smíšek

Smíšek

Okny prosvítalo zlatavé světlo a všechno halilo do opalyzujízí emulze zářícího prachu, poletujícího melancholicky všude okolo. Od okna byly nataženy paprskové šňůry, plné poletujících částeček a tvrdohlavě prorážely závěsy v místech, kde jim zacláněly na věčné toulce prostorem a časem. Vzduch byl letně unavený a nehybný. Těžký jako špatné svědomí, plné hříchů a viny. Začínal hned u stropu a končil podlahou. Byl všude. Ležel na stolku s krabicí bonbónů, schovával se na skříni se zbytečným županem a dopřával si dokonce i plaveckou siestu v umyvadle pod zrcadlem. Vykukoval z vodovodního kohoutku a lišácky mrkal z podpostele, jestli nejde někdo na koho by poslal letní únavu. Táhlý zvuk diagnostického přístroje se k lenosti přidával a pokoušel se ho dohnat ve lhostejném nicnedělání, ale nešlo mu to tak dobře. Otočil hlavu. Díval se na rovnou křivku membrány přístroje a přemýšlel, jestli ještě spí a tohle se mu zdá nebo už bdí a někde mu odpadla dioda. Pokusil se najít, jestli ta dioda neleží poblíž jednoho z míst, kde je už několik měsíců cítil na těle. Se zájmem sledoval své ruce, jak se pohybují a vytvářejí v tom hustém vzduchu zmatek. Rukama nemohl hýbat také dost dlouho. Napadla ho ďábelská myšlenka. Pokusil se posadit. Pomalu podsouval paže podél těla a nadzvedával trup nad postel. Prorážel nehybnou kontinuitu pokoje a drtil ji na droboulinké molekuly pohybu. Kousek po kousku si ten pohyb vychutnával, cítil proudění vzduchu jak ho rozrážel tělem a tváří. Ani už necítil ten hrozný tlak v hlavě, ten zátaras, co bránil myšlenkám běhat sem a tam a co je zavíral a těsnil do několika malých komůrek a nechtěl mu k nim dát přístup. Zapřel se lokty za polštář a rozhlédl se. Ne že by to ještě neudělal. Ležel v tom pokoji tak dlouho, že už ho snad nemocnice musela zavést i do inventarizačních seznamů. Ale je to přece něco jiného, když se díváte z pohledu uzdraveného a ne lazara. Je to prostě takový triumfální pohled:" Dostal jsem tě." Svrchovaně přehlédl stolek s krabicí, umyvadlo, dveře s výhledem do chodby a bílou klikou, protější stěnu s replikou obrazu něčeho šíleného od někoho geniálního a skončil na okně. Mžoural do tisíců slunečních šimrátek a snažil se sám sobě vysvětlit, kde se tady vzala. Teda, ne že by z toho byl nějak překvapený. Často se mu stávalo, že se probudil a čekala tady nějaká návštěva. Ale vždy seděla u postele a očima říkajícíma:" Stejně si za to můžeš sám" ho s hořkým úsměvem mlčky litovala. Tak proč ona sedí v okně. Přes clonu světla rozeznal jenom střední dívčí postavu v tmavém oblečení. Rychle přejel v hlavě všechny kamarádky a dostal z té rychlosti závrať. Už nějaký čas mu myšlenky chodily krokem a o berlích. No, většinou ani nedošly. Rychle se vrátil k postavě a trochu nahnul hlavu, jako pes, když přemýšlí. Dokonce asi i zatáhl uši dozadu.

" Co jsi zač?" pomyslel si a ohromilo ho, že slova mu normálně prošla zvukovody přes rty z úst. Mluvit nemohl už zatraceně dlouho. To bude už tak dobrého půl roku.

" Nechceš se jít posadit ke mě?" Řekla a hlavu si položila na bok na kolena přitažená k prsům tak, aby na něj pořád viděla. Píchlo ho u srdce.

" Já se nemůžu hýbat, to bys mohla vědět, když jsi se na mě přišla podívat. Mám Aldzheimra." Doprovodil svůj projev nechtěným letmým úšklebkem a podíval se trochu stranou. To věčné litování mu už sice lezlo krkem, ale tohle bylo zase moc silné. To si podle sebe nezasloužil. Stiskl pevně rty a trochu zakroutil hlavou.

" Hm...a mluvit taky nemůžeš, co?" Řekla se sotva znatelným nádechem ironie a ještě víc natočila hlavu jeho směrem. Něco se kovově zablýsklo. Sakra. To je pravda. Uvědomil si. Jestli se mi vrátila artikulace a můžu se posadit, tak... Podíval se na ni obličejem zamračeným úvahami a pomalu pohnul nohou. Pak druhou. Přesunul je na okraj postele a spustil na zem. Opřel se o ně a postavil tělo.

