Pocity (+ mp3)

Pocity

Jak žebrák na rohu kostela,

jak ten roh, který už docela

slouží teď jen psímu močení.

Jak láhev vypitá po ránu,

bajonet zaseklý do trámu,

ve škole poslední zvonění.

R: Jsem po ránu pocitem pomalu.

    Vlastní stín ztracený v lokálu.

    Jsem jen kouř vyfouklý z vlastních plic.

    Jsem nudou co zabít nedá se,

    potřebou člověka napít se,

    jsem bio látka jinak nic.

Bublina z mýdla co malovat

nedá se a ani pochovat

v náruči suchého bodláčí.

Stejně jak úsměvy do dlaní

nejsou tak druhému k poznání.

Vypíchlé oči prý nepláčí.

R: Jsem po ránu pocitem pomalu.

    Vlastní stín ztracený v lokálu.

    Jsem jen kouř vyfouklý z vlastních plic.

    Jsem nudou co zabít nedá se,

    potřebou člověka napít se,

    jsem bio látka jinak nic.

 Jako když v koupelně za šera

smývá se potajmu nevěra,

jež vodou pozbyla důvodů.

Jak přání šeptané do peřin

zoufalcem, který už nevěří.

Jak žebřík opřený u schodů.

R: Jsem po ránu pocitem pomalu.

    Vlastní stín ztracený v lokálu.

    Jsem jen kouř vyfouklý z vlastních plic.

    Jsem nudou co zabít nedá se,

    potřebou člověka napít se,

    jsem bio látka jinak nic.

 Tak člověk často cítí se,

jak sousto podané na míse,

už jenom dle chuti osolit.

Zrcadlem zabité iluze,

špatný plán schovaný v záloze,

tvář kterou bojím se oholit.

R: Jsem po ránu pocitem pomalu.

    Vlastní stín ztracený v lokálu.

    Jsem jen kouř vyfouklý z vlastních plic.

    Jsem nudou co zabít nedá se,

    potřebou člověka napít se,

    jsem bio látka jinak nic.