Ve vesnici Äthirjanů

V duchu počítala, kolik dní jí ještě zbývá. Před ní se tyčily mohutné hory… a za nimi, za nimi je Mungil, říkala si pevně. Šla po úzké kamenité cestě, stoupající tak prudce, že se místy musela přidržovat výběžků ve skalách, jimiž byla obklopena. Musím se pokud možno vyhnout osadám Äthirjanů, napadlo ji, když si vzpomněla na další historku Frederika. Totiž že nedaleko hlavní äthirjanské vesnice se zničehonic objevila kopa zrezivělých zbraní, což by samo o sobě zarážející bylo, ale Äthirjané by nepotřebovali na odstranění nepříjemného odpadu čarodějku. Ta hromada čněla asi dva metry nad zemí a nebylo možné se jí zbavit rozebráním jednotlivých zbraní. Vyrozuměla, že se o to pokoušeli, leč marně - hromada vysloužilých zbraní se rozpadla, ale rozptýlená zůstala viset ve vzduchu.

Nejspíš šlo o nevydařenou teleportaci a meče a části zbroje zůstaly trčet kdesi v prostoru. Frederik jí vyprávěl také o dvou Äthirjanech, kteří se pokoušeli dostat se k její cele, protože byla jedinou čarodějkou v nejbližším okolí - i když uvězněnou. Troufalost napomáhat vězenkyni jeden z nich zaplatil životem a bylo vcelku pochopitelné, že kdyby zabloudila do některé z jejich vesnic v horách, nenechali by ji dlouho na pokoji. A nemohla si dovolit jakékoli, byť sebemenší zdržení.

Začalo stmívat a dřív než si uvykla na postupné zšeřování, ocitla se uprostřed sametové tmy. Byla již vysoko; obrysy vrcholků rozeznat dokázala, avšak cesta, po které klopýtala, zmizela. Přidržovala se skal, aby ji neztratila docela, ale sesmekávala se na zledovatělém sněhu. Tohle nemá cenu, přiznala si konečně. Šmátrajícíma rukama nahmatala malý výstupek, jenž se rozšiřoval, jak zjistila při dalším zkoumání. Zalezla dovnitř a pokoušela se usnout, chlad čišící ze závějí sněhu jí to však znemožňoval. Vykřesala kouzelný plamínek hřejivého ohně; vzápětí uhasl, nemaje se čeho chytit. Trpělivě kouzlo opakovala, ale plápolající narudlé jazyky vždy sfoukl ostrý vítr nebo jej udusil sníh, točící se v chumelenici všude kolem. Přemýšlela, jestli je větší zlo jít někam ve tmě, nebo drkotat zuby obklopená sněhem.

Rozhodla se vydat na další cestu. Opatrně se vysoukala ze svého úkrytu. Samotný Zean byl vysokohorskou osadou a díky své rychlé, netrpělivé chůzi se teď procházela po štítech Maleorských hor. Připadalo jí, jako by svět ztratil barvy; všechny je zpět pohltila běloba. Hvízdající vítr jí co chvíli vmetl do tváře roj sněhových vloček, zmrzlých hvězdiček. Bodaly ji do zsinalého obličeje, jako by chtěly pleť čarodějky svými ledovými hroty proseknout a splývajíce s rudou krví oživit ten černobílý svět. Lehounká látka jejího šatu vlála ve vzduchu jako průsvitný závoj ubité markýzy a nasáklá všudypřítomným vlhkem přilepovala se k jejímu tělu. Když Armelie vystoupila výš, tkanina pomalu tvrdla a bolestivě škrábala. Pokusila se ji strhnout, ale příliš už přilnula k její holé pokožce. Ještě chvíli s látkou zápasila a byla by dovedla svou snahu do zdárného konce, kdyby se k ní poklusem neřítily dvě menší postavy zababušené v teplých kabátcích, které jim dodávaly dojmu korpulentních postav.

Äthirjané, blesklo jí hlavou a rychle se kolem sebe začala rozhlížet, hledajíc nejschůdnější cestu vedoucí k zdárnému útěku před horaly. Chumelenice sílila, nebylo vidět ani na krok. Doufala, že ji Äthirjané ztratí z očí - ani ona už je neviděla, slyšela jen stereotypní dupot. Rozhodla se zůstat na místě a skrýt se za zmrzlými závějemi sněhu.

Zastavili se a nerozhodně přešlapovali na místě.

"Zpropadená vánice," ulevil si jeden z nich.

Druhý mlčel, snažil se napínat zrak, co nejvíc to šlo.

"Když půjdeme stále stejným směrem…" začal ten první, přemýšleje.

