Prostor

      Prostor vnímám ve dvou rovinách. Zaprvé je to prostor, který nás obklopuje, tzn. fyzický.

            To je například naše rodná krajina.        Vyrůstal jsem na jižní Moravě .V mysli se mi uchovaly neskonale širokánské roviny. Roviny, jenž se táhly od obzoru k obzoru jak oceány. Ten obrovský prostor, který se před člověkem otevírá, je chvílemi úchvatný. Pamatuji si na ty rozsáhlé obilné lány. Na lány, které zaplavují krajinu žlutou září. Občas ten ohromný prostor přerušovaly větrolamy. Skládající se z nádherně štíhlých topolů. Ty topoly mně dodnes připomínají můj rodný kraj. Vždy, když je vidím, zanesou mě  zpět do dětství. Pak je to kromě těch rovin i řeka Dyje. Plynoucí a klikatící se mezi lány a loukami, řeka, jejíž břehy jsou obrostlé vrbami, břízami a různým rostlinstvem. Řeka jako symbol úrody a v létě přitahující možností se osvěžit.

       Pak je to možnost cestovat po vlasti i za hranice našeho území. Je to objevování nových zemí a nových lidí. Je to rozšiřování našich obzorů. Ale ani to není úplně možné bez druhé dimenze prostoru, a tím je:

 za druhé asi důležitější prostor. A to prostor, který nejprve dostáváme od svých rodičů a od okolí. To je prostor duševní. Postupně si pak ten prostor čím dál více rozšiřujeme sami. Někdo více, někdo méně.

     Čím více tolerance a lásky se nám dostává zpočátku, tím větší a hlubší prostory pak můžeme objevovat v dospívání a v dospělosti. Čím více tedy dospíváme, tím více je obecně na nás, kolik prostorů objevíme.

      Odkrývání nových prostorů. To je především práce na sobě samém. To, jak sám sebe poznávám. Čím více pracuji a poznávám sebe, tím širší životní prostory se přede mnou otvírají.

     Je důležité jedním dechem dodat, že toto nové objevování sebe sama se neobejde bez určité bolesti a odříkání. Ale je v tom také zároveň kus radosti a tvůrčí svobody. Bez té radosti a tvůrčího ducha je to pak jen lopotná dřina.

       Čím více na sobě pracuji, tím více sám na sobě pociťuji, jak někde uvnitř mě padají bariéry vůči druhým lidem i okolnímu světu. Poznávám, že určitý druh tolerance a pochopení otvírají cesty k druhým lidem i k dalším osobním zájmům a rozhledům. Je velice zajímavé pozorovat sebe sama, jak skrze své tělo a mysl najednou začínám svět kolem vnímat úplně jinak, z jiného úhlu, z jiného nadhledu.

   Jak si náhle všímám lidí a věcí, kolem kterých jsem dříve chodil lhostejně bez jakéhokoliv zájmu. Najednou si všímám úplně jiných lidských vlastností a jiných hodnot než dříve. Vnímám, jak lidi, zvířata a věci rozšiřují moje obzory a tím i můj prostor pro život a pro radost z něho. Pro radost někdy až z úplných maličkostí a drobností.

      Jak mi dělá radost pomáhat druhým, aniž bych od toho něco očekával pro sebe. Jak z té radosti druhých si dokáži „vzít“ něco pro sebe a sám sebe tak obohatit.

     Je však důležité zároveň podotknout, že neméně důležité je umět si podržet svůj vlastní prostor. Umět si podržet své, ať už širší, či užší, osobní hranice. Umět si vymezit prostor, který vyhovuje především mně samotnému. Umět si chránit své teritorium před lidmi, kteří se ho snaží, ať už vědomě, či nevědomě, narušit. Umět říci dál už ne, to už mi vadí, a to méně, či více důrazněji. To vše chce někdy umět si plno věcí přiznat a také plno nových věcí se naučit.

   Na závěr tedy. Ať nás práce na sobě nikdy neomrzí. Nakonec vždy dospějeme k poznání, že svůj život máme především ve svých vlastních rukou. Tak ať vidíme další a další prostory v nás i okolo nás.