Epilog

Aquirifen na první pohled nevypadal jinak, než když z něj odjížděla. Jen byly všechny domečky opuštěné… Na vévodském hradě však dál vlály modro-šedé praporce. Nad hradbami stále kroužilo pár orlů.

Armelie zprvu nikoho neviděla. Projeli nad městy ukrytými ve skalách několikrát a nikde se nikdo neobjevil. Dënuel přece říkal, že vévoda zůstal, uvažovala. Rozhodla se stočit koně směrem k Redairskému lesu. Snaží se zbavit svou říši prokletí Dmorgů, zněla jí dál v hlavě Dënuelova slova. Musí tedy být v průsmycích na severu.

Šedé a modré odstíny skal a jezer se postupně proměňovaly a vklínila se mezi ně zeleň listnatých stromů Redairu. Zahlédla pobořené hradby a obrovské černé skvrny, které se neznatelně rozlézaly dál a zamořovaly krajinu. Slyšela hlasy elfů a Fredironovy zaklínací formulky. O kousek dál se snesla k zemi, poplácala koně po šíji a nechala jej letět, kam chce. Nenápadně se přiblížila k elfům a skryta v koruně mohutného stromu pozorovala jejich úporné snažení.

Frediron cosi mumlal a rozhazoval divoce rukama. Pak několikrát tleskl a na černou skvrnu, u níž stál, se snesl jemný třpytivý prášek. Armelie si všimla, že na všech zčernalých místech, kam dopadlo prokletí, sedí stíny a z plných plic rozfoukávají černotu dál. Fredironovo kouzlo je sice oslabovalo, ale pokud by dál měli elfové vkládat důvěru v úspěch kouzel a pokračovat tímto způsobem, dřív než by se zbavili jedné skvrny, ostatní by Aquirifen bez milosti pohltily.

Všimla si vévody Adriena. Seděl na jednom z vyvrácených kamenů, ruce sepjaté a tiše si něco sám pro sebe drmolil. Opodál nervózně přešlapoval Flamien a další elfové nevypadali o moc klidněji.

"Fredirone, copak nemůžeme nic… vůbec nic udělat?

Z mágova sveřepého výrazu a mrzutého žbrblání vyvodila, že to nejspíš není první otázka tohoto charakteru za dnešní den a že už na ni možná bylo odpovězeno. Bojovat s prokletím ale elfové sami skutečně nemohou, říkala si Armelie. Nezbývá jim než sedět s rukama v klíně a sledovat svého mága. Navíc ani nevidí stíny… snad ani Frediron je nevidí…

Frediron se prosebně ohlédl na vévodu.

"Já vím, Fredirone… chápu to, ale… je tak těžké jen sledovat rozlézání moru Dmorgů. Tolik knih… ani v jedné není zmínky o Morligách?"

"Morligy nikdy nikdo nezkoumal podrobně. Ty knihy se nenapíší samy!" zvolal, jako by prosil nebesa, aby se nad ním slitovala a dala elfům nějaké znamení, které by uťalo jejich dobře míněné, přesto dotěrné dotazy.

"Myslím, že mi kdysi někdo vyprávěl, jak se vyhánějí stíny. Existuje jakási zvláštní květina, jejíž okvětní lístky způsobují stínům něco jako popáleniny. A ta rostlinka-"

"Flamiene, buď tak laskav a mlč," zavrčel Frediron, zjevně s trpělivostí v koncích.

Ostatní elfové se však nadhozeného tématu chytli a začali se o květinu hlouběji zajímat. Frediron jim už nevěnoval pozornost, snažil se soustředit na svá kouzla. Na jednu stranu byl rád, že se elfové něčím zabavili a chvíli se na něj neobraceli s dotěrnými dotazy, na druhou stranu tušil, že jim nebude trvat dlouho, než učiní nějaký závěr a zeptají se jej na další informace spojené s jejich vykoumaným řešením.

