Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZuzu (Tehdy jsem se opravdu bála)
Autor
Jehanne
Dnes byl náročný den.Ještě že už jsem doma.Říkala jsem si ve výtahu cestou do sedmého patra. Vždycky jsme se tomu se Zuzkou smály.Andílci ze sedmého nebe.
Těšila jsem se, protože rodiče odjeli na týden do Itálie a doma na mě čekala Zuzka.Celý týden bez dozoru.Uděláme si dámskou jízdu, jako jsme o tom už tolikrát mluvily.
Sedmé patro.Konečně naše dveře, náš zvonek, náš byt. Odemykám a ledabyle pohazuji batoh s učením do kouta. „Čau ségra!Už su doma, seš ráda?“ křičím se smíchem z chodby. „Jak je?Já se už nemohla dočkat.Ve škole to bylo na nic.Náš třídní je fakt ...“ nedokončím větu o zvláštním chování našeho učitele. Něco je totiž v nepořádku. Ticho. To ticho. Zvláštní, že by Zuzka neposlouchala svůj milovaný trance? Úsměv se mi vytrácí z obličeje a já nejistě kráčím bytem, najednou tak chladným.
„Zuzu?...Zuzu nestraš mě, nemám na to náladu!“ Nic.Jen ticho.Ale v koupelně se svítí!Vidím ten zlatavý pruh světla pode dveřmi.Oddychnu si.Zuzka se ráda koupe s discmanem na uších.
„Baf!“ vyjeknu po prudkém škubnutí za kliku. Místo radosti z vylekání staršího sourozence ztuhnu jako socha. Zuzka leží na zemi. Tvář bílá jako čistý sníh, rty modravé a víčka zavřená.
V puse mám sucho a srdce na jazyku. „Zuzu?“ tiše polknu. „Zuzu!“ kleknu si k ní a vezmu ji za ramena. „Zuzu!Prosím tě neblbni“. Začne mi to docházet. Rozhlédnu se po oranžové koupelně a vidím to, co jsem nikdy v životě vidět nechtěla. Na umyvadle lžíce, citron, zapalovač a zbytek bílého prášku. Zuzčina ruka povolí a v dlani se blýskne jehla spolu s injekční stříkačkou. „Do prdele...Sakra!Do prdele!!!“ Stříkačka letí do kouta a já k mojí sestře. Polévám ji vodou, cvičím s ní, povoluji košili u krku. „Zuzanko prosím tě.Tohle ne!“ začínám brečet a zoufale se ji snažím probrat. Líbám její tváře, prosím ji. Nepomáhá to. Klepou se mi ruce, že ani nemohu vyťukat číslo na záchranku. Jdu otevřít okno, snažím se zhluboka dýchat a rychle přemýšlet. Mám to. Umělé dýchání-jak nás to učili na letním kurzu. Padám k Zuzce na studené kachličky. Raz... dva... tři... vdechnout! Raz... dva... tři... vdechnout. Dělej ségra, to zvládnem. Dycky sme to zvládly.
Po chvíli sebou zatřese a nadechne se. „Dáši... já... víš.. proč jsi průhledná?“ Ale nemám sílu odpovědět. Jen na sebe hledíme a já zašeptám:“Miluju tě, sestřičko...Tak co mi to děláš...?“ Zuzce se vrací růžová barva do líček. „Hraju si.“ Jsem tak šťastná a tak naštvaná zároveň, že ze sebe už nevypravím ani slovo. Však na povídání máme celý týden.