Bouřka

Po skle okna stékají kapky stejně tak, jako po mojí tváři.

Konečně přišel podzim, vytoužený, krásný a smutně depresivní. Nedá mi to a vyběhnu ven.

Sleduju ty nejkrásnější síly přírody. Bouřku. Nad hlavou mi hřmí hromy a cestu přede mnou osvětluje nafialovělé světlo blesků. Hvězdy jsou skryty pod mraky, které jsou tak nízko, že mám pocit že se jich můžu dotknout. Bosa našlapuji v mokré trávě a lehké letní šaty mám uplně promáčené. Lepí se mi na tělo, a tak je prostě svleču a odhodím za sebe. V tu chvíli už na nic nemyslím, nic mě netrápí a v hlavě mám úplně prázdno.

Cítím každou dopadnuvší kapku na svojí kůži a pozoruju její mokrou cestičku až k místu, kde se náhle odlepí a spadne na zem, aby dala možnost vzniku novému životu.

Nahá dál postupuju lesem a zaneslouho slyším svůj cíl - nádrž uprostřed lesa. Rozpřáhnu ruce a jediným odrazem skočím do vody, ve které se odráží posvátné světlo oblohy protkané blesky. Tělem mi projede šok a zároveň nepopsatelný pocit uspokojení. Prohýbám se v křečích a vykřikuju nesrozumitelná slova. Pak náhle bouřka přestane… a já z posledních sil vylézam na břeh, kde mě pud sebezáchovy donutí stulit se do klubíčka. Otřásám se v neurčitých intervalech a celé mé tělo je pokryto červenými fleky. Namodralými rty se pokouším o úsměv… a pak naposledy zavřu oči a usnu spánkem, ze kterého mě už jen těžko někdo probudí…