Mohutné poryvy vichru a ze všech stran útočící sníh nalamovaly jejich orientační smysl. Nic neslyšeli - jen burácení větru; nic neviděli - jen bílou záplavu bodajících vloček; nic necítili - jen znehybňující mráz. Ani Äthirjané, národ horských lidí, se sem, na samotné vrcholky Maleorských hor většinou nevydávali. Riskovat svůj vlastní život kvůli zbloudilým poutníkům nebylo jejich krédem. Za běžných okolností by se sem tedy nehnali; byli však vysláni rozkazem. Armelie nevěděla přesně, kde území Äthirjanů začíná, nemohla ani vědět, že mají jakési předsunuté hlídky umístěné kolem každé cesty vedoucí do hor. Na základě spěšného hlášení strážců Hořejšího průsmyku se rada Äthirjanů usnesla, že vyšle dva své nejlepší muže, aby čarodějku dostihli a po dobrém či po zlém dopravili do vesnice. První muž opatrně našlapoval, jako by se obával, že se země pod ním propadne. Musíme ji dostat, stůj co stůj, bručel si pod vousy vzpomínaje na svého synovce Fladrika, který byl zabit při neúspěšném a hlavně nepromyšleném pokusu o vysvobození čarodějky z Läfirinské cely. Zatrolený mezek, lamentoval dál. Jeho přítel se vydal hned za ním. Přerývavě funěl a uvažoval, kam se skryjí, než se sněhová bouře přežene. Jestli se vůbec přežene, napadlo jej. O nejvyšších hřebenech hor toho moc nevěděl a nikdy nepovažoval za účelné si své chabé znalosti doplnit. Třeba tady takhle sněží pořád, říkal si snaže se neztratit svého druha z očí.

Armelie ležela schoulená pod přívalem napadnutého sněhu a instinktivně se snažila zakutat se víc pod povrch, jako by čekala, že jí bude tepleji. Začínala silně pochybovat o tom, že se z vánice dostane živá a schopná další cesty. Skoro si přála, aby ji Äthirjané našli a odvedli do své vesničky. V hlavě se jí pomaličku rodil nápad, poněkud podlý vůči horským obyvatelům, ale nadějně vypadající pro ni samotnou. Vyhrabala se zpod navršené závěje a pokusila se postavit. Dosud byla sněhem izolována alespoň od hučivých poryvů větru, když už ne od třesknutého mrazu, teď ji však dunivé bouření nebes způsobilo takovou bolest, že si připadala jako mohutná dělová koule vystřelená s řevem z kanónu.

Äthirjané se na okamžik zastavili. Ve zvuku rozbouřeného vichru na okamžik blýskl výkřik. Ještě zkoprnělí se dali do běhu tím směrem, odkud přicházel.

Muž běžící vpředu najednou zakopl a tvrdě dopadl na zledovatělou zem. Začal klít, zvedaje se ze zmrzlé závěje. Když se otočil, viděl, že jeho druh klečí a nad čímsi se sklání. Přilezl blíž. Zhrozil se, když spatřil bílou tvář čarodějky. Bílou, bělejší než sníh. Jemně uchopil její dlaň do svých tlap. Oči měla zavřené a přestože tomu všechno nasvědčovalo, nezdálo se mu, že je mrtvá. Cítil, že z ní cosi vyzařuje, ale nedokázal podchytit podstatu té energie.

První muž vyštrachal z útrob svého tlumoku cosi, co při troše fantazie mohlo být pokládáno za houni. Zabalil do toho nehybné tělo a vzal je do náruče.

Mlčky se vydali na zpáteční cestu. Nebo aspoň tam, kde tušili domov.

Když přišli do vesnice, vyhrnuly se ze všech chaloupek zástupy lidí a okukovaly postavu zahalenou v tlusté dece.

"Vraťte se ke svým krbům!" zahřměl nad nimi hlas Heirfedika, nekorunovaného vůdce vesničky.

Zvědaví Äthirjané si začali mezi sebou zuřivě šuškat, ale uposlechli a zalezli zpátky do nízkých domečků. Heirfedik pokynul dvěma mužům, kteří čarodějku přinesli, aby šli za ním. Ve dveřích stavení, do něhož je zavedl, postávala menší žena a jakmile překročili práh domu, uchopila zmrzlou čarodějku a odkvačila s ní směrem k přichystanému loži ve vedlejší malé komůrce. Vymotala ji z houně a položila na postel. Je ledová jako umrzlá veverka, pomyslela si a v duchu zamítla svůj původní nápad přichystat jí teplou koupel, aby se trochu rozehřála. Lehké šatky při dotyku praskaly a tkanina si zachovávala svůj tvar, který získala nalepením na tělo čarodějky. Přehodila přes ni tlustou prachovou peřinu a přitáhla ji trochu blíž k sálajícímu krbu. Odběhla zpět do síně a vrátila se s podnosem naloženým rozmanitými pokrmy, kdyby se snad čarodějka probudila dřív, než… Než co? Zarazila se. Prostě kdyby se probudila a měla hlad, odpověděla si s rázností sobě vlastní. Třeba vůbec nespí, třeba se tak jenom tváří. U čarodějek člověk nikdy neví, řekla si a potichu zavřela dveře do místnůstky, kde Armelie spala.

