Akční zákrok

Z cyklu „Ze života“

Kapitola 1

Akční zákrok

Byl to dost nevydařený den. Od rána pršelo, ve škole nuda a docházel ji kredit na mobilu.

Ještě, že přijel strejda z Itálie a dovezl to slíbené Punto. Je super - 1,7  turbodiessel, bílé barvy, spotřeba 4 litry na stovku a to i ve městě. Takhle bude s přítelem jezdit skoro zadarmo. Problém je v tom, že ještě nemá české značky. Musí čekat, až to strejda vyřídí. Přemítala v hodině matematiky Nikola.

Zavolám strejdovi a poprosím ho, ať nás nechá alespoň chvilku projet. Vždyť řidičák už má, takže o co jde? Napadlo ji.

    Jakmile se ozval zvonek, oznamující konec vyučování,  chvatně vyběhla  do šatny. Hodila na sebe kožíšek a skočila do kozaček, načež vyrazila domů. Po cestě už vytáčela na svém mobilu číslo strejdy Mirka.

    „Nó, copak chce moje holčička?" přivítal ji jako obvykle. „Strejdo, prosím, prosím, mohla bych se už projet ? Vždyť víš, že už mám řidičák.“

„Jo to máš, ale ještě nejsou značky, však víš.“

„Jen do obchoďáku s Pavlíkem a hned zpátky. Prosím, prosím.“

„No tak dobře, přijď si pro klíčky, ale dávej pozor, ať se něco nestane. Máma by to nepřežila, víš jaká je.“

„To víš že jo, díky moc. Stavíme se s Pavlíkem kolem páté. Zatím ahoj.“

„Ahoj“.

   Výborně! Tak to by bylo. Teď už jen zavolat svému miláčkovi a připravit ho na první projížďku v jejich novém autě. Ten bude koukat až přifrčí před jeho dům. Pomyslela si Nikola.

   V šest večer už seděli u kávy  v supermarketu a před vchodem na ně čekalo jejich nové Punto.  

„Teda jezdíš docela dobře Niky. Na začátečníka to není špatné, doufám, že mi ho taky někdy půjčíš," usmíval se na ni potutelně Pavel.

„No to si ještě rozmyslím,“ odpověděla s úsměvem, "každopádně bychom už měli vyrazit zpátky. Strejda bude dost nervózní.Však ho znáš.“

„Tak jo, počkej mě u auta, já si ještě zajdu na WC,“  prohodil a zvedl se.

Nikola zaplatila útratu a zvedla se taky. Těšila se jak si opět sedne za volant.

    Čtyři strážníci seděli ve služební Fabii a tvářili se kysele.

„Ty vole, zase budeme mokří jak šťuři. Koho to baví šlapat chodník v takové kose. A ještě za ty prachy,“ pesimisticky pronesl nejmladší z nich.

„Jó chlapče, když neumíš vybírat pokuty, tak se nediv,“ odpověděl nejstarší. 

„To se ti řekne, dneska mají lidi hluboko do kapsy. Jak mám pořád hledat nějaké blbce, co se nechají zastrašit a vypláznou hotovost na místě, nebo podepíšou stvrzenku?“ dotčeně odsekl mladík.

„Kdo umí, ten umí, kdo neumí, nosí domů půlku výplaty. Kromě toho, nebuď na mě drzej, protože auto máme dneska my a vy dva teď máte šlapat venku. Takže drž klapačku a uč se od starších!“

„Bacha, už někdo jde k tomu bílému Puntu,“ ozval se strážník, jenž mlčky hleděl na parkoviště před supermarketem.

Všichni čtyři chvatně vyskočili z auta a hnali se k malé postavě, odemykající dveře bílého vozu.

   „Tu si beru já, vykřikl v běhu nejstarší, když poznal mladou dívku, „já vám předvedu, jak se vybírají prachy!“

   Nikola zděšeně uskočila, když ji obklíčili čtyři vysoké postavy v černých uniformách.

„Paní řidičko! Víte o tom, že stojíte na zákazu stání?“ hřímal na ni jeden z nich.

„To jsem si opravdu nevšimla,“ špitla tiše.

„Takže mi ukažte vaše papíry!“ rezolutně vyštěkl strážce zákona.  Ostatní mlčky sledovali, jak si počíná jejich velitel.

