Úsměvná balada aneb raději přestanu kouřit.

Budu se usmívat!  

Toto rozhodnutí jsem učinila jednoho večera nedůležitého data. Nebylo to ovšem myšleno jako plytké předsevzetí typu „Přestanu kouřit“, nýbrž jako něco mnohem fatálnějšího. Hodlám dokázat celému lidstvu, že s optimismem jde všechno lépe a to prostřednictvím jednodenního permanentního úsměvu. Budu se usmívat a svou dobrou náladu přenesu i na okolí. Budu se usmívat a svět se bude smát na mě. Budu se usmívat! Zítra……

Budík mi nezazvonil a já zaspala. V hektickém shonu jsem si při cestě do koupelny ukopla palec o práh dveří. Pěkně jsem si zaklela a brala to pozitivně. Agrese musí ve, nejlépe hned po ránu, v soukromí. Pak můžete být celý den milí a příjemní.Ze zrcadla na mně však zírá velmi nepříjemně vyhlížející individuum. Ani náznak po jakémkoli výrazu, natož pak po úsměvu. Asi jsem se kopla málo.

Po zavrhnutí absurdního nápadu okopávat si nohy do krve, až se budu smíchy za břicho popadat jsem si popletla kohoutky. Jinak řečeno, chrstla jsem si do obličeje vařící vodu. Po další spršce nadávek jsem si zřejmě vybila agresi na týden dopředu.

Počkám, až má tvář dostane svou původní barvu, ještě trochu pokárám vlasy hřebenem a konečně se začínám v zrcadle poznávat. „Víš, co jsme si řekly“ domlouvám svému stále ještě zamračenému odrazu a pokusím se o úsměv. Odraz také. Nejde mu to. „Vypadáš jako blbec!“ kárám ho. Zkusí to znovu a je to lepší.

S třetí variantou jsem se spokojila a opustila místnost. Vzhledem ke zpoždění jsem z bytu vystřelila nečekaně rychle. Dokonce tak rychle, že jsem si nevzala boty. Vybíhání schodů mi ukrojilo další část drahocenného času, ale doženu to rychlou chůzí.

Po usměvavém otevření vchodových dveří následuje usměvavá cesta na autobusovou zastávku. Zatím nepozoruji žádný výrazný účinek na okolí. Možná je to tím, že přes slzy nevidím. Ostrý podzimní vítr mi totiž poněkud fouká do obličeje. První reakce zaznamenávám v autobuse a jsou vesměs pozitivní. Většina lidí mi úsměv opětuje. Ráno se příliš nevyvedlo, ale zbytek dne bude podle mých představ. Jedna věc však kalí vodu. Vždy, když se na mě někdo podívá podruhé, už se neusměje. Naopak se mu na tváři objeví podivně podezřívavý výraz. Raději koukám z okna.

Po příchodu do zaměstnání běžím odůvodnit svou nedochvilnost, připravena vylíčit hororové ráno do posledního detailu. Ovšem s úsměvem.

„To je už třetí pozdní příchod za poslední dva týdny“ peskuje mě unaveně vyhlížející šéfová.

„Pardon“ omlouvám se.

„Vám to připadá směšné?“ ptá se a zvláštně jí cuká v oku.

„Ne, vůbec ne“ zubím se na ni a usilovně se jí snažím předat kousek pozitivních vibrací.

„Aha, no to jsem zvědavá jak se budete bavit u rozhovoru o morálce zaměstnanců!“ odsekne a nakvašeně odkvačí. Asi měla špatné ráno. A přesto je tady včas. Komu by pak zbývala energie na velkorysost. Až půjde okolo, musím se na ni víc smát.

„Někdo tě požádal o ruku, nebo bereš ňáký prášky?“ otáže se mě  asi po půl hodině kolegyně. Osvětlím jí tedy svou teorii, protože jí důvěřuji.

„Hm, takže prášky“ odvětí zklamaně. Zřejmě se už viděla jako družička s výslužkou. „A kterej doktor ti je napsal? Vypadáš fakt šťastně.“

Nehodlám se unavovat jejím přesvědčováním a dále nereaguji. Začínám totiž ztrácet iluze o úspěšnosti svého pokusu a navíc dostávám křeč do tváří. „Jen přechodná hysterie, hlavně vydrž!“ opakuji si desetkrát do minuty. Ztěžují mi to pátravé a nechápavé pohledy spolupracovníků i šepot a smích z vedlejší kóje. Ano, tam sídlí již zmiňovaná kolegyně.

Konec pracovní doby je pro mě vysvobození, protože závěrem dne se už k mému místu pořádaly zájezdy ze všech pater budovy. I soucitně tvářící se vrátný mne utvrdil v tom, že tamtamy ve firmě roznesly zprávu o šílené účetní ze třetího poschodí opravdu rychle. Náladu mi zvedá už jen síla mé vůle. Úsměv jsem měla na tváři, bez ohledu na příkoří, celý den, pokud nepočítám pár obličejových cvičení uvnitř záchodové kabinky. Teď už mě čeká jen cesta domů.

Lidé přede mnou na ulici vystrašeně uskakovali, a tak jsem jízdu autobusem předem zavrhla. Místo toho zvedám ruku a zastavuji taxi, důvěřujíce loajalitě a otrlosti řidiče. Ten se mě, kromě směru jízdy, opravdu na nic neptal. Přesto jsem ale zaregistrovala pár jeho nervózních pohledů ve zpětném zrcátku.

Po příjezdu domů jsem příliš unavená na to, abych dělal cokoli jiného, než si šla lehnout. Není to ovšem vyčerpání fyzické, nýbrž tíha obrovského zklamání. Co se to stalo se světem? Proč lidem připadá přirozené tvářit se jako kakabus a usměvavého člověka mají za narušeného, případně za zfetovaného? Usínám s pocitem blížící se apokalypsy. Držím vám palce, budoucí generace!

Další ráno je jako každé jiné. Budík zvoní, při průchodu dveřmi zůstávají palce na svém místě. Mám žízeň, proto míjím koupelnu a mířím rovnou do kuchyně. Tam stojí má spolubydlící a pije čaj. To je dobré znamení, protože vždy když ji ještě ráno zastihnu, pak přijdu do práce včas.

„Dobré ráno“ řeknu chraplavě.

„Co se stalo?“ zeptá se udiveně.

„Nic, proč?“ odpovím, protože nemám chuť jí to včerejší fiasko rekapitulovat.

„No že se tak blbě směješ.“