Záplatujeme samotu

uspěchaným milováním

v zapomenutých

koutech tmy

Věra Kopecká

Postavil na kávu. Bosýma nohama přešlapoval po parketách docela ospalý. Rukou se poškrábal v rozespalých vlasech. Kolik toho naspal?, pomyslel si. Nějaké dvě tři hodiny – nic moc. Podíval se ze zvyku na hodinky, jako by se chtěl ze zdvořilosti ujistit o osmé hodině večerní. Když cvakla rychlovarná konvice, přistihl se, jak tupě zírá z okna do sychrava.  Zalitá káva přivedla do kuchyně důvěrně známou vůni. Štěkot psů se potkal v ulicích a se samozřejmostí přerušil další tok Emových bezduchých myšlenek  Em se vzpamatoval z jedné ze svých mikroletargií vzal do ruky dálkový ovládač, zapnul věž. Ozvalo se líbivé funky. „Ták jo“ usmál se, nabral vzduch do plic,odfoukl si odmávl noc, napil se kávy a opařil si jazyk.

Zatleskala si. Přesný hod špinavé spodničky do otevřeného proutěného koše ani nemohl přinést jiného ohodnocení. „Bravo Wé, dneska budeš bodovat!“ mrkla na sebe do zrcadla. a lišácky se pousmála, přičemž křivka jejího obočí trestuhodně překročila hranici cudnosti. Sedla  si nahá obkročmo obráceně na židli, přemítala o čemsi a zakousla se do croasánu. „Co do té doby budu dělat?“  ptala se sama sebe, když srkala kakao. Pak její očka skočila po příloze včerejších noviny. „no, nějak se zabavím…“ vstala s patkou croasánu sevřenou v ústech, popadla přílohu a natáhla se po svém červeném froté županu. Táhlo jí na záda…a vlastně i na 26… 

„ Hmm, pohledný“ pomyslela si noc, když Em vyšel ze svého bytu. Boxérky a vytahané modré triko s logem Skrep-tech  vyměnil za navoněný ohoz a krátké vlasy naservírovaly pochoutku pro mrholení. Em si vyhrnul límec černého kabátu a popoběhl ke svému zánovnímu paegotu. Sedl si za volat a dveřmi zabouchl dešti před nosem. Chvíli jen tak byl. Pozoroval, jak proužky vody vytvářejí na předním skle řečiště, poslouchal prázdné klapky klavíru, to se jen kapky pokoušely stepovat po kapotě auta. Cítil zprofanovanou vůni, aroma naparfemovaného stromku broukalo cosi o vůni. Už ani nevěděl, kde k tomu stromku přišel. Klap, klap klap…odpovídala mu noc a žíly předního skla tepaly v živorodém tempu. Klap klapi klapi klap. Zavřel oči. klap…klap „..túúúúú!!“ probralo ho projíždějící auto z další z dnešních mikroletargií. „Debil!“ pomyslel si Em a ještě stačil zahlédnout náctiletého hrdinu, který z okna škodovky zpola vykloněný  zmoklý na kost pořvával písně o svobodě božského alkoholu. „No, vlastně, proč ne“ přehodnotil Em a nastartoval vůz. Světla paegotu se rozsvítila a probuzený motor sebejistě zařval.

  Em si udržoval rychlost, stěrače leštily o sto šest a přidávaly alespoň nějaký zvuk, pokud tedy nepočítáme projíždějící auta a vytrvalý déšť. Žádná muzika a kdo by se pokoušel sejmout otisky z tlačítek rádia, nejspíš by neuspěl. Od jisté doby se uvnitř nepustil ani tón. Neonové poutače lemovaly méně frekventovanou ulici a předháněly se ve vyzývavostech, byla to jejich práce, ochota šlapat pro svůj pouliční osud a nikdy se nezastavit, nepobrat dech – jen opakovat „Hej – Bar Colmen!!! Teď nebo nikdy!!!“ „Nonstop – můj koktejl ti bude chutnat – U TŘÍ HVĚZD!!! nebo „ Uvnitř poznáš, co to je !nikdy! se nenudit!!! Vstup do Pekelný Studně!!!

   Noc předla nad městem. Déšť ustal. V kolech se ale stále ještě třpytila voda a odskakovala, jak mihotavá světýlka, na asfalt.