„Papíry? No dobře, ale co tím vlastně myslíte?“ ustrašeně odvětila Nikola.

„Ježíši ženská, občanku, řidičák, doklady od vozidla. Copak jste spadla z marsu?“

Dívka sáhla roztřesenými rukama do kabelky. Vtom jeden ze strážníku vykřikl:

„Franto, ten auťák nemá espézetku!“

„Tý vole fakt? Jak to, že nemáte značku!“ burácel na ni  velitel.

„Víte, to je auto strejdy a bude se teprve registrovat. Tady jsou doklady o dovozu a technický průkaz,“ špitla  a podala mu složku s doklady.

Policajt mlčky prohlížel dokumenty a v duchu přemýšlel, jak tento zjevný přečin dobře zpeněžit.

„Zaplatíte pokutu 2 000,-  jste si toho vědoma?“

Nikola zalapala po dechu.

„Cože? Já ale u sebe tolik nemám...“

„Tak mi to podepíšete a hotovo,“ rezolutně prohlásil muž zákona.

    Vtom vyšel ze supermarketu Pavel a spatřil svou dívku v obklíčení policistů. Jeho snědá tvář zbledla strachem. Rozběhl se k vozidlu.

„Co, co se děje?" zakoktal se vzrušením. Čtyři ozbrojenci vzhlédli na drzouna, který se odvážil rušit jejich místo činu. Sakra cikán, blesklo jim hlavou.

 „Co vy tady chcete?“ obořil se na něj nejbližší z nich.

 „Já jsem s ní přijel, je to má dívka.“

 No to snad ne, taková kočka a chodí s cikánem, to je hnus,  pomyslel si velitel.

 „Výborně, takže buď zaplatíte pokutu, nebo se odsud nehnete a ještě zavoláme PČR, pro podezření ze spáchání trestného činu,“ začal se svou taktikou nejstarší strážník.

„Trestného činu? Vždyť jsme šli jen na kafe!“ zoufale hlesl Pavel.

„To mě nezajímá, auto nemá značku, takže s ním mohl kdokoli spáchat trestný čin,“ pronesl neochvějně ozbrojenec a  v duchu si gratuloval za profesionální formulaci.

„Jak to myslíte? Copak někdo pátrá po bílém Puntu bez značek?“  ozval se Pavel. Všichni strážníci užasle hleděli na nebetyčnou drzost snědého cikána.

Velitel chvíli nevěděl co má říct, ale musel rychle vymyslet, jak si zachovat autoritu.

"S Váma se nebavím, vy se do toho nepleťte! Tak paní řidičko, podepíšete nebo co?“

V tu chvíli se Nikole ozval mobil ukrytý v kabelce.

„Niky, co je s tebou, kde jste?“

„Strejdo!" vydechla,  "chytla mě policie!“

 „Cože!?“

 „Mám zaplatit pokutu 2 000,- nebo podepsat stvrzenku. Stojím prý v zákazu stání“, nešťastně pronesla.

„Kde jsi?“ ozvalo se z mobilu.

 „U marketu,“ hlesla.

 „Kdo to je? Městská, nebo státní policie?“

 „Městská, mají černé uniformy.“ 

 „Tak ať si napíšou tvou občanku a řekni, že přestupek na místě řešit nechceš a hned přijeď.“ 

Nikola zaklapla mobil a obrátila se na strážníky.

    „Vrátíte mi doklady? Strejda chce abych hned přijela. Přestupek s vámi na místě řešit nechci.“

 „Cože?!“ nejstaršímu poklesla překvapením brada. Ostatní nevěřícně zírali na mladou dívku.

„Vy nikam nepojedete a počkáte zde do příjezdu policie České republiky,“ vyhrkl velitel.

 „To musím?“ 

 „Zkuste odporovat a uvidíte to tóčo!“ 

Šerifové se spokojeně uchechtli, když spatřili v dívčiných očích úlek.

„Ledaže, byste nám podepsala stvrzenku a tím to všechno zakončíme,“ navrhl hlavní aktér.

Nikola usilovně přemýšlela, jak se má zachovat. Vždycky poslechla strejdu Mirka, ke kterému měla velký respekt. Měla strach, co se bude dít.

