Z cyklu „Ze života“

Příběh všedního dne 2

....

„Chlapi nepláčou“

    V třípokojovém bytě zněla hudba z internetového rádia. Osamoceně sedící muž soustředěně vybarvoval reliéf sádrové tanečnice, který před chvíli vyjmul ze sušáku. Na židli vedle sebe měl položenou pistoli značky Glock s dvouřadým zásobníkem na 17 nábojů ráže 9 mm Parabellum. Nikdy se od své zbraně neodloučil. Střílení bylo jeho velkým koníčkem. Měl mistrovskou výkonnostní třídu v bojové střelbě.

    Na stole vibracemi zavrněl mobil a zároveň se ozvala melodie oznamující příchozí zprávu. Stiskl tlačítko s ikonou obálky. Objevil se text s hlavičkou Anička. Dychtivě četl.  

„Promiň, že ti pořád píšu, ale už vím jak to udělat, abychom byli déle spolu(:-).“

„Jen piš piš jsou to střípky štěstí, přilétající z dálky (:-),“ obratem odpověděl.

„To jsi řekl pěkně. (:-)“

„Říkám jen to, co cítím. (:-)“

„Vezmu si v Pondělí v  práci volno,  a až půjdou děti do školy, přijedeš si pro mně. (:-)“

„Ty jsi úžasná, moc tě miluju. (:-))“

„Taky tě miluju, ale připadá mi, že Pondělí je strašně daleko, teď je teprve čtvrtek a já chci být s tebou hned. Jak to mám vydržet? (:-)“

„To je pravá láska. (:-)“

„Tak proč tolik bolí? (:-)“

„Protože tak toužíme jeden po druhém, že cítíme bolest, dokud nespočineme jeden druhému v náručí.(:-)“

„Miluješ mě? (:-)“

„Víc než svůj život. (:-)“

„Slibme si něco.“

„A co?“

„Už si nebudeme říkat o svých bolestech. Nevím, kolik mi ještě zbývá času. Otec spáchal sebevraždu v 38-i letech, měl nevyléčitelnou, dědičnou nemoc. Chci využít každou chvilku, kterou ještě mám.“

„Strašně jsi mně vylekala. Ty neumřeš!“

„Promiň to jsem nechtěla.“

„Budeme pořád spolu. Nic nás nerozdělí... Slzy mi tečou po tváři.“

„Ty opravdu pláčeš? Promiň, to jsem nechtěla.“

„Tak už mně netrap.“

„ Nebudu, slibuju. Víš co? Přijeď si pro mně dnes v 18.30.Budeme spolu dokud to půjde a pak mně zase odvezeš domů.(:-)“

„Přijedu, ale nevím jak to do večera vydržím. (:-)“ 

Zprávy už nepřicházely. Zbývají jestě tři hodiny, přemýšlel jak vyplnit ten dlouhý čas. Utřel si slzy a nakonec vešel do pokoje upraveného na posilovnu.

    Celou dobu mlčky cvičil a trápil již tak svalnaté tělo. Potom se osprchoval, rychle na sebe hodil šaty a vyběhl na parkoviště ke svému vozu.

    Přesně ve stanovenou dobu již čekala před domem. Nasedla do auta a vyjeli. Pravou rukou neustále svíral její dlaň a volant i řazení ovládal levou. Napjatě sledoval její tvář, zda se neprojeví známky fóbie - strachu z otevřeného prostoru, jíž trpěla. Jen se na něj usmívala a něžně mu hladila hřbet ruky, kterou si položila na své koleno.

     Dojeli na druhý konec města k jeho bydlišti. Vedl ji po schodech a pevně držel, jako drahocennou křišťálovou vázu, která se při neopatrném zacházení rozbije.

Jakmile vešli do bytu, začali se líbat. Zdvihl ji jako pírko a odnesl do svého pokoje.  

...........

Do šera jemně hrála pomalá hudba. Leželi si v náručí, udýcháni po vášnivém milování a poslouchali italské melodie, linoucí se z reproduktorů.

Muž promluvil první.

„Víš co je zvláštní? Nebaví mně Moorhuhn.“

„Co to je?“

„Taková stupidní střílečka na počítači. Ještě nedávno jsem denodenně kmital myší a odstřeloval létající slepice na obrazovce. Teď mi to připadá jako vymývání mozků, pro zvýšení agresivity jedince. Taky jsem tři týdny nezapnul televizi. Je to to samé. Cítím jen lásku a úžas, jak se zabiják proměnil v beránka.“

„A nemůže se beránek zase změnit v zabijáka?“ pronesla s úsměvem.

„Myslím, že těžko. Snad jen kdyby ti chtěl někdo ublížit...“

Hladila ho po tváři a náhle zvolala.

„Ty pláčeš! Nedělej mi to!“

„Promiň nejde to zastavit. Těch emocí je tolik, že se bojím, aby mi nepuklo srdce. Slzy je jen vyplavují ven, abych to přežil.“

„Nikdy jsem neviděla chlapa plakat.“

„Chlapi nepláčou.“

„Strašně tě miluju.“

„Udělal bych pro tebe všechno na světě, máš nějaké přání?“

„Chtěla bych zastavit čas.“

„Jak rád  bych to provedl, ale jednou se to stane. Nás nerozdělí ani smrt a pak už budeme věčně spolu.“

Jejich rty se spojily v nekonečném polibku.

Sami bohové dychtivě sáli emoce milenců - sladké plody své zahrady, jež dozrávají po tisíce let, od stvoření lidstva.