Pacienti 2

Další pacienti...

Mustafa byl původem z Tunisu. Bál se světla natolik, že většinu dne proležel v posteli a deku měl i přes hlavu. Naopak byl velkým ctitelem pop-music...  jenže arabské ! Měl kazeťák kombinovaný s přehrávačem CD-ček a stále na něj hrál - tu JEJICH hudbu. Jelikož jsem s ním strávil na přijímacím pokoji 5 týdnů, musel jsem si na tu JEJICH hudbu zvyknout. Nebylo to tak těžké. Ona ta arabská hudba se poslouchat dá a dokonce se na ni dá tančit - a jak ! Rytmicky doslova k tanci vybízí, takže se na přijímacím pokoji scházeli "tanečníci" i z jiných pokojů. MUDři jim v jejich řádění nebránili, naopak. Každá trochu rozumná činnost je lepší, než babrat se ve svých vlastních temných myšlenkách...  dokonce i Mustafa při arabské hudbě občas "ožíval" a tančil. Hrál stále, tančil občas. Když mě přemístili na třicítku, začalo se mi po arabské hudbě stýskat...  ovšem nutno přiznat, že Mustafa měl ve své sbírce kazet a desek nejlepší arabské hity - pokud jsem správně rozuměl anglickým nápisům.

Mustafa uměl česky jen mizerně. Chodila za ním jeho bílá squaw, ale bavili se spolu německy. Jeho MUDr s ním mluvil směsicí češtiny, němčiny a angličtiny. Od každého z těch jazyků uměl Mustafa trochu, takže se spolu nakonec jakž-takž domluvili. Sporným bodem byl jenom Pervitin, protože když náš MUDr Mustafovi tvrdil, že mu našli metabolity Pervitinu v moči, tak Mustafa, on ne moc dobře rozumět. V žádném jazyce, které ovládal náš ctěný MUDr (měli jsme stejného) Mustafa problémům s Pervitinem nikdy ne moc dobře rozumět.

Mustafův stav byl problematický a já nepoznal, co mu vlastně je. Doktora jsem se ptát nemohl, protože by mi stejně nepodal informace o stavu jiného pacienta - nebyl jsem přece Mustafův příbuzný. Za měsíc se sice musel Pervitin z jeho těla úplně vyloučit, ale pokud měl Mustafa na Pervitin dlouhodobější návyk, mohly by při odvykání nastat problémy. Když jsem z jedničky odcházel na třicítku, Mustafa na jedničce stále ještě byl a dobře mu nebylo...

Já sám zkušenosti s Pervitinem nemám, nikdy jsem ho nebral, ale dlouhodobě jsem [zne]užíval Diazepam a po něm jsou odvykací (abstinenční) problémy hodně vážné...  ani tříměsíční hospitalizace mě jich nezbavila. Doktorům jsem samozřejmě o Diazepamu řekl. Dělali co mohli, ale návyku mě zbavili jen částečně. Naštěstí mě zbavili neklidových stavů.

Romeo byl Rumun a jeho případ byl velmi smutný. Byl to velmi hezký chlapec (podle mínění děvčat), asi 23-letý. Údajně pracoval u nás načerno jako dělník na stavbě. Přitom prý spadl a utrpěl úraz lebky - jenže já na něm stopy po úraze neviděl. Léčení v Bohnicích mu platil jeho zaměstnavatel... jenže Romeo stonal moc dlouho, léčení bylo drahé a tak na něho zaměstnavatel přestal platit. Romeo u nás zdravotně pojištěn nebyl. Proto nastal smutný konec: česká strana odmítla nepojištěného Romea léčit a případ byl postoupen české Cizinecké policii. Ta nechala Romea deportovat do Rumunska.

Poznámka: Romeův případ znám jen z ústního podání ostatních pacientů. Ležel však na přijímacím pokoji přímo vedle mě. Zpočátku jsem z něho měl strach, ale léčbou ho utlumili, takže agresivní nebyl. Najednou z pokoje zmizel a už se neobjevil. Problém s Romeovým zdravotním pojištěním jsem se dověděl od doktora - jen poslechem jejich rozmluvy. O možnosti zásahu Cizinecké policie vím z téhož zdroje, ale právě v době, kdy k němu údajně mělo dojít, jsem byl na interním vyšetření na Bulovce. Když jsem se odtamtud vrátil, Romeo už byl pryč. Navždy. Romeův problém, bohužel, nebyl v českém zdravotnictví jediný, což vím z novin...