" No to...to je...no teda." Překvapeně Udělal krok a zacouval zpátky k posteli.

" Musím se šetřit. Určitě budou zesláblé" švitořil nadšeně a hladil se po stehnech.

" Nedělej ze sebe doktora a poď si sednout ke mě." Prohlásila klidně a přitáhla nohy blíž k tělu, aby mu udělala místo na širokém parapetu okna. Nedůvěřivě si jí prohlédl a zeptal se znovu

" Kdo ty vlastně seš?"

Zase tak klidně a rozvážně se nadechla a vypustila trpělivě vzduch nosem

" Pojď sem a dozvíš se to."

Usoudil, že vlastně nemá co ztratit. K oknu to byly slabé dva metry. Zvedl se a sedl si k ní na parapet. Jednu nohu nechal viset podél zdi a druhou si skrčil pod sebe. Teď si ji mohl prohlédnout lépe. Měla na sobě černé kalhoty a něco na způsob plátěného korzetu, nebo halenky bez ramen. Kolem krku se jí blýskal řetízek s přívěskem. Musela být dost mladá. Tvář bez vrásek lemovaly měděné vlasy a spadaly jí na bedra. Bezděky se usmál. Koupala se ve slunečním světle a její obrysy se trochu rozplývaly na béžovém podkladu stěny.

" Seš kočka." Trochu doufal, že s ní něco dřív měl, ale zapomněl to. A že přišla, aby se mu připomněla.

" Nechceš vědět proč jsem tady?"

" No...přišla jsi mě navštívit, ne? To se občas nemocným stává."

" Víš, já jsem smrt, a ty jsi umřel, takže jsi teď momentálně mrtvý" prohlásila s každodenní grácií a trochu uměle napodobila lítost. Stalo se mu přesně to, co vždycky. Namísto, aby zpanikařil jako každý normální člověk když zemře, nebo se dostane do podobné situace, měl v hlavě jako vymeteno a chvíli na ní koukal. Pak se trochu zamračil, jak mu to začalo docházet

" Fakt? Neděláš si srandu?" Zakroutila hlavou a s výrazem "neuděláš nic" pokrčila rameny. Chvilku koukal do skleněné tabule v rámu okna. To je teda dobrý. Tak proto můžu chodit a mluvit. Nějak mu ten život ale pořád ne a ne chybět.

" No, i to se asi někdy nemocným stává, mohlo to bejt horší." Nechápavě nadzvedla obočí a naklonila hlavu na stranu.

" Mohla mě zase přijít umýt ta šeredná sestra z krčního. Brrrrrr. To je ti zjev!"

Zasmála se tisícem zvonkoher a zaklonila hlavu. Přívěsek se zableskl sluncem a vytvořil několik obdivuhodných prasátek pro jeho pižamo. Byl to ankh.

" Bereš to docela klidně," nadhodila s lehkým úsměvem:" Většina lidí začne přemlouvat a naříkat a skuhrat a vůbec mi to nechtějí ulehčit."

" Chm...stejně s tím už nic nenadělám. Tak proč ještě přidělávat problémy." Pokrčil rameny a zašklebil se.

" Asi vybraly dobře," pokývala hlavou a spustila jednu nohu z parapetu jako on.

" Kdo co vybral?"

Slunce sálalo paprsky a celá místnost jimi byla přeplněna.

Stále čekal jestli odpoví. Čekal.

Do místnosti zatím vbíhalo spousta lidí v bílých pláštích a snažili se jej rozdýchat. Přivezli přístroj na elektrošoky, dýchací masku s respirátorem a další věci, které byly ve směs zbytečné, ale to správné oživování se bez nich neobešlo. Po očku je pozoroval a netušil jak dlouhá doba už vlastně uplynula v čekání na její odpověď. Čekal.

" Normálně bych tě teď měla odvést sebou a poslat tě za ostatními mrtvými."

" E?" Trochu se zakoukal do děje v místnosti a pozapomněl na ni.

Seskočila z parapetu a pokynula mu hlavou

" Dem"

" Ehm...nepočkáme jestli se jim se to třeba nepovede?" Namítl a rychle dodal:" Ne že by mi na tom záleželo, ale nerad bych se pak musel vracet."

Nasadila vševědoucí úsměv:" Neboj, já to mám z první ruky. Tady jsme už zbyteční."

Slezl na zem a popošel k ní:" To já jenom tak." Pokrčil omluvně rameny a obešel stojan na kapačky.

" Co jsi vlastně říkala o tom výběru?" Rozvzpomněl se a zvědavě k ní natáhl krk.

Podala mu ruku a odváděla ho z bílého pokoje, plného zlata, doktorů a líného léta.

" To ti hned vysvětlím."

