Na čepeli nože

Na čepeli nože

 

Za oponou skrytý obraz mravních zásad.

Scénář lidských žití s povinností jásat

na čepeli nože, nelze sebou trhnout.

Zavřít oči můžeš, nemůžeš však zdrhnout.

 

Ďáblu ruku podáš, jen abys měl teplo,

pak o pomoc voláš, tma když spolkne světlo.

Ve tmě vprostřed davu bratra těžko najít,

provolávat slávu, když nevíš komu hrají.

 

R:

Sázet na cizí koně,

vždyť připraveným štěstí přeje.

Tam starají se o ně

a ten náš je prý bez naděje.

 

Poctivost jen nahá, jako milník doby,

k lidem marně sahá, v rukou krev a skoby.

Poctivost jen nahá, fialové rety,

pálí jako žáha, z kouře cigarety.

 

Slova v lidech tichnou, kazatelům víry

v tváře slinu plivnou, slinu s pachem síry.

Lstivost žene kamsi nenasytné ovce

a kdo lásku vzal si,  tak ten zůstal vdovcem.

 

R:

Kdo věří, že snad svítí

krásnější slunce v jiném světě,

ten nikdy neuvidí,

že pod nosem mu růže kvete.

 

Ruce mne si ďábel, z dlaní drolí špínu,

když tendence máme svalit vlastní vinu

na ty co jsou nejblíž, co se nejvíc bojí.

A mít strach když nevíš, kdo za tebou stojí.

 

A poctivost nahá, pod nátlakem zloby,

z vlastních rukou trhá, zrezivělé skoby.

Na čepeli nože sám jsi – jaká škoda,

noha podjet může a kdo ti ruku podá?

 

R:

Sázet na cizí koně,

vždyť připraveným štěstí přeje.

Tam starají se o ně

a ten náš je prý bez naděje.

 

---