Pana Machaina dovezla do Bohnic policie. Pocházel ze Štiřína, kde bydlel a kde také dostal na taneční zábavě záhadný záchvat zlosti. Doktoři to později (až v Bohnicích) diagnostikovali jako mánii a jelikož pan Machain prohlášení o dobrovolném vstupu do léčebny nepodepsal, musel MUDrům náhradní povolení k jeho léčbě vystavit soud. Machain, jakožto "osoba, o níž soudní řízení způsobem řádným vedeno bylo", dostal kopii rozsudku a opakovaně se s ní pacientům chlubil. Předmětný rozsudek pravil, že hospitalizace pana Machaina je v souladu se zjištěním jeho zdravotního stavu u soudu zdepřítomnými MUDry.

Zpočátku Machain doufal, že si ho z léčebny "vyzvedne" manželka, ale ta se k tomu nějak neměla. Machain asi měl podobné záchvaty už dřív, takže jeho squaw měla své (možná neblahé) zkušenosti.

Machain neustále mluvil, bez ohledu na to, zda ho někdo poslouchá či ne. Pořád opakoval ta samá témata, jako pokažený gramofon. Podle mého názoru mánii skutečně měl (já ji totiž míval taky, takže mi diagnóza pana Machaina problém nadělala). Moje mánie však přestala za 2 dny sama od sebe, kdežto Machainova trvala...  od doby kdy ho na jedničku přivezli až do doby, kdy odtamtud odvezli mě.

Jestliže byl pan Machain typickým příkladem pacienta s mánií, musím dodat, že zdaleka ne tím nejhorším a nejotravnějším. Jeho stav se navíc zlepšoval, ale jen velmi pomalu...

Babka se postupně stal postrachem pavilonu jedna. Když ho přivezli, ani nebyl moc nápadný. Asi 25-letý mladík mohutné postavy, sice hodně živý, ale ne přímo agresivní. Zpočátku jsem s ním a s dalšími hrával karty (o peníze). Babka byl jako hráč hodně náruživý, skoro gambler. Hrálo se však jenom Prší. Mariáš ani jiné složitější karetní hry současní pacienti blázinců už dávno neovládají, zato je však mezi nimi hodně šachistů, místy velmi dobrých. Šachy a karty se hrály jen v kuřárně. Babka však mezi šachisty nepatřil, ale svou agresivitou je z kuřárny vytlačil.

Jako svou první sólovou akci převzal Babka patronát nad kuřárnou. Sezval všechny architekty-amatéry a velkoryse přeplánovali rozestavení nábytku v kuřárně (2 stoly, 5 židlí a 1 lavice k sezení). S tím se ani při Babkových nadpřirozených schopnostech příliš udělat nedalo. Proto Babka vyhlásil Řád pro využívání kuřárny a jmenoval se tam vrchním biřicem. To už do kuřárny chodili jenom notoričtí kuřáci a já se raději vzdal hraní šachů i penězozhoubného Prší. Pršet však nepřestalo. Babka si snadno našel jiné soupeře a hrálo se už o stokoruny. Zkušení MUDři mu sice zvýšili dávky léků, ale jen tím podnítili Babkovu podnikavost...

Podle vzoru Hitlerovy tragické Noci dlouhých nožů vyhlásil Babka monstr-akci Noc holicích strojků ! Akce byla potajomky provedena na pánském WC a jelikož elektrické holicí strojky údajně nejsou životu nebezpečné (pokud se nepoužívají ve vaně), noční sestry proti Babkově Občasné Iniciativě nezasáhly, klidně dřímajíce u svých vystydlých kafí a čmoudících cigaret.

