Stížnost

Nepřiznám si, že jsem indisponována (občas). Bohužel mě inspiroval Carodej.

Víš, chtěla jsem, abys na mě nekřičel, a chtěla jsem, abys mi přál to nejlepší. To nejlepší pro moje oči a moji duši, ne pro tvoji. Chtěla jsem zadržet konečně pláč, až budeš rozhazovat rukama a moudře se smát. Chtěla jsem nepřestat říkat táto a zapomenout, jak sis stěžoval, zapomenout, jak jsem to zkazila. Pokusit se nad sebou zamyslet, jak sis to vždycky přál, když říkal si: „Zamysli se nad sebou.“ a neslyšel, že každý má nad sebou myslet. Říkal si: „Zamysli se“ a zakázal si myslet, že to mám nechat tobě. Já jsem tak brečela, snad že nerozumím ti nebo sobě. Snad bolely mě rány, které se nepřirozeně dlouho hojí. Snad bolely i rány jeho, které asi nezmizí nikdy. Vidím je v nás a pálí. Nepochopíš, že můžu být tak zlá, že nepřijmu tvé dobro. Vždyť přece nemůžu být tak hloupá, já, tvoje dcera. Zabil bys mě za to, že nerozumím co říkáš. Ten pocit, že kolikrát už chybělo málo. Věčný boj mého a tvého dobra. Nenávist a možná kde je láska? Vzpomínám na chvíle veselí, to bylo ještě kdysi, kdy věřila jsem v tvého boha a těšila se z tvojí péče. Když ale ptáče chce vydat se cestou svou, tak zastřihni mu křídla, ať náhodou neletí z řady, ať náhodou orla nepotká. Snad vytasil by drápy. „Buď stejná jako druzí a doufej, že si tě nevšimnou. Těš se, až povolím ti začít svůj život.“ Budu smět být sebou? Možná. Jednou. Ty koleje jsou úzké a já jen při zemi vrávorám, už nemohla jsem jít tak rovně a přitom shrbená. Proto teď, tatínku, od tebe musím, utíkám.

---