zářez

Rozbité zrcadlo, na zemi kusy skla,

to prý přináší neštěstí,

v třesoucí ruce se žiletka zaleskla

a už se blíží k zápěstí.

U nohou popsaný prvý list bloku,

končící slovy: Už nepříjdu zpět,

opouštím navždy tu prašivou stoku,

o který říkáte, že prej je svět.

První kapky krve už podlahu zkropily,

slzy se po tváři kutálí,

vzpomíná na to jak včera se opili

a na věci co potom se udály:

Vypadni, řekla jsi, už nechci tě vidět,

však on s ústy dokořán zůstal tam stát,

neví co dělat, snad měl by se stydět,

že přistih tě s nejlepším kámošem spát.

Už žiletka prořízla poslední z žil,

s tekoucí krví roste chuť žít,

teď zbývá mu jenom pár posledních chvil,

a poslední přání, ještě chtěl by tě zřít.

Alespoň z dálky a na malou chvíli,

jak s umělým úsměvem čekáš na něj,

začal se třást v mysli temnota sílí,

prochází tunelem se slovy: Dobře se měj.

Tak vidíš jak hodně on měl tebe rád,

a jak ty jsi mu to vrátila?

zahlas mu alespoň padesátkrát,

bez váhání jsi mu nůž do srdce vrazila.