Desetihaleř

Desetihaléř
Právě před chvíli odzvonilo poslední vyučovací hodině roku 2004. Žák prvé třídy základní školy Honzík Novák jel právě tramvajem domů. Dnešní den cítil jako svátek a snad nejen proto, že začínaly prázdniny, ale zrovna tak protože jeho pestře puntičkovnou aktovku, jež se mu uvelebila na zádech, dnes neplnily nepříjemné učebnice, ale dárečky. Dostal jich požehnaně od kamarádů a jednu knížku jemu věnovala osobně slečna učitelka. Ale na tu moc nemyslel, kvůli tomu že v ni bylo málo obrázků. Obrovtanskou ra-dost mu udělalo červené policejní autíčko, kterému při jízdě blikala ta maličká věcička na střeše. Spolu s ním travmají jel Adam Horský z vedlejší třídy, ale toho rozesmutnilo, že si na něj nikdo o svátcích ze školy nevzpomněl a tak jeho střízlivě černá aktovka zela prázdnotou. Nemluvili spolu.
V tom se už dostavili k zastávce kde oba vystupovali. ,, Tak ahoj!“, rozloučil se Honzík.
,, No, čau!“ prohodil v odpověd‘ Adam, ,, Stejně dostanu od rodičů nové kolo a od dědy mobila, takže si z těch vašich čokoládek nic nedělám!“
Náš prvňáček pokrčil rameny. Dnes cítil zvláštní těšivý a radostný pocit. Po dvou blocích začal přemítat o pohádce, kterou četla paní učitelka. Pojednávalo se v ní o holčičce jenž našla v lese oříšek, ale ne oby-čejný – zlatý. Sice se ji nález líbil, přesto se však rozhodla vyhledat majitele, protože tak pěkňoučkou věc bude jistě někdo postrádat. Na průběh hledání si nepamatoval skoro vůbec, protože tou dobou si hrál s autíčkem, co obdržel od Kačenky. Ale ( a to na něj zanechalo největší dojem ) děvče vypátrala pohřešo-vánou osobu. Byla to kouzelná babička, jejíž adresa zněla: Chaloupka na mýtince v houšti lesa. A ta ji splnila za její námahu tři přání.
Během toho už vešel do vestibulu metra (kdyby vás to čirou náhodou zajímalo – Staroměstská metro A) a snad by se neodehrálo nic z toho o čem se v příštích řádcích zmíním, kdy by u vstupu neotočil hlavu po-dívat se na hodiny. Cosi zahledli. Něco pestrého a neobvyklého. Překážel mu ve výhledu vysoký pán s čepici. Kupodivu to co zaujalo jeho pozornost, se při troše úsilí a pozorovacích schopnostech se dali odlišit aspekty kytice, nazdobeného jídelního stolů a širokého klobouku.
Pokrývku hlavy zdobila pestře naaranžovaná směsice těch nejnepředstavitelnějších věcí – červené, modré, žluté růže, muškáty, akáty, lilie, jmelí a jehličí, chvoje a bůhví jaké další zástupci flory. Ovšem jisté je to, že všemu tomu vévodila bílá labut‘.
Lidé se otáčeli za buclatou postarší paní, jenž se honosila takovou ozdobou a nechápavě na ni poulili oči. V Praze se podobné ,,výstřelky“ nevídali často a mnozí se divili jak to, že klobouk se pod vahou ozdob ještě nezřítil. Ale kouzla exestují, na to nesmíme zapomínat. Chlapec nemohl odpoutat oči od tak empozantního výjevu.
Babička, o níž si tu povídáme, stála u automatu na jízdenky. Přehrabovala se v peněžence ve snáze najít drobné. Protože se tam zaprvé povalovala Spousta drobnosti, co často neměli nic společného s platebními operacemi a zadruhé stařence za pár posledních let opravdu velice zhoršil zrak. Pak se nedivme, že ji jedna mince spadla na kamennou podlahu. Mlaskla. Nesklonila se, vždyt‘ musela už přes dva roky navštěvovat doktora s bolavím křížem.
