vločky 02

Vločky02

Šli pomalu po ulici. Sněhové vločky tančily vzduchem smyslné tango a pak lehce ulehávaly do závějí. Šli spolu. Závěje netečně pozorovaly dva poutníky na cestě za smyslem. Tiše si povídali. Navátý sníh sem tam vytvořil bílou dunu a ta vypadala jako vyplazený jazyk v křečovitě otevřených ústech. Řekla mu to. Chvilku dunu pozoroval a pak navrhnul zobák kačera Donalda. Oba se začali tiše smát a přimknuli se k sobě. Nebyla zima, tedy alespoň ne taková, aby se vtěsnala pod jejich kabáty. Jenom prostě chtěli cítit toho druhého u sebe. Dívce se trochu třásla ruka. Ucítil to:" Copak? je ti zima?" Zeptal se a začal jí třít ruku přes rukáv." Ne, není, to jenom tak." Zakroutila hlavou a dýchla si pod bundu:" Fakt." Zastavil se a stoupl si před ní. Rukama jí chytil za pas a přivinul k sobě. Nechala se obejmout a nakonec váhavě položila ruce na jeho ramena. " Víš co?" zeptal se:" myslím že tě miluju." Kdyby neměl její obličej na svém rameni, viděl by, že křečovitě sevřela víčka. To bylo ale moc málo, na to, aby zadržela několik slz, které se vydaly na splašený útěk po tvářích. Zabořila obličej do jeho ramene a pevně ho přitiskla na svoje tělo. Vzpomínal. Držel ji a vzpomínal.

Dnes vyrazil po práci do baru. Odbyl si své:" Petře, jedno s čepicí," a posadil se ke stolu. Rozhlížel se, jestli nezahlédne nějakého známého, ale všichni se asi stáhli k rodinným krbům. "Dám tak dvě-tři a půjdu taky" pomyslel si a na důkaz toho, že to myslí vážně vypil půlku prvního piva na ex. Otřel si rty a pozoroval skupinku dělníků u baru, jak hrají v kostky a vzájemně se obviňují z podvádění. Pokoušel se vypozorovat kdo z nich je šéf, ale nevedlo se mu. Na stěnách visely černobílé fotografie v rámech. Na jedné straně místnosti byly stoly se židlemi a na druhé se podél celého lokálu táhl bar z černého leštěného dřeva. Seděl na konci místnosti, naproti dveřím u stolu štamgastů. Vedle něho svítila okrová tapeta a snímek skupinky lidí před nějakou budovou se sekyrami v rukách. Zazněl zvonek vchodových dveří. Otočil hlavu. Do baru vešla dívka. Možná mladá žena. Měla sněhem slepené vlasy a trochu vyhublou tvář. Ale vypadala docela mile. Ne že by byla krásná, jenom ten obličej byl příjemný na pohled. Ani si neuvědomil, že má na stole další pivo. Dopil to první a zdvihl k ústům druhé. Jak pomalu pil, pozoroval novou příchozí. Upil pár doušků a pak pivo položil na tácek. Kouknul jestli se barman dívá, věděl že nemá rád kruhy od pivních sklenic na ubrusech a opakoval utírací proceduru rtů. Dívka se zatím přesunula k baru a nervózně si pohrávala s táckem. Petr se k ní naklonil přes bar, něco řekl a usmál se. Dívka odpověděla a roztěkaně se rozhlédla kolem. Petr přinesl panáka s nahnědlou tekutinou, asi whiskou, a dívka ho hodila do sebe. Chvíli lapala po dechu a najednou dostala záchvat kašle. Vytáhla z kapsy zmuchlanou bankovku a kapesník. Bankovku upustila nad barem a kapesníkem si zaclonila ústa. Něco z něho vypadlo. Kus papíru. Bílá stránka se snesla na zem a spočinula pod sedadlem u baru. Dívka, bojující s dalšími návaly kašle se obrátila a odešla z lokálu. Rychle dopil pivo a na stůl hodil přiměřený obnos peněz plus obvyklé dýžko. V běhu pozdravil Petra, sehnul se pod bar pro papír, byla to vlastně obálka a vyběhl na ulici. Už se začalo stmívat. Sníh padal a padal, jako by nikdy nechtěl přestat. Hledal náznak směru kam odešla. Po chodníku se táhly v mnoha proudech zpola zapadané kročeje." Sakra!" Ulevil si a bezradně přešlápl. A pak husté ticho sněhové chumelenice prořízl záchvat kašle. Nalevo? Ne napravo. Určitě napravo. Udělal dva kroky, když