Adrien se debaty neúčastnil. Oči se mu nezdravě leskly, bradou se opíral o sepjaté ruce a mlčky se díval kamsi do hor. Elfové už zjevně k něčemu dospěli, jeden z nich začal na zemi kreslit klacíkem jakousi mapku, která se vzápětí ukázala být zdrojem svárů. Jejich příliš hlasité polemizování přerušil vévoda: "Flamiene, kdes to proboha vůbec slyšel?" Ztichli a zvedli hlavy od načrtnutého plánku. Adrien se stále díval nepřítomným pohledem do hor. Flamien se rychle rozhlédl po ostatních elfech, jako by se jich pohledem ptal, jestli se vévoda skutečně na něco tázal, nebo se mu to jen zdálo.

"Hm?" řekl neurčitě.

Adrien vstal a přešel k jejich mapce. "Kdo ti to vyprávěl?"

"Eh… snad nějaká kořenářka…?" řekl neurčitě.

Adrien mu věnoval výmluvný pohled. Nic víc. Skeptickým úsměvem zhodnotil namalovaný plánek a vydal se zpět ke kmeni, na kterém předtím seděl. Elfové opět upadli do trudomyslného mlčení. Flamien vzal do ruky klacík a začal odrypovat hlínu z jednoho zčernalého místa, které stihlo prokletí. Frediron už chtěl k jeho počínání něco podotknout, ale pak nad ním jen mávl rukou. Někdo z elfů zmínil jinou alternativu, jak by bylo možné zbavit se stínů, a podnítil tak novou diskuzi, stejně živou jako byla ta předchozí, jen o poznání tišší.

Adrien si prohrábl rukama černé vlasy. Jsou unavení, napadlo Armelii. Hbitě slezla dolů ze stromu. Elfové byli stále příliš zabraní do svého rozhovoru, nevšimli by si nikoho, kdo by kráčel přímo před nimi. Možná by poodstoupili, aby mu uvolnili cestu, ale nevnímali by jej. Přeběhla z lesa k úpatí skal a vyšplhala se nahoru. Diskuze elfů už k ní nedoléhala, ale soudíc podle jejich gest teď přemlouvali Fredirona k něčemu, o čem čaroděj tušil, že nebude mít úspěch. V tváři mága se mísila skepse z jejich bláhových požadavků s odevzdaností. Pokynul jim rukou, aby poodstoupili, a zkoncentroval své síly do kouzla. Armelie se letmo dotkla mungilského prstenu. Když začal odříkávat zaklínadlo, zavřela oči a myslí opustila tělo.

Stíny, které dosud viděla jen matně, se jí vybarvili v plné kráse. Našla mezi nimi niagrorského mága a jemně se jej dotkla pohledem. Otočil se k ní a zpytavě si ji prohlížel. Věděla, že ji čte. Zůstala klidně stát před ním. Koutkem oka zavadila o Fredirona; jeho hlas duněl krajinou, jako by stáli v hluboké jeskyni s dokonalou akustikou. Vtělil kouzlo do své magické hole a uhodil jí o zem. Černá skvrna se vzňala. Niagrorský mág se Armelii lehce poklonil, otočil se a odcházel pryč. Zčernalá místa postihnutá prokletím začaly opouštět i ostatní stíny, vypuzovány pro elfy neviditelným modrým plamenem. Fredironovi úžasem málem vypadla hůl z ruky, záhy se však vzpamatoval a nedal na sobě nic znát. Elfové stojící za ním dychtivě natahovali krky, zvědavi na účinek kouzla. Když spatřili, že proklaté fleky hyzdící skály pod dotykem mágovy hole ustupují, přestali málem dýchat. Adrien jako by se probudil ze své letargie a v jeho očích probleskl paprsek nové naděje a nenadálého štěstí. Elfové plameny vyhánějící stíny neviděli, neviděli ani prchající stíny, neviděli samotnou Armelii. Frediron cítil přítomnost čarodějky, hledal ji, ale nenalézal. Skrývá se? Proč?, napadalo jej.

Armelie se vrátila do svého těla a rozeběhla se pěšinou mezi skalami pryč.

"Fredirone, povedlo se to!"

Rozradostnění elfové začali nadšeně pobíhat po sesunutých skalách, výskali, zpívali…

Frediron se díval do skal. Omlouvám se, Armelie, hlesl neslyšitelně.