Nakonec automat vydal jízdenky a dáma odešla.
Chlapec zůstal chvíli na místě jako přimraženi. Náhle se vzpamatoval! Maminka vždy povídala, že když někomu něco upadne a ten si toho nevšimne, musím ji zvednout a věc nutně vrátit, pomyslel si Hon-zík. Odhodlaně se prodral k automatům a zvedl minci. Desetihaléř, pokud si přejete abych byla přesnější. Najde babičku s zahrado-kloboukem a nález ji předa zpátky. Navíc chlapci v těch chvílích už definetivně uzrála myšlenka, že majitelka takového klobouku nemůže být nikým jiným než hodnou čarodějkou.
Ale jak ji najít? Nejdřív se zeptá u informací! V okénku seděla obtloustlá ženská ( sprostější dospělí by ji snad přirovnal k praseti, ale prvňáčkovi Honzíkovi to vůbec nepřišlo do hlavy ). Jmenovala se Mařena Potměšila. Četla dnešní noviny a křupala čipsy.
Honzík se popotáhl na špičky a oslovil ji: ,, Dobrý den!“
Žena přivřela tiskoviny, shlédla na něj a zhlédla jej za ne tolik důležitého, aby chlapci věnovala více než jednu setinu svého mozku. Znovu otevřela noviny a prohodila: ,, Mnooo, co chceš?“
,, Já bych se prosím s dovolením zeptal, jestli nevíte kam šla ta paní se zahradou?“
,, Coo?“ spíš popotáhla, než se ptala.
,, Myslím, že tady je psáno – informace. I když nevím. Ještě jsme neprobrali celou abecedu. Ale ptal jsem se, jestli náhodou s dovolením nevíte kam šla ta paní se zahradou?“
,, No, potěš pánbů! S jakou zahradou?“
,, Mluvím o té paní, co tu kupovala jízdenky a na hlavě ji rostla zahrada, vlastně zahradíčka. Já bych se zep-“
,, Hele! Přestaneš si ze mě tropit šašky!“ vykřikla náhle takovým hlasem, že malý hošík ucouvl a roz-vzlykal se, ,, byla to tvá bába, nebo známa, nebo jses ji zkrátka zratil?“
,, Ne.“
,, Vodpal už!“
Honzík rychle odstoupil okamžitě pryč. Ani si neuvědomil jak se ocitl venku ze stanice a dokonce se zapomněl rozloučit! To kdyby viděla maminka!
Ted‘ si opravdu nevěděl rady, jak najít paní s kloboukem. Před vchodem do metra stál malý stánek s květinami. Většina z nich sice v tomto období nepocházela od matičky země nibř z továren specializo-váních na výrobu umělohmotných ozdob. Ale stejně vyzařoval prodejní koutek jakési podivné teploučko a Honzíkovi se to místečko zalíbilo ač netušil proč.
Zahlédl prodavačku. Ne ozdoby, ona vysílala od světa příjemnou auru, jež musel v okolí stánku vycítit i ten největší arogant. Mladou dívku - co seděla na rozkladné židličce, v rukou zabalený do tlustých rukavic dřela šálek, z něhož stoupala pára a lehce mechanicky na něj podouvala - nazývali Adéla Miková. Tvářila se spokojeně. Koutky úst se natahovali do úsměvu. Očima se dívala někam mimo a v duchu se na-cházela kdekoli jinde než na zasněžené ulici se zablácením chodníkem.
Nalévala šálek ranní kávy svému snoubenci. Ten ji v pátek pozval na chatu u Slapské přehrady. Včera se koupali celičký den a dnes neplánovala zrovna tak nic jiného. Za oknem kvetli piastry a na obrazů po babičce byly ( a téměř voněly! ) slunečnice.
