Rozsévač

     Vzduch se doslova vlní a chvěje žárem slunce. Slunce zabodává své paprsky do již tak rozpálené země. Já však musím sít obilí do horké, zorané úrodné půdy.

     Jdu pomaloučku a do půdy seji zrna, z nichž zrodí se obilné klasy. S těch klasů, pak vznikne úrodné žluté pole. Táhnoucí se od obzoru k obzoru, jako nekonečné moře. Jdu pomalu a rozvážně seji zrna do životadárné země.

      Jdu a doslova až do mého nitra se zadírá horoucí dech pálícího slunce. Vpaluje se do každého záhybu mého oděvu, do obnažené kůže. Celá obloha je žlutá žárem a kus modré oblohy se odráží od zorané půdy. Mé oči v tom žáru to, tak vidí a vnímají.

     Mým životním údělem je sít obilná zrnka. Je to někdy hodně těžký úděl, ale mám radost, že pak z těch zrnek vzklíčí něco nového, něco zdravého a silného, něco ku prospěchu lidí. Jak k obživě fyzické, tak i duševní.