Adrien myšlenkami bloumal v zapomenutých zemích. Elfové se shodli na odchodu do Smädienu. Rozuměl jim; nechtěli nechat svou říši napospas podlému prokletí, nechtěli, aby upadla v prach vzpomínek. Nemohl po nich však žádat, aby i teď, po odvrácení nebezpečí, setrvávali dál v osamělých městech. Někteří z nich pohřbili svou rodinu. Nemohl od nich čekat, že tak rychle zapomenou. Potřebovali čas… Aquirifen sám potřeboval čas.

Frediron se naň už delší dobu zpytavě díval. Jak byl Adrien v těch okamžicích rád, že umění číst myšlenky jeho skvělému mágovi stále uniká. Byl podivně rozrušen, přes úspěch Fredironových kouzel jej zahalovala teskná melancholie a její závoj odhrnout ani nechtěl. Ze zamyšlení jej vyrušil Flamien:

"Adriene? Můžeme jít? Než projdeme Aquirifenem… vlastně než vůbec dorazíme na okraj Smädienu… no, bude už asi tma…"

Zvedl se a němě přikývl na souhlas.

Armelie seděla na břehu Defengerského jezera pod skalami Aquirifenu. Hlavou jí vířily vzpomínky - když do Adrienovy říše přišla poprvé, byly útesy a jezero první, čeho si všimla; tvořily jakousi pevnou jednotu. Je to tak dávno, zašeptala. Je to teprve šestnáct dní, ozval se v ní další hlas.

Foukal jemný větřík a čeřil poklidnou hladinu vody. Je to jako v Kärimssonii, uvažovala dál. V nitru se jí rozlévalo zvláštní teplo; pocit, který se v ní poprvé vzedmul při pohledu na vlnky kärimssonského moře. Chtěla jsem tehdy někam patřit, připomněla si. Ohlédla se na vznešené skály za sebou. Byl by snad Aquirifen mým domovem?

Elfové šli velmi rychle. Adrien se smutně rozhlížel po opuštěných chalupách skalních měst. Nikdo se sem v nejbližší době nevrátí, blesklo mu hlavou a ihned zatlačil nepříjemnou, příliš pesimistickou myšlenku zpět. Flamien mu zlehka poklepal na rameno:

"Můj pane, víte, že-"

"Flamiene… já už… ty nejsi…" přerušil jej tiše.

Mlčeli. Ticho prolomil po chvíli Flamien:

"Pamatuješ si na Garaellu?" zeptal se Adriena a nečekaje na jeho odpověď začal vyprávět: "Proměnila se v ledovou sochu. Pokoušela se zmocnit se světla Beanús a-"

"Flamiene… pamatuješ si ty na Armelii?"

Usmál se.

"Ale jistě. Na ty kamínky v jejích vlasech. Musí to za noci vypadat jako aureola. Bledá čarodějka zahalená v mdlé záři mléčně modrého světla… musí vypadat… čarovně."

"To ano," přitakal Adrien, "kouzelně."

"Kde teď asi je?" nadhodil bezstarostně Flamien.

Vévoda sebou neznatelně škubl. Nevrátí se, můj pane, ona se už nevrátí, nikdy, chtěl mu říci Flamien, ale neměl k tomu sílu. Adrien šmátral rukou v boční kapse. Nahmatal drobný kameol, dárek od Armelie, a pevně jej stiskl v dlani.

"On svítí," podotkl Flamien naoko nezúčastněně při pohledu na světlo vycházející ze sevřené pěsti Adriena.

"Svítí ve dne…" zamumlal si pak ještě pro sebe a začal se rozhlížet okolo.

"Flamiene, musím se vrátit," řekl náhle Adrien hlasem, který nepřipouštěl námitky a nevyžadoval vysvětlení.

"Vyřiď Chanothovi, že…" Adrien se zarazil a dumal nad aspoň trochu logickou omluvou.

Flamien pohodil hlavou a lišácky se na něj usmál.

"Něco si vymyslím," řekl.