   Em zajel do jedné z postraních uliček, zastavil vůz a pomalu, silně stiskl volant, jakoby se ujišťoval, že je ještě tady. Znovu zavřel oči, nechal křeč v řídícím kole a mocně, uvolněněji se nadýchl do hlubokých vod opěradla. Ještě než rozhodně vystoupí, opře se v nedbalé eleganci o dveře auta a zapálí si svou klidnou, trpělivou cigaretu; obtiskne čelo ustaraně o kruhový fetiš a zaposlouchá se do sebe.

   Wé vytočila číslo. Válečkem horního rtíku si ještě narychlo bortila matnou červeň do spodního, plného rtu. Přestalo pršet. „To je dobře“ – pomyslela si nedbale, vyplňujíc tak tóny bezhlavého telefonu. Než muž na druhém konci odpověděl na její otázku, stopil odhodem cigaretu v kaluži a dovolil jí o vodu pronikavě zasyčet.      

„Líbilo se ti to?“ zeptala se ho. Ležela na boku, rukou si podpírala hlavu, usmívala se a kdesi v periférii si byla jistá svým odhaleným oroseným měsíčním bokem. Em soukal nohu do nohavice a vyčítavě naštvaně se na ní ohlédl. Wé se srdečně zasmála a zbortila hlavu do polštářů. „Mrcha…“, usmál se Em. Milování s ní bylo tiché, tedy, sex s ní byl tichý, ale báječný!

   „Vlastně jsi mi neodpověděl na mou trrradiční otázku, uličníku!“ zeptala se zkoumavě. „Uličníku“ pomyslel si Em, je mi 27 a ona mi říká uličníku, zlobil se na ní naoko. Skutečnost byla taková, že měl její průpovídky rád – tedy..některé, a vlastně nejen průpovídky…a vlastně nejen rád…

   „Jo“ odpověděl lakonicky Em.

„Co jo?“ vyzvídala

„jasně, chceš to slyšet, máš to mít. Miluju tě!“ Rozbilo se o stěnu pokoje, do kterého se Wé vítězoslavně uchichtla – jako už tolikrát.

V těchto chvílích ji Em z celého srdce nesnášel

Nechal to být. Navlékl si kalhoty, zapnul pásek na předposlední dírku, triko, kabát přes ruku, klíče…všechno měl. Sebral ze země mokrý ručník a položil ho na židli. Srovnal jí ho přepečlivým výmluvným způsobem, takovým, jakým se dokazuje něha. Dívala se na něj upřeně, trochu zvážněla. Stále se však usmívala, teď však pro něho poněkud příjemnějším způsobem. Milovala jeho vůni, ale nikdy by mu to nepřiznala. Nedá se přímo říct, že by to tušil.

   Když za sebou Em zavřel dveře, Wé rychle vstala a popoběhla k ručníku. „Ani ho neumí přehodit aby se pořádně usušil!!! osočila se na něj přes dávno zavřené dveře. Nebude na sebe příliš hrdá za to co teď udělá, ale…„…je to přeci jen její věc (položila se s ručníkem do pomačkané postele)  a ona má, má na své věci nárok (přitulila se k němu, jak to dokáží jen nemluvňata), ona potřebuje svá tichá místa (bradavky jí zkropenatěly a naběhly), své soukromé vášně (sjela si rukou pod prostěradlo), své…(…sténání).

Rána dokáží učarovat. U někoho to svedou, někomu nadělí bolehlav. Do bolehlavu se probouzel i Em. Co přišel od Wé, opil se do ticha, příjemně otupoval a nechal se nést na vlnách rozhozené stability. Neměl náladu na nic. Koncert jednoho víkendu, který ho čekal, nesliboval nic zázračného. Šedivěl mu v představách. Asi před půlrokem si všiml, že se mu vytrácí barvy, často se přistihl, jak na křižovatkách nerozeznává červenou od zelené. Vstal z postele, prohlédl si ledabyle pohozené oblečení, jakoby čekal, co z něj vyleze. Nic nevylezlo. Em si uvědomil svůj tupý pohled, vstal a otevřel okno. Svět byl šedý. Jen sem tam probleskávala žlutá, švihla červená svým útržkovitým bičem, modrá se nakazila vybledlou fialovou. Nebyl překvapen, nadýchl se, zavřel oči a snažil se neuvědomovat si co cítí. Byla mu zima, orosil se husí kůží a nacházel v tom zvláštní libost – ostatně, na chlad byl zvyklý.  