To se ovšem zatím nekonalo, i když v prosinci se mnoha lidem nejevila představa Slapské přehrady v létě nijak nepochopitelná. To se teprve stát mělo. Snila, jelikož ji Martin, s nímž chodila přes rok, nabídl manželství. Taková nádhera!
Hoch přistoupil k pokladně.
,, Dobrý den!“
Dívka zatřepala hlavou, jako někdo kdo se vynoří z pod hladiny vody a ještě si střepává kapky vody z hlavy.
,, Prosím, co by sis přál?“
,, Tady před chviličkou prošla paní s zahradou na hlavě. Nevěděla by jste prosím, kam šla?“
,, Jak paní?“
,, Taková staříčka, na hlavě ji rostla zahrada a uprostřed té plula labut‘. Chci ji to vrátit, protože ji to upadlo,“ řekl chlapec a ukázal desetihaléř.
,, Promiň, já jsem si ničeho nevšimla. Ale ten peníz stejně nemá žádnou cenu. Ona si určitě ani nevšimne, že se ji ztratil.“
,, Ale ona se za ním otočila! V té pohádce holčičce taky všichni říkali, at‘ se s tím zlatým oříškem neobtěžuje!“
,, Zlatým oříškem? Ne, hochu. Já jsem nezaznamenala nic. Asi ti s tím nepomůžu.“
,, Naschledanou,“ rozloučil se chlapec. Dívka mu odpověděla přikývnutím. Honzík se otočil nazpět k metru. Začala mu být zima a navíc rozuměl, že ho maminka bude postrádat. Dívka se posadila. Dýchala do hrnku.
Vystoupil na Hradčanský, projel zastávku tramvají a pajdal přes Letenskou pláň. Posmutněl a tak si sedl na lavičku. Desetihaléř už nevrátí. Mnul si ho v rukou a kmital nožkama. Pomalu k němu přiblížil staříček, co se opíral o hůlku. Přisedl si k hochovi, spíš proto, že se unavil, než že by se zajímal o Honzíka.
Prvňáček se na něho odíval. Dědeček se zarostlou tváři se podobal na… Sami hádejte na koho.
,, Dobrý den!“
,, Dobrý den. Copak hošku?“
,, Vy jste čaroděj?“
,, Ho?“ vydechl překvapeně dědeček, kouknul se do chlapcových očí, zda si z něj nechce tropit šašky, ale nezahlédl v nich nic jiného než-li zvídavost a odhodlání, ,, Proč si to myslíš?“
,, Máte bradku a hůlku.“
,, Aha, ovšemže. Jsem.“
,, Já jsem potkal vaší kolegyni v metru. - ( dědeček se mu znova podíval do oči ) – Na hlavě ji rostla zahradička. A ji vypadla mince. Ohlédla se za ní, takže ji schází. Chci se vás prosím zeptat, jest-li nevíte kam šla?“
,, Ovšemže vím! Ona… Bydlí v perníkové chaloupce hned vedle mé začarované věže.“
,, Faktický!“
,, Ano!“
,, Předáte ji to!“ vykřikl hoch, podávaje společníkovi desetihaléř, ,, A vyříd’te ji, že je to ode mě! At‘ třeba mi zařídí horské kolo k Vánocům! Já bych si to moc přál!“
,, Zajisté,“ vzal si k sobě minci. Vstal a bez rozloučení odcházel pryč.
Honzík vyskočil z lavičky a pohopsál domů a cestičkou nejspíš párkrát vyskočil radostí a docela určitě si i zabroukal veselou písničku.
Dědečkovi přijela sestra z vesnice ( ta už od mládí pracovala jako návrhářka pokrývek hlavy). Na desetihaléř zapomněl jakmile vstoupil do svého bytu. Ale chlapec si pamatoval onen slavný den kdy potka dva kouzelníky v jednom odpoledni hodně dlouho.
Přinejmenším aspoň do doby než jeho mozek vyprodukoval tu nejhloupější možnou myšlenku - ke které však bohužel dospěje většina lidské populace – a to, že pohádky neexistují.

---