uslyšel tlumený pád. Rozběhl se. Ležela tam na zemi a nehýbala se. Sklonil se nad ní. Tvář měla pokrytou potem. Nebo možná rozehřátým sněhem. Čelo jí žhnulo žárem horečky. Strčil si dopis do kapsy. Sundal si kabát a zabalil ji. Chlad se mu zařízl do těla ledovou břitvou. Naskákala mu husí kůže. Poklekl k balíku z kabátu a člověka a zvedl ho. Štěstí že nebyla zrovna z největších. V duchu porovnal vzdálenost k nemocnici a svému domu. Šel tak rychle, jak mu to sníh a náklad dovolili. Kdyby čekal až někdo pojede kolem, nemusela by to přežít. A záchranka se sem nedostane moc rychle. Za patnáct minut hekal do schodů a pokoušel se jednou rukou najít klíče od dveří. Nepovedlo se. Položil dívku na zem a sáhl do kapsy. Vyndal klíče, odemkl a vnesl ji do bytu." Jako manželku" pomyslel si a ušklíbl se. Vymotal ji z kabátu a přenesl do pokoje, který sloužil zároveň jako obývák i ložnice. V protějším rohu se pyšně vypínala palma a kousek od ní vykukovalo ze zdi okno. V dalším rohu se ve tmě topila obrazovka televizoru a podél zdi masivní knihovna. Vedle knihovny byly dveře do kuchyně, pak zeď narušená vchodem do předsíně a u poslední zdi, ozdobené exotickými maskami a zbraněmi, opřená prostorná rozkládací pohovka. Uprostřed pokoje stál dřevěný stůl. Na podlaze se rozvaloval hustý koberec s nezřetelným, nevtíravým vzorem. Útulný, malý pokoj. Položil ji na pohovku a rozsvítil lampičku vedle palmy. Rozepnul, a svlékl jí promáčenou bundu. Pod ní měla na sobě jen triko s krátkým rukávem." A sakra" zaklel. Na ruce se šklebilo několik zarudlých teček. Ta holka si píchá. Rukou si otřel obličej. Podíval se na strop. Už by měl vymalovat. No co, umřít jí nechat nemůže. A to, že zavolá záchranku by jí asi teď taky spíš uškodilo než pomohlo. Podíval se jí do tváře. Odhrnul ze skrání pramen vlasů. Zhluboka se nadýchl. Do nosu mu vnikl čpavý zápach potu a kdo ví čeho ještě. Ani to tričko nebylo nejčistější. Svlékl jí ho. Pevná prsa se zdvíhala podle toho jak dýchala. Chvíli na ně hleděl. Pak se zastyděl sám nad sebou. Rozvázal boty, stáhl ponožky a pak ji zbavil i studených kalhot. Připadal si trochu hloupě. Líbila se mu. Zvedl jí a odnesl do koupelny. Horečka trochu ustoupila. Napustil vanu vlažnou vodou, přidal koupelovou sůl a pomalu ji ponořil do lázně. Nebyl si jistý, zda v horečce neuškodí koupel, ale usoudil, že když čistota znamená půl zdraví, tak jí alespoň umyje a pak připraví obklad. Vzal do ruky houbu a chystal se jí omýt, když zamrkala víčky. Unaveně otevřela oči a ospale se rozhlížela. Cítil že rudne." Já...ehm...upadla jste na ulici a...ehm..." Mátožně se dotkla svých nahých prsou a stehen." Byla jste...ehm...zpocená a já..." Podívala se na sebe a pak na něho. Ty oči, to už na něho bylo moc. Velké hnědé panenky, v nichž by se utopil. " Já...(polkl)...počkám venku." Zbaběle utekl. Když stál před koupelnou připadal si jako dokonalý idiot. Chvíli čekal a bylo mu vlastně dost divné, že nezačala křičet o pomoc. Pomalu došel do kuchyně, aby zaměstnal třesoucí se ruce, připravil umyvadlo se studenou vodou a několik bílých utěrek na obklady. Ještě sáhnul do lékárničky a vyndal ibuprofen. On ho používal na všechno. Nakonec dal vařit vodu na čaj a unaveně se posadil na židli v kuchyni. Uvědomil si, že nerozsvítil a všechno dělal jen za mdlého přísvitu lampičky v obýváku. Zůstal sedět. V přítmí se mu lépe přemýšlelo. Pak se zvedl a šel do obýváku. Vzal její bundu a přehodil ji přes topení. Vrátil se na židli. Čekal. Pomalu přemýšlel, jestli zase neomdlela a netopí se. Ale co když se zrovna myje a on tam vstoupí a... To ani domyslet nechtěl. Ale