Vítr a blesk část II.

II.

Toho rána se chvílemi zdálo, jako by se od východu hnala silná bouře, ale nebe zůstávalo modré a klidné. To z podstromů Šerého hvozdu se ozýval dusot cválajících kopyt, a když slunce vystoupilo nad obzor, vyřítila se z lesa skupina asi padesáti jezdců; vysocí muži v blyštivých zbrojích a modrých tunikách na mohutných silných hnědácích stočili obratně své koně podél skalnatého úpatí kopce a zamířili skrze Skornutské roviny dál na jih.

Zlaté sluneční paprsky se odrážely od bílých lesklých přilbic, jako by se přes roviny s hlukem hnala mořská vlna.

Vysocí muži neúnavně ujížděli mnoho mil bez odpočinku po stopách Froddegarovy družiny černých jezdců. Avšak ani silní severští hnědáci nejsou neúnavní a i jezdcům scházel odpočinek a tak, když slunce postoupilo na své cestě po nebeské klenbě přímo nad jejich hlavy, odchýlili se od svého původního směru a zamířili k údolí, kde bylo vystaveno městečko Plagefolk.

Vpadli do města zničenou západní brannou jako vítr a rozpoutali pěkný zmatek. Lidé vybíhali vyděšeně z domů a brali s sebou vše, co bylo po ruce, nože, vidle, srpy, aby se mohli v případě nouze pokusit o obranu. Za jízdou utíkali i překvapení strážní opatření halapartnami. Povinnost jim velela nasadit život při obraně města, ale sami věděli, že proti širokým lesklým mečům, které vyseli jezdcům za pasem by stejně neměli šanci. Naštěstí pro všechny obyvatele Plagefolku nepřišli muži drancovat.

Celá jízda se zastavila až na náměstí. Vysoký muž v purpurové tunice, drátěné košili, spadající mu až po kolena a dlouhém černém koženém kabátci, který jel v čele jízdy, se obrátil směrem k mužům a pozvedl ruku na znamení, že bude mluvit.

„Utáboříme se půl míle za městem na travnaté ploše pod úbočím Zelenokopu,“ řekl a otočil se ke svému pobočníkovi: „Nerozbíjejte tábor, Hastodine. Vyjedeme brzy z rána. Muži se dnes večer zabalí do dek.“

„Rozumím, kapitáne. Co budete dělat vy?“ zeptal se pobočník.

„Zkusím od místních lidí zvědět něco o černých jezdcích. Do hodiny jsem u vás.“ Hastodin dal ruku na prsa a sklonil hlavu. Pak vykřikl a rozjel se skrz vesnici směrem na sever. Jízda ho následovala.

Kapitán Noturdin by nejradši pokračoval dál v pronásledování Froddegara bez odpočinku, ale unavení muži jsou nespokojení a ani v boji by nepodaly patřičný výkon. S povzdechem se ještě jednou ohlédl na své muže, ujíždějící ulicemi na sever a doufal, že se Froddegarův náskok zmenšuje.

Otočil koně zpět na západ a v tu chvíli pohlédl do tváře velitele městské domobrany. Teď, když před ním stál kapitán sám, dodal si odvahy a drze vyštěkl: „Proč rušíte klid našeho města?“

Noturdin se zamračil. Pyšný kapitán neměl rád drzé a povýšené chování; to náleželo pouze jemu. Pobídl koně a zastavil se těsně před velitelem.

„Doufám, že mi odpustíš, ale otázky tu budu klást já,“ odvětil přísně. Velitel zaskřípal zuby a sevřel pevněji halapartnu, kterou držel v rukách. Tři mladí strážní, kteří doposud postávali za ním udělali krok vpřed a postavili se vedle svého velitele. Noturdin se pohrdlivě pousmál.

„Nepřijel jsem prolévat vaši krev,“ řekl jen tak mimochodem a všechny si dobře přeměřil. Jeden z nich mimoděk trošku ucouvl.

„Chci jen ve městě doplnit zásoby a zjistit nějaké informace,“ dodal záhy. „Snad budou další obyvatelé Plagefolgu sdílnější, než ty, veliteli.“ Rozhlédl se přitom kolem sebe. Lidé se srpy a noži v rukách na něj hleděli s nelibostí a nevypadali o moc sdílněji, než velitel.

„Řekni mi, kdo jsi, a já ti pak možná odpovím na tvé otázky, cizinče,“ poručil chladně velitel. Kapitán se zatvářil netrpělivě.

„Mé jméno je Noturdin, možná si je již někde slyšel.“ Tváře strážců i lidí okolo okamžitě změkly, velitel spustil halapartnu a hluboce se uklonil.

„Velice se vám omlouvám, můj pane. Nečekal jsem váš příjezd. Samozřejmě, že znám vaše jméno. Není snad člověka v naší zemi, co by o vás neslyšel,“ pravil velitel o překot.  Noturdin se pyšně napřímil a pousmál se.

„Musíš mi odpustit, můj pane. Ale nejsi první, kdo tu v takovém houfu projíždí,“ dodal kajícně.

„Vážně?“ zatvářil se Noturdin naoko překvapeně.

„Ano, můj pane. Jsou tomu tři dny, co se naší západní bránou v noci prořítila armáda jezdců v černých zbrojích. Vyděsili všechny lidi ve městě,“ kýval hlavou a gestikuloval při tom divoce rukama.

„Byli to moroví jezdci,“ zakřičel nějaký stařeček, který stál poblíž a zamával bojovně holí. „Ujíždějte pryč, pane. Všichni tady pomřeme.“

„Láry fáry,“ ušklíbla se rozložitá žena v červené zástěře. „Byl to pekelnej hon. Pronásledoval našima ulicema ňákýho hříšníka. Nejspíš bejvalýho starostu.“

Pověrčivý blázni, pomyslel si Noturdin. Skutečnost je mnohem prozaičtější, ale stejně měli štěstí, že si nemohli černí jezdci dovolit ztrácet čas, jinak by se tu určitě těch pár chvil zdrželi a město srovnali se zemí. O tom nepochyboval ani na okamžik.

„Ještě na něco bych se tě rád zeptal,“ promluvil směrem k veliteli, aniž by na něho pohlédl. „Když jsme přijížděli, viděl jsem, že Hoytarn na vrcholu Ostrokopu více nestojí? Co se stalo se strážní věží? Vždyť bez úhony přežila stovky let?“

„To je zvláštní věc, můj pane,“ zatvářil se velitel tajemně. „Minulou noc zuřila hrozná bouře. Hotové peklo, můj pane. Když jsme se ráno probudili, našli jsme věž srovnanou se zemí. Zahynulo tam pár mladých lidí z města. Ale jeden z nich, Ryggy se jmenuje, to přežil „jen“  se zlomenou nohou a naraženou lebkou.“

„Říkáš, že ji srovnala se zemí hrozná bouře?“ v jeho hlase se objevil náhlý zájem. Že by přece jen něco, co by stálo za poslechnutí? „To zní takřka neuvěřitelně. Víš co? Zaveď mě k tomu hochu, co to přežil. Rád bych se ho na to zeptal osobně.“