Zaslechla vyzvánění telefonu.

„Niky, co se děje?“ ozvalo se.

„Strejdo, oni mě nechtějí pustit. Mám prý čekat na příjezd policie České republiky.“

„Hned jsem tam neboj se,“ zaslechla ještě z mobilu a pak oněměl.

Miroslav skončil hovor a hned nato vytočil číslo svého bratra Romana.

"Hoj Džuga," začal zvesela, "tvoji bývalí kolegové právě drží naši neteř u obchoďáku za zákaz stání. Co ty na to?“

„Vole, za prvé mi neříkej Džuga, a za druhé si dělej srandu z plastelíny!“

„Džuga, to není vtip, jedeš tam se mnou nebo ne?“

„Stav se pro mě!“ zareagoval Roman.

Ještě ve vozidle mu objasnil situaci. Oba přijeli na místo, kde čtyři ozbrojení muži zákona obklíčili mladou dívku.

„Pánové, co se stalo?“, ozval se bratr Miroslava. Vtom poznal svého bývalého kolegu v nejstarším ze strážníků. To je ale náhoda napadlo ho, moc známých už tam asi nebude. Vzpomněl si na obrovskou fluktuaci v řadách městské policie Ostrava.

A sakra, pomyslel si velitel policajtů. Ten tu ještě chyběl. Copak ta smůla neskončí? Nejdříve ta drzá holka s cikánem a teď ještě bývalý měšťák, první cikán u městské, nejlepší střelec v republice a navíc ho učil vybírat pokuty. Přemýšlel, jak si před mladými kolegy zachovat důstojnost. Rozhodl se pro úřední jednání. Nakonec, je to už dávno a člověk si nemusí pamatovat všechno.

„Co se děje Franto?“ obrátil se na něj bývalý strážník.

„Vy se do toho nepleťte! Máme tady podezření z potencionálního spáchání trestného činu!“  prohlásil velitel úředně. Teda ten holomek se pěkně vybarvil, pomyslel si Roman.

Dobrá, budeme se tedy bavit úředně.

„Čeho se dopustila ta dívka a z jakého trestného činu je podezřelá?“ začal úřední konverzaci. Mladí strážníci nevěřícně zírali na cikána ve středním věku, který plynule promluvil v jejich odborné terminologii. Nechápali jak je to možné. Tupě hleděli na svého velitele, jak si s ním poradí.

„Ta dívka se dopustila přestupku, porušením zákazu stání a navíc s vozidlem bez značek, kterým mohl být spáchán trestný čin!“ rezolutně oznámil policajt.

„Opravdu?“ pobaveně se usmál cikán, „máte snad vyhlášeno pátrání po takovém vozidle? Byl vám prokázán původ vozidla a jeho majitel? Jste si vědomi, že jste omezili svobodu pohybu této dívky i po té co vám prokázala svou totožnost a odmítla řešit přestupek na místě? Víte, že v takovém případě musíte osobu neprodleně propustit a přestupek podstoupit správnímu orgánu? Víte, že technický stav vozidla, včetně vybavení značkami, nemáte v pravomoci ani kontrolovat, natož řešit? Že toto můžete pouze oznámit příslušnému dopravnímu inspektorátu? Víte, že jste se právě dopustili trestného činu zneužití pravomoce veřejného činitele, omezením svobody občana nad rámec vaší kompetence?“

Mladí strážníci zalapali po dechu.

Velitel strážníku se začal silně potit a cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.      

Copak to ten cikán ještě nezapomněl. Takhle to sám neumí ještě doteď. Vztekle přemýšlel, jak z té šlamastyky ven.

V té chvíli dorazil služební vůz hlídky PČR. Policisté v klidu a zdvořile zkontrolovali doklady od vozidla a totožnost majitele, vytkli mu doposud chybějící značky a ihned odjeli. Znali dobře nedostatky špatně připravených strážníků a tak se nechtěli dostat do nepříjemností.

Měšťáci, hledíce na odjíždějící policisty, rychle vyklidili pozice a velitel ještě za odchodu výhružně poznamenal:

"My jsme čtyři a všechno si navzájem dosvědčíme! Nic na nás nemáte!"

Cikáni nasedli do svých aut a s povzdechem, nic se nezměnilo, odjeli domů.