zjistit co tam tak dlouho dělá musí. Vstal a rozhodl se neutrálně zaklepat na dveře a pak, když se nic neozve, nakouknout dovnitř. Dveře se však otevřely ještě dřív, než k nim stačil dojít. Vyšla z koupelny a dveře zase zavřela. Na sobě měla jeho triko s nápisem "Slyším, ale poslouchat nebudu". M a O se vypínaly kupředu v rytmu dechu. Mokré vlasy jí padaly do čela a pouštěly na triko kapky vody. Okolo pasu si omotala obří osušku, jeho oblíbenou. Chvíli tak stáli a váhali. " Půjčila jsem si...tričko." Řekla jako když se omlouvá za zničení světa a malátně ukázala na dveře do koupelny. Ruku stáhla pomalu před břicho a nechala ji tam, jako kdyby na ní zapomněla. Zmohl se jenom na kývnutí a prostě zíral." Já... jsem Linda." Dodala ještě a pohnula se směrem k němu. Jako by mezi nimi praskla skleněná stěna. Myšlenky mu vrazily ze všech stran do hlavy." Já jsem Majk." Řekl rychle, jako by na tom závisel jeho život a opět zrudnul." Upadla jsi na ulici a vůbec ses nehýbala, tak jsem tě chtěl dostat do nemocnice, ale to je hrozně daleko a já nevěděl jestli..." Došla mu řeč. Jenom koukal s pootevřenou pusou na ni a hledal neexistující slovní spojení." Díky" Špitla a sklonila hlavu k rukám, se kterými si nervózně hrála před břichem. Najednou si uvědomil, že se trochu třese." Není ti zima? Máš určitě horečku, musíš si lehnout..." ukázal rukou do pokoje a udělal krok k ní. Ohlédla se směrem kterým ukázal, pak se ustrašeně podívala na něj a pootevřela pusu. " Neboj se, já tě nechci...eee..." chtěl původně říct přefiknout, to bych to už udělal, ale pak mu to teprve došlo a zase zrudnul. Zavřel pusu a sotva znatelně pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Na nic víc se nezmohl. Pokývala trhavě hlavou a pousmála se. Odešla do obýváku a slyšel jen šustění látky. Voda v konvici už vařila. Nalil ji do hrnku se sáčkem čaje, přidal cukřenku, lžičku a ibuprofen a to všechno na tácku odnesl do pokoje. Ležela na pohovce přikrytá přehozem a koukala jako přistižená uličnice. Postavil tácek na stůl a sedl si na okraj pohovky k ní. Natáhla ruku po hrnku a nešlo nepostřehnout, jak strnula v pohybu, byť na vteřinku když míjela tabletu." Nechceš mlíko? Nebo citron?" Zeptal se a zvednul obočí. Usmála se a zavrtěla hlavou. Pořád v tom ale byl smutek. Byl v těch očích. Chvilku tiše sbíral odvahu a pak se potichu zeptal:" Ty...?" a naznačil prstem vpich směrem do předloktí. Vypadalo to jako že přemýšlí. Hlava se jí trošičku hýbala jako ve větru. Pak nadzvedla rameno a kývla váhavě hlavou na stranu." Spíš dřív...teď už ne. Byla jsem na léčení." Dodala k posunku a v hlase jí zaznělo trochu hrdosti nad sebou." Takže už ne...to? Nedopuješ?" Neodpustil si ještě jednou zeptat." Ne, už jsem čistá." Pousmála se zase, stylem jakým poučuje mistr svého bláhového učně." Jo." Dodal a pokýval hlavou, jako že rozumí. "Ale feťák se nikdy docela nevyléčí, víš?" Trochu smutně se podívala:" Pořád je to v tobě." Sklopila oči, jako by se za něco styděla." Kam jsi vlastně šla v takovém stavu?" Výraz v tváři se jí změnil. Přetáhly se přes něj mraky vzpomínek. Obtížně polkla a z úst se jí vydral vzlyk. Do očí jí vyhrkly slzy." Ale ne...to jsem nechtěl...promiň" říkal rychle a přisedl si k ní. Padla mu do objetí a povolila uzdy zadržovanému pláči. Konejšil jí a hladil po vlasech. Plakala. Dlouho a docela tiše. Cítil na svých prsou její a nemohl se ubránit vzrušení." No...už je to dobrý...no...pššš" šeptal jí u ucha a hladil její vlasy, které voněly po levanduli. Srdce mu tlouklo jako zvony. Trochu se poodtáhla, jen tak, aby její obličej hleděl do jeho. Pak ho políbila. Pomalu a táhle, jako kdyby to mělo být to poslední a nejkrásnější co v životě udělá a chce si na tom dát moc záležet." Děkuju" splynulo jí ze rtů a její oči to opakovaly jako stonásobná ozvěna. Pomalu se propadal zpátky do reality. V očích měl touhu trochy zbožné lásky a strašně moc té lidské. Dech hluboký a táhlý, jako bouřková mračna v bezvětří, jako píseň smutku hraná