* * *

Tak nějak si představoval řeku Stix. Pluli po černé hladině a příď jejich člunu ji vířila na vlnky. Cítil se jenom trochu ošizen tím, že chyběl Cháron. Ale tohle zklamání přenesl docela dobře přes srdce při pohledu na svou průvodkyni. Pohrávala si prstem s řetízkem na krku a ospale na něj mžourala.

" Kam to vlastně jedeme?"

" Až tam budem, uvidíš."

Po obou stranách řeky se táhlo něco, co by asi nazval břehy. Scenérie se pořád měnila a vlastně stále tonula ve tmě. Z řídké, skoro nepostřehnutelné, mlhy, se každou chvilku vynořily domy, les, temná džungle a stovky dalších postav, stavení nebo scén. Trochu se obával, jestli si jenom nenamlouvá že něco vidí, ale kolem je jen mlha. A tma. Tedy, ne taková tma, která na vás vybafne, když jdete do sklepa a nemáte baterku. Tohle byla tma, která pořád řídla a houstla, ale zůstávala při tom stejně černá.

Sedl si vedle dívky na lavičku vyloženou polštáři a přemýšlel. Díval se na vodu. Vlnky skotačily a prolínaly se jako by jim nevadilo, že věda to vůbec nedovoluje. Vypadalo to, jako kdyby vlnky byly jenom vzpomínky a občas se prolnuly v myšlence na minulost. Byl tu klid. Krásně se mu tady dýchalo a cítil se uvolněný jako už dlouho ne. Natáhl si nohy a ruce založil za hlavou.

Jo, tady žije Jack, prolétlo mu hlavou a usmál se. Hlášky - to bylo jeho. Podíval se na svoji spolusedící. Měla zavřené oči a zdálo se že podřimuje. Dostal neodolatelnou chuť jí políbit. Pomalu se k ní naklonil. Pak se zase neslyšně zasmál a zvrátil se do měkkých polštářů. Možná bych byl první kdo se líbal se smrtí. Vyhříval se na triumfu té myšlenky a dopřál si i švihácky pokřivený úsměv.

Ucítil vedle sebe pohyb. Kouknul na ni. Dívala se pobaveně do jeho očí.

" Copak to je za mravy. To se dělá? Líbat spící holky?"

" Někdo tady snad něco takového udělal? Ukaž mi kdo a já se přidám" Usmíval se a záměrně nekvalitně hrál nezájem.

" Od myšlenky je jen krůček k činům." Poučila ho se zdviženým prstem a naladila tvář do jemné vážnosti.

" Tak to je štěstí že sedím a nemůžu krokovat, že?" Oplatil jí učitelské gesto. Chvilku se na sebe dívali.

" Jo, určitě vybrali toho pravýho," řekla a utvrdila své prohlášení kývnutím.

Pozvedl obočí na znamení dotazu, ale už nestačil nic říct. Na obzoru se před nimi vyhoupla stavba.

Za několik okamžiků přistáli u starého mola a nezřetelné postavy zakotvily jejich bárku ke břehu. Vystoupili na molo. Vedla ho k té stavbě, a pod nohama cítili pevnou kamennou dlažbu, která se občas nezřetelně změnila na trávník nebo ušlapanou hlinku. Nahoře u okna stála postava a pozorovala je.

" Zdá se, že už jsou tady," řekl černý havran sedící na okenním rámu a otočil nepatrně hlavu na postavu, která jako by se ztrácela ve tmě, kterou byla zahalena.

Bledá tvář se ani nepohnula a oči stále hleděly na ty dva.

Havran se znovu podíval dolů a pak schoval hlavu pod křídlo. Mají ještě trochu času.

* * *

Morfeus na něj upíral pohled a jemu se zdálo, že se musí v té temnotě očí ztratit. Bloudil v tom pohledu a hledal něco po hmatu a po paměti. Nic nenašel.

" Je to on." Pronesl Sen klidně a tiše. Černé cáry tmy mu olizovaly tělo a bledá tvář se rozpíjela do pozadí temných vlasů.

" Jasně že je to on." Jeho průvodkyně seskočila z parapetu okna, kde seděla a ušla půl cesty k východu. Otočila se na něj:" Bylo to fajn, ještě se uvidíme," poslala mu vzdušný polibek a otočila se na temnou postavu:" Nebuď na něj zlý, bratříčku, někdy se zase zastavím."

Nedošla ani ke dveřím a byla pryč.

Otočil se na Morfea.

" Ona je tvá sestra?"

Sen přikývl a tma kolen jeho těla se zavlnila jako ve větru.

" Je jednou z Věčných, stejně jako já nebo Touha, Delirium, Zoufalství, nebo Osud."

Pokýval vědoucně hlavou aby nevypadal jako idiot a podíval se na podlahu. Byly to asi dlaždice, ale také to dost dobře mohly být kočičí hlavy. Možná to nebylo ani to ani to. Pomalu se začal smiřovat s myšlenkou, že nic není skutečné ani neskutečné.

