Příběh všedního dne

Z cyklu „Ze života“

Příběh všedního dne

Blížil se konec pracovní doby. Poštovní dodávka, svážející po firmách balíky, se pomalu plnila. Řidič přemýšlel o své samotě.

   Láska? To určitě! Nic takového neexistuje. Všechny ženy jsou stejné. Nejdříve si tě očíhnou, co by z tebe tak mohlo vypadnout a pak se přetvařují, dokud to sype. Na něho už to neplatí, s tou poslední strávil 13 let. Byla to škola života. To si radši zajde na privát. Zaplatí pětikilo a má zas na týden klid.

Zaparkoval u chodníku.

   Vyskočil z vozu a vběhl do prodejny domácích potřeb.

„Dobrý den. Bude něco na svoz?“

„Moment, hned to přinesu,“ odpověděl podmračený prodavač za pultem a odešel do skladu.

Vzápětí se objevil s náručí ovázaných krabic. Za ním nesla mladá žena další dvě.

A hele tu ještě neznám, pomyslel si pošťák a zvědavě si ji prohlížel. Dívka položila svůj náklad a usmála se na něj.

Ty oči! Zelené jako mám já! Ohromeně na ni zíral, aniž by byl schopen slova. 

„Haló. Vzpamatujte se! Naše Andula už je stejně vdaná. Moc na ni nekoukejte. Tak slyšíte!“ prodavač s ním zatřásl. Žena se otočila a rychle zmizela někde v zákulisí.

„No jó, vždyť nehoří,“ posbíral zásilky a odcházel ven.

    Zvláštní..., ani neví jak vypadala, napadlo ho. Určitě je krásná. Jenže je vdaná, což je smůla. Ten blbeček zamračený už tam snad zítra nebude. Zkusí ji pozvat na kafe, třeba by šla. Přemítal při jízdě na hlavní poštu.

    Druhý den se už nemohl dočkat, až ji spatří. Zastavil jako obvykle a běžel dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravil starší ženu u pokladny.

„Dobrý,“ pohlédla na muže v modrém stejnokroji, „Aničkóóó, poštááá!“ houkla do prostoru za sebou.

To bude ona! Napjatě čekal, až přijde.

Ano! Je tu! Hleděl na přicházející dívku.

„Dobrý den, je toho dnes moc?“ zeptal se neutrálně.

„Ani ne, ale pomůžu Vám s tím,“ odpověděla s úsměvem.    

„Opravdu? To jste hodná, vezměte ty malé,“ ukázal na menší balíčky „a já vezmu ty velké.“

Pak už spolu kráčeli ven k dodávce u chodníku.

„Vy byste semnou asi nešla na kafe, že?“ sebral odvahu a zeptal se.

Jen se usmála, položila balíčky na zem, otočila se a odcházela zpět.

To byl trapas! V životě mu nebylo hůř. Zklamaně zabouchl dveře a nastartoval.

Pak už to bylo jen „dobrý den“ a „nashledanou“. Celých pět měsíců.

    Pak se to stalo:

„Kdy půjdeme na to kafe?“ řekla jednou ledabyle.

Zůstal jako opařený.

„Vy byste šla?“ vydechl nevěřícně.

„Proč ne? Ale jen někam do centra.“

„Co takhle stodolní?“

„To by šlo.“

„Tak  v sedm večer?“ 

„Fajn na zastávce - Hotel Jindřich.“

„Budu tam, tak zatím nashle,“ potěšeně naskočil do auta a odjížděl vyložit svůj náklad.