na píšťalu z rákosu. Pomalu se k ní naklonil a oplatil jí polibek. Přivřela oči jako kočka a pomalu se nechala jeho vahou zatlačit do pohovky. Ruce jí omámeně bloudily po jeho těle. Pomalu sjel ústy po tváři a pokračoval v polibcích na hrdle. Její dech se přidal ve stejné melodii a ruce hladily ořechové vlasy. Křeč! Myšlenka jí prolétla hlavou jako blesk. " Já...ne...to...ne, promiň ale...ne..." vyrážela ze sebe zmateně a z očí upnutých na jeho čišela bolest a strach." Promiň...promiň, prosím" rozplakala se. Nechala bezvládně hlavu klesnout na kolena a stulila se do klubíčka. Nic nechápal. Ale bylo mu jí líto. Zachvátila ho lítost nad tou dívkou skrčenou před ním." Nic se nestalo, já to chápu, to nic, pššš, no tak" vzal ji kolem ramen a přitiskl k sobě." Já bych...moc...ale" snažila se mezi pláčem mluvit, ale nemohla. Políbil jí do vlasů a zase tiskl k sobě. Přitulila se k němu a tiše plakala. Zavřel oči a věděl, že by pro ni udělal všechno, všechno, jen aby už nemusela být nikdy smutná. Podívala se na něj:" Půjdeš se semnou projít ven?" Chtěl namítnout, že by měla ležet a vyspat se, ale pro ty oči chtěl udělat všechno, co budou chtít." To víš že jo." Usmál se na ni. Utřela si přehozem tvář a úsměv mu vrátila. Půjčil jí kalhoty a přinesl její bundu. Za tu dobu už uschla. Půjčil jí ještě šálu a pak vyšli ven. Chumelilo. Šli pomalu po ulici. Sněhové vločky tančily vzduchem smyslné tango a pak lehce ulehávaly do závějí.

Tiskl ji k sobě a nechtěl nikdy pustit. Vločky si kolem nich hrály na honěnou a dávaly si navzájem babu. Pomalu uvolnil sevření. Podívala se mu do očí. Políbila ho. Pak se obrátila, poodešla tři kroky a dívala se na město pod nimi. Svítilo, ale chumelenice většinu záře zastřela. Vypadalo to jako pohádka. Otočil se na ní a strčil ruce do kapes. V jedné něco nahmatal. Vyndal ruku a v ní svíral zmačkanou obálku. Vzpomněl si." Víš, že jsem vlastně za tebou vyběhl kvůli téhle obálce?" Řekl, usmál se a natáhl ruku s papírem. Trochu se pootočila a přešlápla." Vypadla ti u baru z kapsy, když jsi vyndavala kapesník." Otočila hlavu zase ke světlům na pozadí:" Četl jsi to? asi ne viď?" Nechápavě zakroutil hlavou:" Ne, nečetl, proč?" Pořád byla otočená ke světlům pod nimi:" Tak si to přečti." Rozbalil obálku a vyndal z ní složený list papíru. Nějaký formulář. Rozbalil jej. Přelétl očima čísla, jméno a pojišťovnu. Byly to výsledky. Výsledky testu na HIV. Pozitivní výsledky. Nemohl zabránit tomu, aby mu po zádech přeběhl mráz. Přinutil se ke klidu. " Ale...ale to přece nic neznamená." řekl a podíval se zase na ni. Stála na římse a dívala se přes rameno dolů. " Pane bože! To nesmíš udělat! To zvládneme, teď jsme na to dva, prosím!" Vyrážel ze sebe a pomalu popocházel k ní. " Prosím, nedělej mi to těžší" zakroutila hlavou a v řeči jí prosakoval pláč." Já tě miluju." Zaštkal tiše a do očí mu vyhrkly slzy. " Já tebe taky" zavzlykala:" Díky."

Sněhové vločky se snášely z nebe. Pomalu dosedávaly na závěje sněhu, které ležely všude okolo a měnily tak město v pohádkovou zemi sněhu. Chlapec stál u ohrazení ulice a díval se dolů. Plakal. Tiše. Vločky se chytaly horkých slz a umíraly v jejich objetí. Díval se dolů. A všude kolem tančily bílé sněhové vločky.