Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sevločky 03
Autor
exorcista
Po nábřeží se pomalu procházel anděl. V rukou si pohrával s malou soškou člověka.
Šel. Přecházel z jednoho konce pobřeží na druhý a mezi prsty nechával kolovat tu
maličkou postavičku z kosti. Slonovina občas odrazila záblesk z diskotéky na obzoru.
Barevná světla se rychle měnila a vytvářela obraz duhového víru. Vždycky, když došel
na okraj pláže, pozastavil se a hleděl do oceánu. Na malátně, jako v opilosti,
se vlnící vodě, klouzal měsíc. Jeho bíle zlatavé světlo bylo rozkrájeno na kousíčky
pablesků a s tichým šploucháním tančilo na vlnkách sambu, rumbu a čaču, podléhajíce
tónům z tanečního parketu. Jen tóny dolehli k jeho uším. Anděl se rozhlédl a spatřil
pomalu se blížící dvojici. Chvilku nerozhodně stál, ale ve chvíli, kdy jej už museli
zahlédnout se vydal jejich směrem. Následoval je k vodě. Šli, objímajíce se kolem
ramen a dívali se na vodní step. Anděl došel až k nim. Chvilku váhal. Neměl tolik odvahy,
ale byl to koneckonců jen anděl. Něco si povídali. Voda tichounce cákala na písek a vypadalo
to, že s pláží jen tak laškuje v nevinné hře na doteky. Všude okolo se rozprostírala do
neviditelné dálky tma, sem tam proříznutá světlometem člunu pobřežní hlídky nebo mléčným
svitem jednoho z tisíců oken, domků na pobřeží. Trochu jako v alkoholovém opojení pozoroval
anděl ty dva, a přemýšlel. V ruce pořád svíral svoji sošku človíčka, bílou, hladkou jako
kůže delfína a čistou, jak dokáže být čistá jen mysl malého dítěte. Průsvitné, štíhlé
prsty obepínali figurku, jako obruče. Anděl pomalu udělal krok ke dvojici. Dívka se zvonkově
zasmála, a všude kolem se rozezněly ozvěny jejího smíchu. Lehoučké jako dým a pomíjivé jako
myšlenka. Stulila se mu v náručí a zdálo se, že snad i neslyšně vrní. Jako kočka. Jako kočka,
když si jí chlapec vezme na klín, a hladí její kožíšek a šeptá jí svá tajemství, která ona
nikdy nikomu neprozradí, protože mu nerozumí, ale je jim to oběma jedno. A stejně tak tam ti
dva spolu probírali mlčky svá tajemství a vyzařovala z nich krásná nachová záře, co se dá
zahlédnout jen tehdy, když si člověk přivstane a dívá se na východ slunce a je tím omámen a
nemůže se od té podívané odtrhnout. A anděl pomalu udělá další krok, a potom ještě jeden a
už stojí přímo u nich. Podívá se na svojí panenku a láskyplně ji pohladí očima. A pak se
jeho pohled, tak milující a zároveň bolestný upře na ně. Jakoby to trvalo celé věky, vztáhne
k nim dlaň s postavičkou a ta se koupe v té záři. Pomalu začíná zářit stejně jako ti dva,
kteří společně dokázali to, co by každý jediný nikdy nezmohl. A anděl objal svoji panenku a
ta se rozzářila nachovou barvou svítání a vlila do jeho srdce lásku a radost. Anděl se podíval
ještě jednou na dva zamilované blázny, kteří se na pobřeží objímali a vychutnávali si to
krásné štěstí z pocitu mít někoho v objetí. Usmíval se. Celý zářil duhově hýřivými barvami a s
úsměvem odcházel. Ještě než zmizel, obrátil se na dvojici a zamával jim. Pak se pomaloučku
vznesl do ranního svítání a zmizel v prvních paprscích vycházejícího slunce. Oba dva se trošku
pootočili. Slunce vykouklo za oceánem a zdálo se, že vylézá z vodní záplavy a od něj se oceánem
šíří nachová sluneční krev. Dívka se chlapci podívala do očí a v těch se odráželi miliony
pablesků vodní hladiny. Viděl je také. Usmívali se na sebe. A pak se políbili. V těsném objetí
se líbali a na obzoru se rozhořel východ slunce. Chlapec jí pak řekl:
"Vidíš tu zář co vychází ze slunce? To je andělská zář. Andělská zář , kterou andělé sbírají
večer u zamilovaných a pak s ní polévají slunce, aby přinášelo do každého dne lidem novou lásku."
" Myslíš že je tam i ta naše?" Zeptala se s našpulenými rty dívka a přivinula se k němu blíž.
Chlapec jí pohlédl do tváře a usmál se:
" Určitě."
A celá pláž se koupala v záplavě nachového svítání. Bylo ráno nového dne.