Jak jsme jeli stanovat 2

21:30 – Pijeme a vytváříme si postupně jakous takous imunitu vůči Tomášově přírodní „vůni“.

21:35 – navštěvuje nás David. Prý jestli jej nezaložíme, že nám pak peníze určitě vrátí… Půjčuji mu pade.

21:40 – opět nás navštěvuje David. Prý mou pajdu cestou ztratil a jestli ho nezaložím ještě jednou… Půjčuji mu druhé pade.

21:50 – Dorážíme víno, pouštíme se do lahváčů (osudná to chyba, jak se později ukáže). Během jejich konzumace se Tomáš chlubí promakanou architekturou svého stanu - naši pozornosti neuniká zejména trojlístek vchodů na zips.

22:00 – navštěvuje nás Michal. Prý jestli jej nezaložíme… Půjčuji mu pade a ihned na to se ptám Martina, jestli neví, kde mi zmizelo kilo?

22:10 – opouštím methanové prostory stanu a říkám klukům, že se jdu trošku provětrat na vzduch.

22:15 – Pohled na Měsíc je strašně uklidňující (byť pořád prší). Hned je mi lépe. První koláč.

22:25 – I Martin opouští Tomášův příbytek a oba dva končíme ve starém-dobrém rybářském stanu.

22:30 – Z vedlejšího stanu nemůžeme s Martinem neslyšet Tomášovy nadávky („Zasrané zipsy! Zasraná baterka! Kde je?!“), jejichž vyvrcholením je prapodivný zvuk… něco mezi lidským křikem a řvoucím dinosaurem. Druhý koláč.

01:35 – jako vedoucí logistiky, kteří jsou setsakramentsky sehraní, se s Martinem probouzíme na vteřinku stejně. „Taky je ti taková zima na nohy?“ táže se mě můj spolubydlící. Na jeho otázku reaguji rovněž větou s otazníkem na konci: „A taky máš pocit, že se vylila řeka z koryta?“

01:40 – Zasraný déšť! Polovina našeho stanu je totálně pod vodou a naše spacáky jsou napité jako banda hospodských štamgastů pozdě k ránu. Zvláštní… člověk by čekal, že starý-dobrý rybářský stan odolá…

01:50 – zachraňujeme naše věci a přesunujeme se do prostornějšího Tomášova stanu. Tomáš nás vítá hlasitým grkancem, hned vzápětí usíná a v pravidelných časových intervalech vysílá do stanu sondy v podobě vražedných pšouků. Snad z důvodu, abychom s Martinem nezapomněli, kdo je tady pánem domu.

7:00 – je ráno! Probouzím se a s vynaložením všech sil vytahuji svou hlavu z pod Tomášova těla. Venku je hezky a mé rozhodnutí vykoupat se v řece je definitivní. Vycházím ze stanu a šlapu do koláče. Do prdele!

7:02 – přicházím k řece. Voda je sice studená, ale to mi nevadí. Jsem přece otužilej.

7:04 – konečně se odhodlávám a shledávám okolí „čisté“. Sundávám si trenky a tak, jak mě příroda stvořila, zdravím procházející skupinu turistů. Rodinka s dvěma malými dětmi rázem přidává do kroku.

7:06 – Proč to protahovat, říkám si a skáču celý do vody.

7:07 – je jasné, že tím řevem jsem musel vzbudit i lidi z blízké vesnice.

7:10 – „Byl ten šutr ostrej?“ ptá se mě nepochopitelně Tomáš. Copak je slepej??? Mám v noze díru jak… [dlouhé přemýšlení] …no jak cip prostě!

11:00 – Chce se mi na velkou. Od Michala se dozvídám, že tuto potřebu vykonávají zbylí členové osady na druhé straně řeky. Jinými slovy – jestli chci ulehčit svým střevům, musím se dostat přes kluzký splav. Výborně…

11:05 – Tomášovi se chce taky, ale narozdíl ode mne je odhodlán počkat až do večera a ulevit si pohodlně na hospodském WC. Jak sám říká, do lesa jej nedostanem – co kdyby mu do prdele vlezlo klíště, pavouk nebo jiný odporný hmyz…

11:30 – Tak jsem se na třetí pokus konečně dostal přes tu zasranou řeku. Jsem celý mokrý a díky dvěma nečekaným pádům i dost odřený.

11:40 – Marně přemýšlím, jaké pojmenování by bylo nejvhodnější pro místo, do něhož jsem se dostal. Jedno vím jistě, škrtat sirkou si tady určitě nebudu.

11:42 – shledávám okolí čisté a sundávám si kalhoty. Vzápětí ke mně přichází nějaký neznámý muž s batohem na zádech a ptá se mě, jestli jde správně po „hnědé“. Ač v choulostivé pozici, pokyvuji hlavou.

11:44 – Tážu se sám sebe, proč jsem si musel jako místo pro „však-víte-co“ vybrat zrovna oblast plnou jehličnatých stromů. Copak tu nejsou žádné lopuchy?! … To bude bolet.

12:05 – na třetí pokus se dostávám zpět ke stanům.

12:30 – Společně s Martinem vyrážíme do obchodu. Podle Michalova výkladu nás čekají nějaké tři kilometry, což není nic hrozného – uvážíme-li, že je hezky a že menší procházka člověku neuškodí.

12:40 – začíná pršet.

13:00 – Je zřejmé, že nejenom mi, ale i Martinovi se honí hlavou stejná otázka… Kde je ten z******ý obchod?!

13:32 – dorážíme do vesnice a navštěvujeme místní „supermarket“. Prodavačka se pokouší být vtipná: „Venku prší?“ Zatímco Martin zůstává v klidu, já svou nasranost dávám jasně najevo a skrze mokrý image suše kontruji: „Ne, to jsme se tak zpotili…“

13:40 – nakupujeme vše potřebné – čili Disko oplatky, bez nichž není žádný mejdan, několik Radegastů v plechovce, pár konzerv s rozemletým masem (a kdo ví, s čím vším ještě) a nakonec nějaké to pečivo. Mírně mě zaráží tvrdost rohlíků. Dal bych ruku do ohně za to, že kdybych jedním z nich hodil o stěnu, sejmul bych nejenom omítku, ale i pár tvárnic.

Ale což… na vesnici si člověk nevybere.

Pokračování příště