Adrien se musel usmát jeho nezlomnému optimismu. Rozloučil se s ním kývnutím hlavy a rozběhl se směrem k Defengerskému jezeru.

Adrien s Armelií šli pomalu, držíce se za ruce. Procházeli se po hradbách Aquirifenského hradu. Nádherný výhled na okolní krajinu, pomyslela si. Připadala si tak vysoko… jako by potrhaný závoj ranní mlhy symbolizoval oceán zaplavující celý Lúmenorbis a věž, na jejímž cimbuří stáli, štíhlou černou horu, poslední kousek pevniny. Nesmělé paprsky probouzejícího se slunce dodávaly obrazu melancholickou, snivou atmosféru. Stiskla Adrienovu ruku a přivinula se k němu blíž, jako by jí hrozil pád a on byl spása, jež jej může odvrátit.

Vtiskl jí letmý polibek do zčeřených vlasů. Nebyl s to přesně definovat jejich kouzelnou vůni. Cítil něco známého, a přitom tak vzdáleného… Pevně ji svíral v náručí a myslel na to, co mu ráno smutně, ale neoblomně sdělila. Musím odejít, řekla. Proč? Proč by měla teď zase odejít? Vrátím se, řekla pomalu, jakoby zasněně. Vrátím se, až ovládnu magii. V hlavě mu zazněl hlas Fredirona: "Čarodějky jsou individualistky… čarodějky jdou vždy za vlastními cíli a jsou v porovnání s mágy lehkovážné… čarodějky…"

Věřil Armelii, když říkala, že se vrátí. Ale přesto… kdyby bylo možné odvrátit ji od jejího pevně stanoveného cíle, uvažoval v duchu a přitom věděl, že ji přemlouvat nebude. Když stáli spolu na hradboví jeho paláce a dívali se do krajiny ponořené v mlze, zdálo se mu, že před sebou vidí jen sluneční záři… jen slunce; světlo a naději.

"Armelie-" začal opatrně.

Lehce pohnula hlavou. Oči měla přimhouřené.

Nedokončil svou větu, hladil ji po havraních kadeřích a těšil se z její přítomnosti. Jemně uchopil její ruce a stiskl je v dlaních. Měla prokřehlé prsty. Trochu se od něj odtáhla, aby mu viděla do obličeje. Skoro neznatelně pohodila hlavou. Neodporoval jí, slovy ani myšlenkami.

Sešli do městečka pod hradem a ubírali se k Defengerskému jezeru. Z elfího lesa se ozýval křik a veselé výskání. Flamien, blesklo Adrienovi hlavou, a musel se pousmát. Armelie se trochu ošila. Rozhodně se nechtěla setkat s elfy a účastnit se jejich slavností, které jistě po odvrácení kletby a záchraně vévodství pořádají. Nechtěla vidět smuteční obřady a truchlivé výrazy aquirifenských elfů při bolestné vzpomínce na zasypané ženy a děti.

Usmála se na Adriena, políbili se.

"Nechť je světlo Beanús s tebou," zašeptal jí do ucha.

Naznačila rukou jemnou poklonu.

Flamien vyběhl z lesa Smädienské říše a na okamžik strnul. Tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. Tak přece, řekl si. Pak se Armelie obrátila a vydala se směrem na východ. Cože?, vykřikl v duchu. Adrien se otočil a vykročil k němu.

Flamien se rozeběhl a divoce gestikuloval rukama. Když stanul před vévodou, začal si jej zkoumavě prohlížet. Adrien vypadal šťastně, na rtech mu pohrával úsměv, který si Flamien nedokázal vysvětlit. Chtěl přece, aby se vrátila? Odešla… a on?

Adrien jej zlehka udeřil do zad a ve Flamienovi se spustil vodopád nejrůznějších dotazů. Adrien se mu však nehodlal zpovídat. Otočil se a díval se za siluetou vzdalující se čarodějky, na Flamiena jen máchl rukou v hrané snaze osvobodit se od jeho zvídavých otázek.

Začínal krásný den, plný světla, naděje a kouzel a skály Aquirifenu odrážely ozvěnu radostného smíchu dvou elfích přátel.