Můra jménem profesorka

Tak přemýšlím, co teď vlastně dělám.

Chvilku dumám a pak zcela unavený mozek vyprodukuje dedukci: sedím u školního PC a datluji do něho nějaké informace či co. Oči se mi klíží, šum třídy se pomalu vzdaluje, s ním i monotóní hlas učitelky a já upadá do spánku. Hlava mi klesá a pak se s dutou ránou složí na klávesnici. 

Před očima se mi začne odvíjet sen jako ve filmu. Pomalu procházím temným hradem. Bledý měsíc natahuje stříbrné paprsky barevnými, napolo vysklenými okny na dlouhou chodbu. Venku vítr sužuje svými poryvy holou zem a s kvílením se prohání útrobami hradu. Pomalu postupuji vpřed. Náhle mé už tak vyvalené oči se snaží opustit mozkovnu. Přede mnou se zjevila nepříliž jasná postava. Jak přichází blíž, tím má přesnější okraje a podobu PC profesorky. Ta se ke mě vrhne, popadne mě za ramena a začne se mnou třást. Otevře ústa a na mě se vyvalí parfém záhrobní pasty na zuby s příchutí zkažených vajec. Jenže jedno tu nesouhlasí.

Rychle se probouzím a zjišťuji, že se mnou profesorka opravdu třese a já k popukání celé třídy křičím...

Nakonec dostávám poznámku do indexu a s ním i přezdívku Lovkyně duchů...