Rozchod

Stihl jsem to!

Srdce mi divoce bušilo po tom šíleném běhu a sotva jsem lapal po dechu, ale byl jsem šťastný. Zalil mě takový pocit radosti a uvolnění, že jsem se chtěl na místě smát. Místo toho jsem stál na posledním schodu výstupu z metra, opřený o zábradlí a ztěžka oddychoval. Kolem mě proudily davy lidí v předvánočním shonu, ale já měl oči jen pro ni.

Stála několik kroků přede mnou. Na sobě měla béžový kožený kabátek a tu svoji roztomilou bílou čepici s bambulkou. Mezi hebkými vlnami černých vlasů se jí usazovaly sněhové vločky a před pootevřenými rty se srážel její dech do podoby mizející páry. Z pravé strany ji zalévala zlatavá záře z nazdobené výlohy a já jsem si v tu chvíli přál, aby mě objala a políbila.

Ona se místo toho náhle otočila a vykročila pryč ode mne.

Srdce se mi zoufalstvím skoro zastavilo a v hlavě mi zuřivě vířila jen jediná myšlenka: Neodcházej! Okamžik, než jsem stačil vykřiknout mi připadal jako věčnost.

„Neodcházej,“ zašeptal jsem konečně. Na víc jsem neměl sílu. Ani jsem nedoufal, že mě uslyší.

Otočila se.

Když se naše pohledy opět setkaly, pochopil jsem, že jsem ji definitivně ztratil. Odmítal jsem tomu uvěřit, ale zároveň jsem si tím byl čím dál jistější.

Popošla zpět ke mně a tiše promluvila: „Nikdy bys mi neodpustil. Stále bys mi to vyčítal, i když bys to nikdy nevyslovil nahlas. Trápil by ses. Už nikdy by to nebylo jako dřív.“

Nebyl jsem schopen slova. Zvedla ruku a lehce mi setřela slzu z tváře.

„Sbohem,“ rozloučila se.

Odcházela a já jen nečinně přihlížel, jak mizí v davu.

Nikdy na tebe nezapomenu, slíbil jsem si v duchu.

Nezapomněl jsem. Podobu mi zastřely novější vzpomínky, ale její čin se pro mě stal symbolem cti. Vždy, když jsem se bál podívat se pravdě do očí, vzpomněl jsem si na to odpoledne a znovu si přečetl její dopis.  Ona mi vždycky dodala sílu čelit nepříjemným skutečnostem s čistým svědomím. Tak jako dnes.

Nevím jak začít, proto to napíšu rovnou. Zklamala jsem Tě, a proto odcházím. Znovu jsem selhala a podvedla Tě. Vím, že bys namítal, že to pro Tebe není důležité, ale uvnitř by Tě to trápilo. Nikdy bys mi neodpustil, stejně jako jsi mi neodpustil poprvé. Tenkrát jsi mi lhal, protože jsi mě nechtěl ztratit. Já sama jsem necítila vinu. Myslela jsem si, že to byl úlet, který se již nebude opakovat. Věřila jsem, že se změním. Nechtěla jsem Tě ztratit. Ale dnes, když jsem to udělala znovu, uvědomila jsem si, že už nejsi můj a já nejsem tvoje. Již k sobě nepatříme. To křehké vzájemné pouto jsem zpřetrhala už tenkrát, ale až dneska jsem si to uvědomila. Nežádám o odpuštění. Vím, že si ho nezasloužím. Tehdy jsi řekl, že chybu udělá každý, jednou se to stát může. Ale podruhé? Neodpověděl jsi a já jsem poznala, že i jedna zrada Tě ranila. Kdysi jsem někde četla krásnou větu: „Láska je jako jemná nit, která se snadno přetrhne. Dá se navázat, ale uzel zůstane.“ Já jsem naši nit přetrhla podruhé a myslím, že dva uzly jsou moc. Nedokázali bychom spolu žít bez nevyslovených výčitek. Vznášely by se mezi námi jako bolestivé připomínky minulosti.

Nesnaž se mě najít, nemělo by to cenu. Nemám, co Ti říct. Nechci svůj čin ospravedlňovat, ani Tě nechci vidět ztrápeného. V mé mysli jsi veselý a milý, jaký jsi byl poprvé. Dal jsi mi hodně. Pořád Tě miluji.

Sbohem,

                                                             B.