Ráno bylo pět pacientů ostříháno dohola. Včetně Babky, samozřejmě. Ten se producíroval před sesternou a nechal si od jiných pacientů (mě nevyjímaje) ohmatávat lebku, abychom ocenili, jak je -- báječně a lehce ostříhán na lebce. On, Velký Babka a jemu podobní ! Móda Punk začala agresivně kralovat pavilonu číslo jedna.

Od ostatních (dobrovolně) ostříhaných pacošů jsem se dověděl, že během nočního stříhání stačil Babka založit několik samotunelujících se společností s ručením těžce omezeným. Například hodnota majetku Vzájemně se podporujících společností kovopreclikářů dosáhla ONU NOC sta milionů Kč. Slovutní MUDři páni magistři o tom snad ani nevěděli a rozhodli, že pacienta Babku přestěhují z přijímacího pokoje (který se jako jediný na jedničce ani přes den nezamykal) na jiný pokoj. Vzbudili tím vzpouru pacientů z ostatních pokojů, tedy pacientů, už nevyžadujících nepřetržitý dohled:

„My ho tady nechceme ! K nám na pokoj Babku nedávejte ! Kdo s ním má vydržet ?“ volali ti zničení a všeničivým Babkou k smrti vystrašení ubožáci. I poslechli páni MUDři a vyhověli jim. Seňor Che Guevara von Babka zůstal ležet na přijímacím pokoji a zvýšili mu dávku sedativ. Přesto zůstal hyperaktivní a stále něco dez/~organizoval, což trvalo až do konce mého pobytu na jedničce. Takže jsem Babkův konec ani nezažil. Možná ho přestěhovali na pavilon 25, známý už na jedničce jako Pavilon hrůzy nebo jako Trestný pavilon. Jinak též jako "odkládací pavilon" pro zvlášť těžké případy. Podotýkám, že na jedničce ani na třicítce jsem neviděl používat vůbec žádné omezující prostředky (klece ani svěrací kazajky), ale na pětadvacítce - kdož ví ? Já tam nikdy ani nevkročil.

Psycholožka Beláková nebyla pacientka, ale psycholožka skutečná (an sich). Byla to slušně tvarovaná a všeho schopná dívčina z Ostravy (což jsem poznal podle řeči a  ona to po zaúúúpění přiznala: „Pro Boha, kdy ja se toho pitomeho přizvuku zbavim ?“)

MUDři mě k ní poslali asi po 5 dnech mého pobytu na jedničce. Psycholožka Beláková mě svými testy týrala do až uondání. Výsledek byl ten, že uondán jsem byl já, nikoli však udatná a korozivzdorná psycholožka Beláková. Proto vždy své týrání přerušila a poslala mě (pro ten den) už odpočnout. Testovala mě tedy celkem tři dny (v noci ne) a výsledek jejích zhoubných testů jsem v jejich průběhu vytušil sám: ztráta paměti, presenilní demence a Alzheimerova choroba. Možná to se mnou nebylo tak strašné, jak jsem si tehdy myslel, ale hned po skončení psychologických testů mi do léků přidali jeden tučný, přímo obézní prášek, navíc.

„Co mi to, k čertu, zase dáváte ?“ ptám se doktora.

„To je Piracetam.“ trpělivě odpověděl tázaný MUDr.

„A jéjej, signorina Beláková vám odevzdala svou smrtonosnou zprávu.“ povidám naštvaně.

„Co se vám nelíbí, pane K ? Už jste ten Piracetam někdy měl ?“ vyzvídal můj MUDr.

„Samozřejmě, že jsem ho už měl. Byl jsem po něm nervózní a bolela mě hlava jak střep !“

„Nějaké pozitivní účinky Piracetamu jste tehdy nepozoroval ?“

„Ale jó, jenže to působí pomalu jako všecko, co mi tady dáváte.“ vrtím hlavou.

„Já se vás přece ptal na pozitivní účinky. Pozoroval jste nějaké ?“ nedal se MUDr odradit.

„Jó, něco by se našlo, kdyby se hodně hledalo. Moh' sem se po tom líp soustředit.“

„Tak vidíte, že vám tu nedáváme nic škodlivého.“ radostně konstatoval MUDr P.

Po dvou týdnech braní Piracetamu jsem začal porážet v šachu některé pacienty, se kterými jsem předtím prohrával...