ŠMoulijáda

Zvonek.  Zabalená do deky jsem otevřela dveře a stanula tváří v tvář dvěma máminým kamarádkám a tašce plné brambůrků a vína. S obvyklou větou: „Jenom na skok, musíme hned domů,“ si to šinuly do útrob našeho bytu.

Ono NA SKOK se začalo prodlužovat na skoky dva a můj bratránek byl vyslán, aby dokoupil zásoby vína, protože jeden litr je pořád jeden litr a ženským se to zdálo moc málo. Po hodině čekání u prázdných skleniček a docházejících brambůrku připochodovalo pět litrů vína a chipsy navíc. Mejdan mohl začít.

Pokaždé, když se otvírala nová flaška, ozývaly se protesty a pádné argumenty pro její opětné zašpuntování, které zněly: „Už ne! Musím jít domů. Manžel na mě čeká.“ (manžel je starej protiva a beztak čekal na smaženej květák, co si zrovna tak mohl udělat sám – a bezpochyby udělal). „Já musím opravovat písemky!!! Děti jsou už nedočkavé…“ Se vzpomínkou na svou školní docházku jsem paní učitelku ujistila, že děti jsou všechno jen ne nedočkavé na písemku, kterou pohnojily.

A tak se vesele pilo, mluvilo, jedlo (hlavně ti, co nepili) a pilo a pilo a pilo a…

            V pozdních nočních hodinách, kdy prý už slušní lidé spí a ti neslušní se řídí heslem: Slušní lidé chodí domů za svítání, se blížil okamžik nejvášnivějšího tance.Bylo to ve chvíli,  kdy se přišlo na to, že i ta nejposlednější láhev v naší domácnosti trpí defektem totálního vypařování. Jako hlavní  DJ jsem již po několikáté vyměňovala desku, když bratránek zavzpomínal nostalgicky na mladá léta (je mladší než já) a dožadoval se desky Šmoulů, kterou u nás poslouchal jako malej. Po vyslovení zaklínací formulky: „Šmoulové,“ se strhlo hlasité skandování: „Šmoulové, šmoulové, šmoulové.“ Inu když šmoulové tak šmoulové. Po zaznění prvních tónů se ozvaly hlasy: „Vohul to!!!“ A tak, v jedenáct v noci, ve třetím patře panelákového domu, řvala deska Šmoulů z velkých repráků od gramofonu a tři ženský se vlnily do rytmu diska.

„Takhle se paří!!! Jen se dívejte vy mlaďáci! Ani bavit se neumíte!!! To je pořád tuc tuc tuc, to není hudba! Tohle je to pravý pařmenský,“ pořvávaly na nás babice – zvláště paní učitelka -  a bouřlivě máchaly rukama a vlnily bokama, co jim jen alkohol dovolil. Když se jejich těla unavila, přišel na řadu zpěv, který byl snad ještě zběsilejší, než tanec sám o sobě.

„Šmoulalí šmoulalá, šmoulalílalá,“  pořvávaly jedna přes druhou a pokoušely se vlnit do noty. Ovšem hymna večera měla teprve přijít. Šmoulové už dozpívali a já si pomalu oddechla, že moje bránice bude mít pauzu, když tu se ozval hlas jedné z čarodějnic: „Tak to teda néé! Á, hajdy hajdy hajdy hou, šmoulové šmoulujou, kamarádům pomůžou… Tak zpívejte přece a ty nekoukej a pusť to znova!!! Hajdy hajdy hajdy hou, šmoulové šmoulujou, kamarádům pomůžou, všude jsou, jsou, jsou…Á, hajdy….“

„Gargamel má svůj hrad, v něm zkouší čarovat má z toho akorát bouléé…kam přijdou tam jen jsou, skáčou a šmoulujou…“

A tak pořád dokola. A nezůstalo jen u šmoulů a jejich písniček. Debata se mezi neodolatelným zpěvem přenesla až k šmoulím podprsenkám a kdoví čemu ještě.

            Večer byl zakončen zhruba kolem půlnoci, když moje matka pronesla památnou větu: „Ne, ty zelený zmrdy už ne!!!“ Když jsem ji tuto formulku zopakovala druhý den, kdy měla relativně čistou hlavu, udiveně se na mě podívala a pravila: „A nejsou šmoulové modrý?“

            A kdo říkal, že ženský nad čtyřicet se neumějí bavit stejně jako puberťáci. Ba dokonce ještě líp (pro střízlivé přihlížející)?

12.11.2004