    Za pár hodin už spolu seděli v baru a popíjeli ovocný čaj. Bylo to její oblíbené pití. Čas uběhl jako voda a byla půlnoc. Hleděl do krásných zelených očí a vyprávěl svůj životní příběh, počínaje první třídou  základní školy. Mluvil dlouho a bez přerušení. Došel až do současnosti. Byl rozvedený, měl samé dluhy a bydlel v podnájmu bez nábytku. Řekl jí také o svém zážitku se znamením na nebi, když chtěl spáchat sebevraždu. Také o tom, že nyní našel příčinnou souvislost mezi čísly a svým životem. Zjistil, že důležité věci se mu stávají ve dnech, jejichž data po sečtení s letopočtem dávají vždy čísla dvě a čtyři. Pozorně naslouchala a usmívala se. Požádal ji aby řekla něco i osobě. Sdělila mu, že se narodila 24.4. a že trpí strachem z otevřeného prostoru, tzv. agorafóbií.

  Ohromeně na ni zíral. To je osud. My jsme se museli potkat, přemýšlel v duchu. Ale co ta fóbie?

„Je to vážné?“ zeptal se.

„V podstatě jezdím jen do práce a domů. Jinak se můžu pohybovat jen v blízkém okolí svého bydliště. Beru denně prášky.

„Jak dlouho už?“

„Skoro tři roky.“

„To už tři roky jste nikde jinde nebyla? Ani v přírodě?“

„Ne.“

„To je mi opravdu líto. A co manžel?“

„Ten je pořád mimo domov.“

„To musíte být dost osamocená.“

„Mám své dvě děti.“

„To je sice dobře, ale takový život musí být opravdu těžký.“

„Nějak to zvládnu, ale teď už musím jít domů nezlobte se,“ řekla smutně.  

„Nezlobím se, jsem rád, že jsem Vás poznal.“

Pak už spolu čekali na tramvaj, kterou vždy jezdil na druhý konec města. Uvažoval, že by ji na rozloučenou políbil, ale neměl odvahu. Spatřil přijíždějící soupravu.

„Tak nashle,“ zamumlal, podal jí ruku a rychle nastoupil.

„Nashledanou,“ odpověděla s úsměvem.

    Vůz se rozjel do noci. Hlavou se mu honily divoké myšlenky. Může jí dát příště polibek? Vždyť je vdaná. Půjde s ním vůbec ještě na čaj? Alespoň ji může vidět každý den při svážení balíků. To je hlavní.

   Dny plynuly jeden jako druhý. Musel odjet do zahraničí. Vzal si tři týdny dovolenou. Myslel na ni celou tu dobu. Když se vrátil, domluvili se opět na schůzce.

    Seděli u svého stolu. On stále mluvil a ona se na něj usmívala. Bylo mu nádherně. Slova plynula volně a bez zábran. Ještě nikdy žádné dívce toho neřekl tolik jako jí. Uměla naslouchat.

   Jednou ji přesvědčil, aby se nechala odvézt k němu na večeři. Chtěl, aby překonala svůj strach a začala na sobě pracovat. Musela přece vyjít ven ze své ulity, do které se stáhla před zlým světem.

   Těšil se na to jako malý kluk. Chtěl ji připravit dobré jídlo, ale nestihl to. Musel pomáhat bratrovi s jistou záležitostí. Nakonec uvařil dvoubarevný puding a vyrobil jí sádrový obrázek tanečnice, který pečlivě vymaloval.

   Přijel si pro ni vypůjčeným Puntem. Cesta byla dlouhá. Snažil se ji zabavit, aby nemyslela na svůj chorobný strach. Přesto viděl jak pomalu bledla a na čele  ji vyvstaly krůpěje potu. Čekal, kdy řekne dost, aby to otočil a jel zase zpátky. Dojeli však na místo.

   Vedl ji ke svému bytu ve třetím patře. Otevřel dveře a ona vešla.

Začal ji vášnivě líbat. Nebránila se.Vzal ji za ruku a vedl do ložnice. Jemně ji položil na postel a pomalu svlékal. Cítil křečovitě napjaté svaly. Muselo to být pro ni těžké. Snažil se být něžný. Pod jeho doteky a polibky pomalu tála. Svaly se uvolnily. Z opožděného zámotku se objevil nádherný motýl, zářící všemi barvami. Vstoupili do ráje.