesnažím se je utáhnout na lásku až za hrob. Vím totiž že oni o to nestojí. A tak jim stačí slíbit vášnivou noc, která pochopitelně končí tím, že oni se udělají za pět minut a já se už čtyři minuty před tím začnu hrozně nudit.

    Já vlastně ani nevím, proč to dělám, ale asi protože si tím zvedám sebevědomí a protože jsem blázen. Je to úplně jednoduché. Jenže jak jsem postupem času zjistila, sebevědomí mi to nezvedá o nic víc než koukání na tlusté holky na ulici a chorou mysl mi to taky neuzdraví. Ono se to docela těžko přiznává,ale časem jsem zjistila, že jediný skutečný požitek, který mi muži mohou poskytnout jsou peníze.

    Říkejte si co chcete, ale každá ženská spí s chlapem z lásky nebo pro peníze. A těch druhých je mnohem víc. Pochopitelně jsem se zařadila do té druhé skupiny. Proč tolik chlapů platí za sex? Když pominu důvody typu : nemusí poslouchat co ženu trápí, nemusí dělat že touží po předehře, můžou se hned potom sebrat a odejít a nikdo jim nic nevyčítá, nemusí se bát, že objekt touhy to zrovna má a pokud nedej bože ano,tak si najdou jiný objekt na ukojení své pětiminutové vášně.

    Že to je sarkasmus? Rozhodně ne. To je realita. Děvku si chlap zaplatí, protože je ochotna to co on chce a ještě se při tom tvářit, že jí to náramně baví. Přitom mohu s čistým svědomím říct, že mnohokrát jsem myslela jen na to, jak je fajn, že až to prase odejde,tak vezmu prachy a zaplatím účet za telefon. Přitom jsem kouřila, nebo vzrušeně vzdychala. Asi bych měla přestat, jsem nějak moc upřímná. Zrovna teď mi přišla zpráva od jednoho nadržence, jestli si na něj udělám čas. Jistě, kdo by si za ty peníze neudělal čas na jednoho ubožáka, který si to musí udělat už když mu zvednu telefon a řeknu „Prosím“

Ono to telefonování je kapitola sama pro sebe.

Telefonát

~        Kočičko, ty máš tak sexy hlas, že si to musím udělat vždy když tě slyším!

~        Tak si to udělej broučku, mysli na to, že tu ležím nahá v posteli, ruku mezi stehny… ach… hmmmmm ach…

~        Ano, Ano!! Hned bych ti to udělal, ach… jsi úžasná

~        Ach, och… hmmmm… ty jsi… och, taky… úžasný

~        Už budu lásko … áááááááách ……………jsi naprosto dokonalá

~        Ty taky ach och…

~        Doufám že jsi si to taky krásně udělala lásko, miluju ten tvůj hlas když tak vzdycháš. Už budu končit, než se manželka a děti probudí, dobrou noc.

~        Dobrou

   Klasická ukázka. Za zmínku stojí fakt, že tento způsob sexu je bezpečný a pro mě i zábavný. Stihnu při tom klidně uklízet, nebo mýt nádobí…

     Je obrovská škoda, že nikdo z těch lidí, co ze mě udělali zrůdu, která teď jsem , si to neuvědomuje a patrně ani nikdy neuvědomí. Je to jako na předávání Oscarů.

   Za to, že je ze mě děvka bez kousku citu, co se vlastně těch chlapů bojí, protože se bojí lásky, vděčím hlavně rodičům. Děkuji mami, že jsi mě bila nahou před bratrem a nevlastním otcem. Děkuji vlastnímu otci, že se na nás velmi záhy vykašlal. Nemohu zapomenout poděkovat nevlastnímu otci, díky němuž jsem se naučila jak spát, když máte záda samou modřinu. Také děkuji spolužačkám, které mě nenáviděly za moje nadání, které jsem dostala od Boha,v kterého nevěřím. Mnohokrát bych chtěla ještě jednou poděkovat své skvělé rodině, která mi poskytla materiál pro připravovanou knihu 

„ Ponížení a ztráta nenalezené sebeúcty“ .

   Chtěla bych z celého svého teplého a klidně tlukoucího srdce poděkovat profesorce, která měla na starost pomoc dětem v nouzi. Za její neuvěřitelné pochopení, jež prokázala , když mě vyhodila ze svého kabinetu v okamžiku, kdy jsem se jala svěřit se jí se svými problémy. Patrně za ní chodily znásilněné žačky 3x týdně.

   Chtěla bych také poděkovat dvěma mužům, které jsem hluboce milovala. Jeden mě nechal abych ho opustila, přitom věděl, že to nedělám dobrovolně a že budu do smrti trpět bolestí na hrudi, když si na něj vzpomenu… a druhému za to, že měl a stále má manželku, která měla víc rozumu a odhodlání, než my dva dohromady. Bez ohledu na to, co se říká o znamení pannen se o svého muže poprala lépe, než by to udělala kdejaká lvice… včetně mě.

