Život je kniha

Dnes se zamyslím a rozvedu v úvahy jeden citát. Ten citát zní takto: "Život je jako kniha. Blázen v ní zmateně listuje, ale moudrý čte rozvážně, pečlivě a pomalu. Protože moudrý ví, že v ní bude moci číst pouze jednou." Domnívám se, že život je opravdu kniha. Na tomto místě, a to hned na začátku, se však mé úvahy rozdvojují. Nevím sám ke kterému názoru se přiklonit a zastávat. Jedno je však jisté, život je
kniha. Může to být kniha, která je už napsána. Jakoby je v ní už
všechno dáno, co se má stát. Někdo nám ji už napsal a dal, když jsme přišli na tento svět. Jsou to jakési instrukce, pravidla a návody, dle kterých se náš život bude ubírat a probíhat dále. Den po dni tam je
zaznamenaný a zapsaný. Je tam napsáno všechno. Všechno co nás v životě potká, čeká, s kým se potkáme. Všechno je uvedeno nejen přesně na dny, ale dokonce na hodiny, minuty a vteřiny. A my s tím už nemůžeme udělat vůbec nic. Bylo nám to dáno do vínku už při narození. Přestože je vše napsáno, tak nikdo ovšem neví kolik stránek a kapitol, ta jeho kniha má. Ne není to nedokončená kniha. Každá takto předem napsaná kniha má svůj začátek i konec. Začátek člověk pozná a ví kdy přišel a co bylo na začátku. Bylo to právě ono narození, kdy měl poprvé možnost v té knize číst a čerpat z ní. Ale konec, závěr a vyvrcholení jeho knihy, jeho románu a jeho životního příběhu však nezná Nikdo. Ano, každý ví, že všechny knihy mají svůj konec a závěr. Každá kniha má kapitoly, které se čtou rychleji a snáze, a kapitoly, které se čtou pomaleji. To jsou právě období radosti, kdy se zdá že čas utíká trošku rychleji. A na druhé straně kapitoly, které se čtou pomaleji, jako jsou období smutku, bolesti a trápení. Konec svého životního příběhu, románu, knihy však nikdo nezná. Někdy se dá už během čtení dovodit nebo předpokládat jaký bude závěr a jak celý příběh skončí. Stejně tak jako v životě. Ale někdy se stane něco neočekávaného, náhlého a bolestného. Celý příběh se najednou změní, zhroutí a nabere zcela jiný spád. Domnívám se, že přesto, že kniha je předem již napsána, tak tyto zvraty a změny, které mohou nastat v průběhu každého příběhu, má na svědomí někdo nebo něco, co si nedokážeme vysvětlit. Může to být náhoda, čas nebo nějaká vyšší síla, která zničí, zboří a naruší původní linii příběhu a celé naší knihy. Ano, je to smutné, ale musíme to považovat za čest, že jsme měli vůbec právo v té knize, která se nazývá život, číst a čerpat z ní krásné i ošklivé..... Na začátku jsem říkal, že se mé myšlenky rozdvojují. Jedna říkala, že kniha je už předem napsána, to jsem napsal již před chvilkou. Nyní je na řadě, abych popsal i můj druhý názor, který se váže k tomuto citátu a této úvaze. Každý kdo se narodí, dostane hned když přijde na tento svět jakýsi štos papírů, nebo prázdnou bílou a nepopsanou knihu. A každý den do této bílé a čisté knihy zapisuje vše co se stalo v jeho životě. Přestože hned po narození ještě neumí psát. Už tam do té knihy zapisuje. Úplně všechno. Všechno tam někam zapíše. Takto to dělá každý den. Dělá to týden, měsíc, rok, celý život. Vzniká tak někdy krásný, někdy ošklivý, někdy dlouhý a jindy krátký příběh, životní příběh, Jeho Kniha. Kniha ve které není nic jisté. Nikdo neví co bude dál, jak se bude příběh vyvíjet, jaký nabere celý příběh spád a kdy jej dopíše. Jedno je však jisté. Každý píše svoji knihu. Knihu, která je poté, co ji dopíše, uložena kdesi v krásné knihovně. Ano, v nebeské knihovně. Není tam sama ta kniha, ale je jich tam pochopitelně víc. Ovšem každý během svého života dá občas možnost do té své knihy nahlédnout někomu kolem sebe. Toto je možné učinit tím, že bude člověk tomu druhému vyprávět co se mu stalo. Ano, on to může vyprávět, protože si to pamatuje a protože to sám do své knihy zapsal. Toto vyprávění činí právě proto, že ví, že jednou se jeho kniha uzavře a bude dopsána. Tímto způsobem chce právě tomu druhému, to jest tomu komu dává možnost z jeho knihy číst, aby si ho dobře zapamatoval a uchoval ve své mysli. A také, aby o něm napsal něco málo i do své knihy a svého příběhu. Protože právě tím, že se o něčem, o někom píše, tak na něj nejde nikdy zapomenout, ale člověk si tak uchovává ty nejkrásnější okamžiky. Nejen pro sebe, ale také pro ostatní, které v životě ještě potká. Pokud bych shrnul vše co jsem napsal, tak z toho vyplývá, že život je opravdu kniha a každý by ji měl číst, dál číst. A i když se občas vyskytne nějaká smutná kapitola, nebo kapitola, která ho zrovna nebaví, tak nesmí knihu zahodit, zavřít nebo roztrhat, ale číst nebo psát dál. S obyčejnou knihou to je jednoduché, když člověka nebaví, tak ji může navždy odložit nebo se k ní po čase vrátit, ale s knihou života toto udělat nesmí, protože má možnost ji číst pouze jednou. Jednou za život...

---