jezdci

Na válečných koní perutích

s hlasem trubek a leskem bajonetů

pod stínem černého mastného dýmu

v nářku raněných a kvílení umírajících

letí

po suchem vyprahlé pustině

hladinou jezera po povodních

spálenou krajinou na černý uhel

pod bouřkou sežehlými lesy

letí

nezměrným utrpením a trýzní

po hromadách zahnívajících těl

v pachu rozkladu nemocného masa

ulicí dlážděnou touhou po rychlé smrti

letí

tiše

jako nadechnutí

letí čtyři jezdci

od koňských tlam kape pěna

slabiny rozdrásány do krve

tíha osudu je jediná měna

letí čtyři jezdci

kupředu

cinkání postrojů, skřípání kůže,

bledé tváře a oči rudé jako pec,

nikdy naposled

vždycky poprvé

letí čtyři jezdci

a v zádech se jim loudá temný žnec

smířený s věčnost dlouhým sběrem.

Pomalu,

čas není nepřítel,

ne,

to jen lidé se občas dívají opačným směrem.