BUNGEE JUMPING

      Áda, taková celkem normální, i když těžko přehlédnutelná, holka. Sympatická modrooká blondýna, zapálená pro všechny šílenosti. Od malička milovala sport i napětí. Vyzkoušela toho už hodně, ale bungee jumping ještě ne. Takže když jí Míša, její nejlepší kamarádka, nabídla, že by to o víkendu spolu mohli jít zkosit, neváhala s odpovědí ani na okamžik. Vyhrkla ze sebe „Jasně, to bude něco! Kde se skáče?“ „Jen pár kilometrů odsud, vlakem jsme tam za necelou půlhodinu. A nebude to drahý, jen asi šest nebo sedm set za jeden skok“, odpověděla Míša. 

V neděli se počasí opravdu vydařilo, letní den jako malovaný. Ve vlaku bylo příjemně, ráno nebylo ve vagónech ještě dusno, to bude až při zpáteční cestě. Když holky dorazily na místo, zaplatily a zařadily se k ostatním čekajícím odvážlivcům. Těšily se, až je jeřáb vyzdvihne do výšky a ony se vrhnou směrem dolů. Nečekaly dlouho, brzy na ně přišla řada. První šla skákat Míša. Áda sledovala, jak její kamarádka nastupuje do kabiny a vzápětí stoupá vzhůru. Potom se kabina zastavila a za chvíli se už Míša odrazila a skočila dolů. Rychle se přibližovala k zemi, ale včas byla pružnými lany vymrštěna zpět do výše a ještě několikrát se zhoupla. Pak už ji pomalu spouštěli na zem, odepnuli ji lano a na řadu přišla Áda.

Nastoupila se dvěma průvodci do kabiny zavěšené pod ramenem vysokozdvižného jeřábu. Honza a Pepa jí uvázali jakýsi postroj a nad kotníky jí připevnili silné manžety spojené s lany. Když kabina stoupala vzhůru, čekala podrobnou instruktáž, co má při skoku dělat, ale pokyny byly velmi stručné: "Prostě skočíš. Dole se o tebe postaráme.“ Kabina se zastavila zhruba ve výšce 50 metrů nad zemí. Teď už opravdu nezbývalo nic jiného, než skočit vstříc hlubině pod sebou. Tam, kam se před chvílí vrhla Míša. A před ní přinejmenším deset dalších odvážlivců. „Budu počítat do tří a pak řeknu skoč. Jestli budeš váhat a neuděláš to napoprvé, tak podruhé je to už těžší. A jestli se bojíš dívat dolů, tak se dívej na obzor“, vychrlil ze sebe automaticky Honza, jako před každým jiným skokem. Áda se ale nebála, měla nebezpečí ráda. A jaképak je tohle nebezpečí, doteď všechno probíhalo bez problémů, tak z čeho by měla mít strach.

Uvolnila se, zavřela oči a udělala kontrolovaný pohyb pažemi, kterým se vychýlila z rovnováhy, a lehounce se odrazila nohama. „A je to tady, teď už to nejde vzít zpět“, pomyslela si. Mísily se v ní pocity zvyšujícího se napětí a euforie, v žilách jí pomalu tuhla krev, hladina adrenalinu stoupala. Na následujících několik okamžiků, kdy bude padat volným pádem, se moc těšila. Pomalu přestávala vnímat realitu. Ale ještě stihla zaslechnout něco, co její pocity změnilo. „Teď to musíme zvednout o 3 metry výš. Následuje těžší váha, ten chlapík má o 30 kilo víc než tahle kost", hlásil Honza. Pepa s úšklebkem dodal „Takže to bude 75 kilo, jestli správně počítám.“ „Jo, ještě jsi počty úplně nezapomněl, jak se zdá“, zavtipkoval Honza. Jenže Ádě to vtipné vůbec nepřipadalo. Počítat ještě taky nezapomněla, i když v tuhle chvíli by to nejspíš radši neuměla. Uvažovala: „Moje váha je přece 54 kilo a 75 bez 30 je jen 45. To tedy může znamenat jediné, vážím tedy o 9 kilo víc, než na jakou zátěž byla délka lana propočítána! Taková banální chyba, záměna číslic, a já na ní teď mám doplatit? Proč zrovna já?“ V uších jí neustále zní věta, kterou slyšela před chvílí: „Dole se o tebe postaráme. Dole se o tebe postaráme. Dole...“ Čas běží, země se rychle přibližuje. Ádě se v tu chvíli promítnul před očima celý její dosavadní život. A ona nechce, aby teď skončil, chce, aby ještě dlouho pokračoval. Jenže stále letí střemhlav dolů, země se blíží závratnou rychlostí. Příliš rychle na to, aby bylo možné vyhnout se střetu s ní…