Muži, kteří ji přinesli, seděli spolu s Heirfedikem, jejím synem, u stolu a zuřivě se dohadovali. Postavila před ně kameninový džbán s horkou medovinou a výmluvným pohledem jim naznačila, aby se alespoň trochu upokojili a brali ohledy na osůbku vedle v pokojíku.

Jeden z mužů, nedbaje na její prosby, praštil do stolu a vykřikl:

"Cože?!? To snad nemyslíš vážně?"

Heirfedik se tvářil nevzrušen a nepohnut mužovou zlostí.

"Ale ano, Gediku," odpověděl klidně.

Muž, kterého oslovil jako Gedika, vstal rozhořčeně od stolu a začal přecházet po místnosti, aby se v něm bublající zlost utišila. Tiše láteřil dál, občas zabloudil pohledem ke dveřím od Armeliiny komůrky.

"Zkus pochopit, že doba se změnila."

"Heirfediku… ne, doba se nezměnila. Byl Fladrik tvým přítelem?"

Oslovený muž se zarazil, nechápaje kam dotazem Gedik míří.

"Stoupá ti to do hlavy, milý hochu."

Takový titul Heirfedika rozzuřil. Bude ještě těžké vymýtit tyhle zastaralé názory, říkal si pro sebe skřípaje zuby. Nakvašeně přešel k oknu a sledoval znovu se probudivší vánici. V mysli se mu v rychlých sledech střídaly myšlenky na mrtvého Fladrika s vizemi budoucna.

Gedik se odevzdaně posadil zpět ke stolu, pomalu usrkával horkou zlatavou tekutinu a zároveň s šířením příjemného tepla po těle i mysli z něj vyprchávala nahromaděná zlost. Žena se mlčky obrátila ke krbu a prohrábnutím žhavých uhlíků probudila skomírající oheň. Heirfedik se zamyšleně odvrátil od okna a přecházel po místnosti, nervózně škubaje prsty.

Když znovu promluvil, zněl jeho hlas podstatně umírněněji, byl povolnější ke kompromisu a delšímu rozvažování.

"Vezmeme-li v úvahu…"

Armelii probudily hlasy z vedlejší místnosti. Ospale se protáhla a jen tak tak si udržela rovnováhu, aby nespadla z postele k ohni plápolajícímu v krbu blíž, než by chtěla. Úlek ji přinutil probrat se. Posadila se a zkoumavě si začala prohlížet pokojík. Víčka jí však znovu začala padat, nebyla schopná zůstat vzhůru. Schoulila se do klubíčka doprostřed svého kruhovitého lůžka a zachumlala se pod bohatě vyšívanou pokrývku. Než usnula, napadlo ji, jak zvláštní a svým způsobem nepraktické postele Äthirjané preferují.

Gedik odmítavě kroutil hlavou, vytrvale jako tvrdohlavý mezek. Heirfedik se tvářil navýsost nešťastně, zdrceně se sesul po židli a ležel na ní jako polámaný dřevěný panák.

"Mohli bychom to aspoň přednést na sněmu, ať můj návrh posoudí i ostatní," hlesl Heirfedik. Gedik upil svařeného vína a pohledem modrých očí jakoby hypnotizoval vzduch v místnosti. Zamyšleně odložil číši a dvakrát rytmicky uhodil do desky stolu, že polekaný Heirfedik skutečně málem spadl pod stůl. Gedik přes sebe přehodil těžký vlněný kabát a vykročil do tmavé noci zmítané v poryvech neslábnoucího vichru.

Heirfedik se zbrkle vykroutil ze svého podivného sedu a spěšně vyrazil za ním.

Armelie se líně převalovala v teplé postýlce a přitom zkoumala malé stavení. Bylo už dost pozdě; hospodyně spala a ti dva muži se doposud nevrátili. Nikdo jiný v chalupě nebyl. Vyhrabala se z přikrývek a tiše jako myška vklouzla do světnice. Na stole ležel rozlámaný chléb. Zamyšleně se posadila ke krbu a s pohledem upřeným do plápolajících plamenů rozvažovala, jestli má dál vyčkávat a nechat se překvapit, co by jí pobyt u Äthirjanů mohl vynést, nebo se rychle sebrat a zmizet, dokud k tomu má příležitost.

Najedla se a prošmejdila světničku. Rozhodla se zmizet, a tak si do mošny přihodila nějaké jídlo. Trochu ji zklamalo, že nikde nenašla žádný teplý kabát nebo huňatý svetr, přestože jí připadalo absurdní, že by v horské vesnici nic takového nepotřebovali. Zvlášť když viděla, jak teple byli oblečení ti vesničané, co ji přinesli. Jednou už se však rozhodla a nebyla zvyklá svá rozhodnutí měnit, a to ani tentokrát. Ani kdyby měla venku zmrznout. Jak to říkal Frederik?, napadlo ji. Že se z toho vykouzlím…? Asi mi nic jiného nezbude. Vykročila do tmavé noci.