Sukničkář trochu jinak...

Spěchá k němu domů.  

Kabelku uloží na známé místo. Vrhne se k hoře nádobí, co nechal ve dřezu a poočku ho sleduje, jak je rozvalený přes celý gauč. Ani ji nepozdravil. Jenže to neví, že to vlastně udělat chtěl. Ale jeho druhé já mu to přísně zakázalo. V tu chvíli si ale uvědomí, co má na sobě. Nepřevlíkla se. V roztržitosti upustí talíř do vody plné jaru a ten břinkne o jiný. Honem utíká do ložnice, aby našla to, co jí nedávno koupil k narozeninám.

Zatímco se svléká, on se pokusí vyloudit na čerstvě oholené tváři sebevědomý úsměv. Nejde mu to. Zakleje. Když se vrátí zpátky, znovu se začte do novin. Skrze noviny ji však sleduje, jak poslušně vrtí zadkem v červenočerném prádélku. Dlouhé vlnité vlasy si rozhodila na ramenou a neustále si je mokrýma rukama upravuje. Musí uznat, že je opravdu hezká.

Když vidí, že už má skoro vše hotové, zavolá ji k sobě. V mžiku mu sedí na klíně.

Jak ji hladí po zádech, přemýšlí, jestli by nebylo lepší kdyby ji nechal. Nějak moc mu na ní záleží.

Po promilované noci se opět probudí v posteli sama. Nevadí jí to.

Vstane, vyvenčí psa a začne dělat oběd. Je na čase. Za chvilku se vrátí domů najíst se.

On mezitím bloudí městem a připadá mu, že každou chvílí zešílí. Bez ducha kouká do výloh obchodů a vidí v nich svojí trosku. Najednou mu je líto všech holek, který měl. Připadá si jak magor. Bezmyšlenkově vejde do zlatnictví.

S úplně stejnými pocity vyjede výtahem do jejich parta, a aniž by se namáhal vytáhnout klíče z kapsy u kabátu, krátce zazvoní.

Z bytu se ozve sladkým hlasem, aby počkal. Stejně by nikam nešel. Za chvilku už mu otvírá dveře. Vrhne se mu kolem krku a na tvář mu vlepí pusu. Byt je provoněný jejím parfémem.  Ale on ji ale opět nepozdraví. Je to pro něj skoro jako rituál. Jenže i to pro něj začíná být čím dál tím těžší.

Sedne si k připravenému stolu a zamyšleně rýpe vidličkou do svíčkové. Ona se začíná bát, že mu to nechutná. Zeptá se ho na to.

Zvedne k ní oči a ponoří je do těch jejích. Slabě zavrtí hlavu a jako vždy ji zavolá k sobě. Pokusí se argumentovat s tím, že ještě nedojedla, on však pohybem ruky naznačí, že ho to nezajímá.

Když už mu sedí na klíně, ještě jednou se pořádně zamyslí. Vzápětí mu dojde, že vlastně není nad čím a z kalhot vytáhne sametově modrou krabičku.

„Miláčku, vezmeš si mě?“