Nemyslím nic z toho špatně, jsou to fakta. Jsou to skutečnosti, které mi brání v tom, abych mohla žít normální život. Abych se dokázala zamilovat, vdát, mít děti…

    Ale proč vlastně? Abych zjistila, že nedokážu takhle existovat? Ze jsem poznamenaná. Vím, že bych potřebovala psychiatra. Jen nevím jak bych mu to všechno vysvětlila. Proč každý den minimálně třikrát myslím na sebevraždu a proč se nechám ponižovat za peníze… no na to je docela jednoduchá odpověď.    

   Celý život jsem se nechala ponižovat od rodiny zadarmo. Taky hlavně protože není nikdo, kdo by mi řekl, ať to nedělám, že se o mě postará. Že mě bude chránit, aby mi už nikdy nikdo neubližoval.

   Akorát že to není tak snadné. Muži mi už naslibovali a nalhali tolik věcí, že jim jednoduše nedokážu věřit. Zastávám názor : Nevěř nikomu, jen své intuici. Jsem si vědoma toho, že to není moc pěkné a ani z toho nesálá důvěra. Jenže já jsem nikdy netvrdila, že jsem důvěřivá.

   Nejhorší je, že když si delší dobu stěžuji,tak se objeví někdo, kdo by mě měl rád a já najednou dostanu strach. Že mě bude omezovat, kontrolovat a citově vydírat. Je to tak těžké… nejde ignorovat minulost, když si jí v sobě nesu jako závaží,které mi brání volně dýchat a myslet na světlou budoucnost.

    Samozřejmě si uvědomuji, že tím jak se chovám můžu někomu ublížit, ale nejde to jen tak změnit. Začít lidem věřit. Najít si lepší a normální vztah k mužům. Problém je v tom, že je to stejné jako nějaká nakažlivá nemoc, nikdo vám nepomůže, protože každý má strach. Hlavně každý má svých starostí nad hlavu a tak se nebude starat o problémy někoho jiného. Zase zbytečně sklouzávám k úvahám.

   Jen jsem chtěla ospravedlnit to jaká jsem. Jak těžké je žít, když nenávidíte svůj život. Každý okamžik, kdy máte možnost si uvědomit jak je váš život trapně zbytečný… pak vám dojde, že se bojíte umřít, protože byste mohli odněkud shora vidět, že vlastně nikomu nechybíte. Že není nikdo, kdo by pro vás truchlil a komu by chyběl váš úsměv. Uvědomíte si, že ve skutečnosti žijete a doufáte, že se jednou něco změní. Ne, není to hloupé, v to doufáme všichni. I ti zdánlivě šťastní.

   Zůstává otázka, jak je možné, že vypadám jako člověk, který žije všední život…

   Chodím do práce, kde mám osm a více hodin denně zdánlivě nenucený úsměv a hýřím humorem. Chodím do školy, kde patřím mezi oblíbené studenty a to jak mezi spolužáky, tak mezi profesory. Mám ráda svou práci i školu.

JENŽE

Tohle všechno je vidět zvenku, nikdo už nevidí, jak hrozně mi je už jen při pohledu na sebe samotnou. Jak nenávidím každý kousek svého těla stejně intenzivně jako každou složku své pokřivené osobnosti. Jak moc mi vadí, že jsem na tom občas tak zle, že musím spát s chlapy za peníze, abych zaplatila složenky. Pochopitelně se za to stydím,ale nešlo to jinak. A když bud muset, udělám to znovu. Fakt je, že přežívám jen díky tomu, že dělám jakože nic… jako kdyby můj život začínal a končila na poli práce a studia.

     Dělám jako že nechápu, proč každý měsíc sundávají minimálně tři lidi, kteří visí na oplocení   Nuselského mostu a chtějí skočit. Chápu je, chápu je o to víc, že jsem to stejně jako oni nedokázala dotáhnout až do konce. Sníst málo prášků na spaní a nechat se najít je stejné jako,vylézt na plot na Nuselském mostě a čekat až si vás někdo všimne a začne vám to rozmlouvat. Proto demonstrativní sebevrah sní málo léků, nebo zůstane viset na zábradlí tak dlouho, dokud ho někdo nenajde a nezačne mu tvrdit, že život je fajn. Oslabená mysl se spokojí s čímkoliv a ten ubožák nakonec sleze, nebo si nechá vypumpovat žaludek… Protože mu vlastně celou dobu o nic jiného nešlo.