" Ehm..." začal trochu nesměle:" Tedy, zajímalo by mě proč jsem vlastně tady." Obrátil pohled na temnotu ze které vystupoval bílý obličej a snažil se nezachytit nekonečné temno očí.

" Jsi tu, abys mi pomohl vyléčit sny." Řekl zase tak tiše Morfeus a popošel kousek blíž.

" Vyléčit sny? To jako...eee...obávám se že nerozumím." Protáhl obličej a čekal jestli mu to někdo vysvětlí.

Sen se pomalu přesouval blíž a blíž a tma okolo něj vířila v neexistujícím vichru. Došel až k němu a zahleděl se mu do očí. Obklopila ho tma a chlad. Otřásl se.

" Vyléčit sny," zopakoval tiše Věčný a po dramatické pomlce, vyplněné chladem a temnotou pokračoval.

" Lidé už nemají veselé sny. Ze snů vyprchala fantazie a krása. Už nemáme pohádkové sny, ani sny o létání, nebo kouzlech. Lidé už ze svých snů poztrácely všechny naděje."

" A touhy." Dodal havran. " Tvá sestra si mně na to už tolikrát stěžovala, říkala, že kdyby nebylo těch pár zamilovaných, mohla by to tu rovnou zabalit."

" Díky Matthew," řekl Sen aniž by se při tom pohnul nebo ohlédl a pokračoval.

" Potřebuji abys vytvořil nové sny. Už ani děti si ve snech nehrají se skřítky a vílami, neporážejí draky a nelétají na kouzelných kobercích. Zdají se jim sny dospělých. Plné práce, strachu, závisti a nespokojenosti. Budeš vytvářet nové dětské sny. Veselé sny. Pohádkové sny, plné dobrodružství a fantazie. Takové, jaké se dětem vždy zdávaly, a jaké jim teď chybí."

" Proč já?" Vyhrkl a čekal, že bude rozdrcen na prach za mluvení bez vyzvání.

" Protože ty, jsi své sny ještě neztratil. Psal jsi o nich když jsi byl ještě živý a nebál ses, že se ti někdo vysměje."

" Ano," potvrdil zaraženě:" Ano, to je pravda." A na chvilku to vypadalo že se zamyslel a že to bylo navěky.

Sen odvrátil pohled. Díval se nyní na protější zeď, kde ještě před chvílí vlály mlhavé cáry gobelínů a záclon. Celá místnost tonula v ultramarínovém svitu a ve zdi byl dlouhý portál, plný polic s knihami, krabicemi, smotanými listy papírů a dalších stovek předmětů, které se nedaly snad ani popsat.

" Knihovník ti pomůže."

Ze za polic vyšel vytáhlý muž s krabicí v ruce a udiveně se na ně podíval.

" Můj pane?"

" Pomůžeš tady Smíškovy vytvořit nové sny. Najděte ty staré, opravte je a podle nich pak s pomocí fantazie vytvořte nové. Mnoho nových snů." Podíval se zpátky na něj:" Rozumíš, Smíšku?"

Přikývl. Watthew vzlétl a usadil se mu na rameni.

" Pojď Smíšku. Ukáži ti náš Palác snů. Uvidíš, bude se ti tu líbit." A křídlem mu pokynul směr, kterým má jít.

Morfeus se za nimi díval. Hleděl na postavu, která odcházela s klábosícím havranem na rameni. Pak pomalu mávl rukou a temnota jej zahalila. O několik vteřin dříve byl sál prázdný. Jen neexistující vítr si pohrával se závěsy na stěnách, visícími odnikud nikam.

* * *

Malá Mirka seběhla ráno po schodech do kuchyně a už od prahu s očima rozzářenýma jako démanty v poledním slunci volala:" Mami, mami, zase jsem dneska večer byla na elfím bále. A tančila jsem se samotným elfím králem. A jedli jsme sušenky a pili limonádu a byl tam ještě velký hrad a spousta zvířátek a já si je mohla všechny pohladit. To bylo tak náááádherné."

Maminka se sklonila a vzala dítě do náručí. Usmála se na ni a Mirka jí vlepila obrovskou pusu.

Otec v přesně střiženém obleku s kravatou, trochu sklonil noviny a udiveně zakroutil hlavou.

" To by mě zajímalo, kam to dítě na ty nápady chodí. To jim ve škole neřekly, že elfové jsou jenom v pohádkách?"

" Jenom jí nech," bránila malou Mirku matka:" Je ještě malá."

A pak se trochu pousmála. To když si vzpomněla, jak se jí v noci zdálo, že se vznáší nad rozkvetlou loukou a všude kolem ní jsou sedmikrásky.

A pak to chvilku vypadalo, že si s jejich záclonou pohrával neexistující vítr.