Plyšový medvídek

Je sobotní odpoledne a osamělá dívka se prochází po městě a užívá si vánoční atmosféru. Obchody zaplněné zbožím a lidi shánějící dárky pro svoje blízké. Tenhle shon ji ale nebere, nesnáší ho.

Najednou se však zarazí. Před ní stojí malý červený obchod,  jehož výkladní skříň je plná nespočtem plyšových medvídků. Potrhaných, špinavých, někteří jsou bez nohy, jiní bez rukou. Kožich mají plný záplat a oči vytrhané. Soucitem se jí zalily oči slzami. Soucitem nad hračkama. Pomyslela si, že se asi zbláznila.

Chtěla se otočit, jít dál a zapomenout, ale snad náhoda způsobila, že se podívala na šedivého medvěda v rohu vitríny. Měl jen jednu nohu a tak seděl opřený o dřevěný trám, aby se nepřevážil a nespadl dolů. Jedno ucho měl ukouslé, ale oči obě. V momentě, když se do nich podívala, cítila, jak se jí zatočila hlava. Jeho pohled ji propaloval a dostával se jí až pod kůži.

Pak jeho oči potemněly a ona spatřila ve svých myšlenkách jejich Svět, plný krásných a roztomilých plyšáků. Uviděla také děti, které si s nimi hrají. Ano, hrají. Upalují je, trhají je na kousky a dávají sežrat psům. Místo pomyslných hvězdiček radosti jim v očích plane oheň zášti a nenávisti, který se nedá uhasit.

A tak se jejich idylický svět mění v obří smětiště nad kterým se vznáší hrozivý smích malých dětí….

V temných medvídkových očích se třpytí slzy. Přes mlhavou clonu sleduje za sklem osamělou dívku, která v mdlobách padá do měkkého sněhu…