Jenže nikdo ho potom nebude mít víc rád. Nikdo mu každý den nebude jmenovat důvody proč žít. NAOPAK. Bude zahrnut opovržením a bude ještě víc litovat své směšné existence. Někdo, kdo stojí na mostě s úmyslem skočit, má hlaveň v puse, nebo se přecpe prášky na spaní, už nikdy, NIKDY nebude normální. Je to cejch. Který není vidět,ale nosíte si ho v sobě. Jako nevyléčitelný virus sebenenávisti. Když si podřežete žíly, bude to vidět. Možná si toho občas někdo i všimne a pokusí se o pochopení. Ale jak někdo pozná, že jste neschopný sebevrah, který měl střelnou zbraň zaraženou hluboko do krku a prst na spoušti? Nepoznají to, nebudou vás litovat. Nenapadne je poslat vás na psychiatrii. Aby vám vytloukli z hlavy to slovo,které tam svítí jako neonový nápis dnem i nocí… S.M.R.T.

   Zní to divně od někoho, kdo se nedokázal zabít. Ale o to je to věrohodnější… Možná prostě jen nemám ujasněné životní priority,ale myslet na smrt v okamžiku, kdy jste s někým, s kým vám je hezky je prostě trochu nepochopitelné. Dokonce i pro mě. Vlastně v poslední době nemám nijak velký důvod pro ukončení svého bytí. Přežila jsem už i horší věci, než jsou ty, které se mi teď dějí. Ale to na faktu že chci umřít nic nemění. Není to jen chvilkový záchvat, je to trvalý stav. Láska, nenávist, štěstí, smutek… nic se extrémně nemění. Pud sebezáchovy pokulhává za touhou po sebedestrukci. Připadám si jak zakletá, uvězněná v nekončící smyčce. Odsouzená k opakování stejných chyb a hledání východiska tam, kde žádné není.   

   Jakmile mám možnost se nad sebou zamýšlet, dostávám se do slepé uličky a nevím kudy kam. Samozřejmě že je nesmysl hrabat se minulosti,ale je to lepší než dělat že jsem se zbláznila z ničeho nic.

    Když mi umřela babička, chtěla jsem se zabít, ale pak jsem si řekla, že mám před sebou celý život a že musím něco dokázat a mít skvělou rodinu. Ve třinácti je člověk hondě naivní… je mi skoro dvacet a nedokázala jsem nic. Žiji sama a dělám, že tohle je přesně to, co chci…

   Ti co mě znají opravdu dobře a dlouho, vědí jak moc jsem se změnila. Neplánuji už ani hodinu dopředu. Nemá to smysl. Poslední věc, kterou jsem si plánovala delší dobu byla sebevražda a ani ta nebyla naplánovaná nijak detailně a hlavně ani ta nevyšla…

   Vzpomínám si, že když mě přivezli do nemocnice, už na chodbě ke mně přišla doktorka a fackovala mě, aby mě probrala z bezvědomí ( abych byl upřímná, ten stav, kdy necítíte jedinou část svého těla a jakoby se vznášíte je jedna z nejlepších věcí jaké jsem kdy zažila ), křičela moje jméno a cloumala  mnou.  

   Nemohla jsem mluvit a hlavně jsem jí vnímala jen z části. Takže na její otázky jsem odpovídala kýváním, nebo vrtěním hlavou. Dostala ze mě, že jsem spolykala nějaké prášky a pak se mě zeptala, jestli jsem to udělala schválně. Kývla jsem. „ Ale už to nikdy neuděláš, vid?“ Žádná reakce. „ Udělala bys to znovu?“ kývnutí – jednou, dvakrát, možná třikrát. (zpětně si uvědomuji zajímavý fakt, když jste napůl v bezvědomí, nemůžete lhát, mozek je tak mimo,že to jednoduše nejde, prakticky vás to ani „nenapadne“) něco na mě křičela, ale mě bylo všechno jedno. Vypumpovali mi žaludek, nabrali krev, udělali CT a zavolali rodiče.

Hysterická scéna matky na téma : „Co jsi mi to pro Boha udělala?“ nebrala konce. Brečela, prosila… a já jí v tu chvíli věřila, že to je upřímné. Opět jsem se mýlila.

    Následoval příchod úchylné psychiatričky, s kterou jsem odmítla komunikovat. Bolela mě hlava, špatně jsem ovládala končetiny a stále mi dělalo potíže mluvit.

   Převoz na psychiatrii. Po několika minutách dorazila matka. Zase se chovala mile,starostlivě a dokonce i trochu láskyplně. Chtěla abych se z toho hrozného místa co nejdříve dostala.

  Návštěva u primářky oddělení. Intelekt se nezapře… se stoickým klidem jsem jí přesvědčila že šlo o zkratové jednání a že jsem to udělala ze strachu z reakce rodičů na mé vysvědčení. Pustila mě domů. Došla po našem rozhovoru k závěru, že jsem vlastně úplně normální.