Wé plakala, každé ráno plakala, aniž by věděla proč. Už jí to ani nepřišlo divné. A tak, jako lidé smíření s chronickou rýmou automaticky posmrkávají, tak i Wé si utírala slzy do papírového pomačkaného kapesníku. První kroky směřovala ke kávovaru. Pár zajetých pohybů a úkonů, a už srkala hořkou kávu. Byla sobota, byla neklidná, ale nijak zvlášť si to neuvědomovala. Jen noha jí v rytmu chachi poskakovala pod stolem. Wé se zakoukala na svůj obrázek od Skorsiho, který visel v kuchyni nad jídelním stolem. „Květiny…“, řekla si polohlasně, svraštila čelo a nasadila výraz přemýšlivce. „Hmmm….měla bych tu přestat kouřit, vybledávají mi barvy…“.

o několik týdnů později

„Em?“ řekla sebevědomě Wé do telefonu. „Em….jsi tam?“ Znejistěla, snažila  se však udržet svůj lehkovážný a odměřený tón. Em roztrhl své ticho a zeptal se stejně odměřeně. „Jsi opilá?“ Típla cigaretu a nechala si prostor pro uklidnění vyfouknutím kouře. „Ne…“ zalhala suše. Ticho na obou stranách vpíjelo noc. Doba beze slov byla napnutá k prasknutí jako přetažená struna. „Přijeď Em.“ povolila Wé. Zavěsil sluchátko. Ona ještě chvíli poslouchala jakoby si nechtěla přiznat, že to on ukončil hovor.

Pohlcený dialog

„Dřív jsme si povídali Wé“

„Cože?“

„po milování…po milování jsme si povídali“

„Dřív bylo o čem…“

„A teď není?“

„Nelíbilo se ti to snad?“

„Nech toho Wé, vždycky uskakuješ. To mně dokáže vytočit!“

„Nejsem tvůj zpovědník Em!“

„Máš krásný šedý oči…“

„Mám…neměl bys už jít?“

„Nic mě nenutí“

„Měl bys už jít Em…“

„Víš….dřív jsme si povídali…po milování…“

  Em rázně zabouchl dveře. Zlomeniny duše se mu hojili rychle, do kabátu zanořil své ruce, kterými jí ještě před chvílí vyčítavě hladil po ňadrech. Při té představě se zarazil. Wé ho pozorovala z okna, a drtila mu do zad prosebný pohled. Dnes večer zapláče do vlhkého ručníku a rány od posledního soukromého orgasmu jí odkrvácejí vteřiny vzpomínek.

Em se probral ze své mikroletargie, zčásti i tím, že jeho pravá ruka v kapse narazila na klíče od vozu. Chlad slitiny ho zastudil do prstů, „…což k představám docela sedlo“. Pousmál se ironicky a zamířil k vozu. Šlo se mu těžce, snad proto, že ho nevědomky nechtěla nechat odejít. Když by to tušil, přišel by na to, že Wé nemá šedé oči. „Hmm…má pěkný černý sako…“ ocenila znalecky Wé a vzpamatovala se tak ze svého nepřípustného pohledu. Když by se neotočila a nemrkla švitorně na vlhký ručník, úhledně přeložený na židli , snad by i zjistila, že jeho sako je modré.

Em nastartoval auto, něco mu řeklo, aby si zapnul rádio. Odolal pokušení…Chtělo se mu spát. Usínat tak vedle ní…Dal si v duchu za tu slabošskou myšlenku facku, nedovolil si ohlédnutí, jestli se za ním náhodou nedívá z okna, jak ji tam mnohokrát tušil a nastartoval.

Silnice byla opuštěná, cosi mu to připomínalo. Rozpršelo se. Klap..klap. Em si promnul obličej a podíval se do zpětného zrcátka, aby své oči alespoň něčím zaměstnával. Zívl. Klap klapi…klap. Musel myslet na Wé. Vždycky na ní nejvíc myslel, když od ní odjížděl, nořil se ve vzpomínkách do jejích vlasů…a připomínal si vůni, pohledy, nádechy….klap…klap…klapi…bál se…aby mu nevybledly. Klap…klap…A kdyby měl býval otevřené oči, viděl by světlo, které ho svedlo z cesty…

Wé té noci plakala…tiskla si ručník k tělu a hřála ho na prsou…(dřív si přeci po milování povídali)