Tající kry za letní noci

Má prababička strávila dětství na Sibiři, tak tohle je věnováno jí...

Jako každý mladý muž miloval jsem sníh a brusle tu společnost svůdně usmívajících se dam a jejich nesmělých piruet které však více než eleganci připomínaly tanec opilců v pozdně nočních hodinách. Ačkoli můj osud byl popsán zhusta nehezkými slovy dobře pamatuji čas kdy list který každý s sebou nosí v duši byl bílý jako lehká oblaka letní oblohy. Každou noc se tiše probouzel nebeský ateliér věčného osamocení s nelidskostí Sibiři vlastní mlčící svým vlastním nesrozumitelným tichem. Krvácejíce opakoval jsem si že já s pomocí Boží naleznu poslední posvátný Jeruzalém ztracený v ebenových srdcích našich rozpadajících se snů Jen napni uši dokud slaměná Severka nezapěla svůj žal... Ty roky pod bičem mají dlouhou chvíli. Jen decentně před Bohem vtloukej si do hlavy že kdysi člověk jsi byl a též poslouchal noc protkanou paprsky symfonií sonát a menuetů. Že celý život sledoval jsi koncert těch slabě hrajících hudebnic, v růžovém souhvězdí popíjel víno s bílým rojem Večernic, viděl dua, tria a kvarteta všech hvězd - ten černobílý balet pomlk, klíčů a not a taky přesně pamatuješ den kdy to všecno rozpila jedna slza krve úder karabáče vlastní pot. Jen Měsíc s vrásčitou tváří od meteorů a slunečního větru dohlíží jako egocentrický dirigent na synchronní dozvuk noci, příchod dne. Ztrácí a opět nabývá sil Jako srdce živé láskou s nímž proudí do žil touha po bytí a žití. Stejně jako vůle stromu jehož prsty marně sají vláhu jako němá anekdota bez pointy jako vzpomínka na mrtvou dívku v extázi jako mé nikdy nedoručené platonické verše

---