   Rodiče mě odvedli do auta a v tu chvíli to začalo. Smršť výčitek a nadávek. Matka mi řekla, že bych si zasloužila tam zůstat aspoň dva měsíce, aby se mi rozsvítilo,ale že by to byla větší potupa pro ně, kdyby se to někdo dozvěděl. Zamkli přede mnou všechny léky a já si během dvou dnů zažila nefalšovaný absťák. Nic se nezměnilo a přitom bylo všechno jinak. Nikdy se nezeptala proč jsem chtěla umřít a během následujících let mi několikrát řekla, že lituje toho, že se mi to nepovedlo… Kdyby jen tušila, jak často toho lituji já.

 Nikdy jsme o tom nemluvily, nikdy jí nenapadlo, že by to mohlo být kvůli ní, kvůli tomu jaká je. Otec dělal, že se vůbec nic nestalo a dodnes v souvislosti se mnou nikdy nevyslovil slovo sebevražda… to mě nijak netrápilo,ale doufala jsem že matka se zeptá. Že jí bude zajímat proč…

    Možná si uvědomovala, že bych jí mohla říct, že to bylo kvůli tomu jak se mnou zacházela… snad tisíckrát mi kontrolovala školní tašku a šuplíky. Ještě nedávno, když mi v mém bytě byla v době mé nepřítomnosti zalít kytky, tak mi vyházela skříně a šuplíky, jako v době kdy jsem byla malá. Nikdy jsem neměla nic, co by se dalo zamknout. Dodnes otvírá mou poštu a nijak se tím netají. Stále mne kontroluje, kde jsem, co dělám… jako kdyby mi bylo deset.

   Nikdy jsem neměla nic co by bylo bez výhrad moje a jen a jen moje. Ať už šlo o věci schované ve skříni, nebo o muže…

Je ponižující se s tím svěřovat, ale je mnohem víc ponižující tenhle život žít.                                                                                               

Možná by všechno bylo jinak kdyby jeden jediný den mého života byl jinak. Kdybych se někdy víc vzepřela, nebo naopak víc mlčela. Ale to už se změnit nedá.

    Minulost nezměníte, ale budoucnost také ne, jste obaleni svou minulostí. Jako zatavená treska. Dokud nesloupnete obal nevidíte jestli není uvnitř zkažená. Přes obal to nepoznáte, i kdyby byl sebeprůhlednější…

     Dost filosofie. Faktem je, že jsem si myslela že nikdy nebudu nikoho milovat. Vlastně UŽ nikdy… ale stalo se to. Stalo se to já si myslela že mě to změní. Já chudinka hloupoučká. Snažím se tak zoufale měnit všechno až je mi sebe samotné líto. Zhubla jsem, změnila barvu vlasů, nechala jsem se ostříhat, našla jsem si stálého partnera, dosáhla jsem nejlepšího průměru ve všech ročnících mého typu na škole,jsem na všechny milejší než obvykle a snažím se vycházet se svou nadřízenou…

Ale to je jen ten obal,jako změna obalu,tvaru, posypu, dekorace, etikety, ceny… ale obsah je stejný nebo snad možná horší?!

    Není to vůbec dlouho co jsem držela v ruce žiletku a zase jsem nebyla schopna se zabít. Bylo mi ze sebe špatně… z toho že to nedokážu dokončit.

Ale co by se tím vlastně změnilo. Každý je nahraditelný a postradatelný. Přítel a rodina by to možná v prvním kole oplakali, ale znám je. Znám je všechny a vím že smutek by vystřídalo opovržení. Pravdou ale je, že sebevrazi všechny nejspíš štvou svou odvahou udělat to. Oni musí chodit do práce a čekat na náhradní autobusovou dopravu, protože někdo skočil pod metro a řešit tak problémy pozdního příchodu. Ale ten sebevrah už nemusí, už nikdy nebude muset řešit problémy a dělat věci které nenávidí! A oni za to nenávidí jeho! Nechal je v tom a klidně si zmizel, časem na něj všichni přes ty svoje starosti zapomenou, stejně tak jako jejich blízcí zapomenou na ně až zemřou.

    Proč tohle téma stále řeším? Protože jsem neschopný a recidivující sebevrah. Protože si nevážím toho co mám! SAKRA! Protože neumím žít, ale snadno si umím představit že by nebylo nic.  

    Je to jen pár dní co jsem se dusila, protože jsem se nemohla nadechnout. A ono to nebylo úplně nepříjemné. Vlastně se mi ani nechtělo dýchat. Bylo mi to v tu chvíli jedno,ale protože u toho byl přítel, snažila jsem se dýchat… astma je prevít, ten vám zabil přítelkyni  :)