Zdolat Mount Everest je snazší než mě

Krátký proslov pro ty, co proslovy nemají rádi

Tuto  knihu venuji mé kamarádce Lence Karské, která mne navedla na tak super nápad napsat tuto knihu. Tisícerekrát díky, Lenko !

                      Bára

Kapitola 1.

            Seděla jsem na schátralé židli. Čekala jsem, až můj učitel přijde. Prohlížela jsem si místnost, do které chodím už přes deset let. Deset let výcviku- deset let poslouchání mistra (a míním v tom pokračovat). Byla vyzdobena červenými čínskými draky a zvonci. Uprostřed byl obrovský červený ring a po stěnách byly vyvěseny noze, meče a šavle. Mám ráda sečné zbraně.

            Do místnosti vstoupil mistr. Jeho hnědý plášť vlál až ke dveřím. Vrásčitá tvář se na mne usmála. Chytil mne za ruku, cítila jsem jeho vnitřní teplo, jakoby mi dával svou vnitřní energii.

Jen díky jemu jsem vystudovala restaurátorskou školu. A nyní … mu musím vrátit jeho peníze za půjčku na školu a za bojový výcvik. Tolik peněz u sebe nemám, a tak pro něj sháním vzácné sošky a šperky. Nic mne to nestojí. Stačí si jen zaflirtovat, ve vhodnou chvíli si vzít tu vzácnou věcičku a utéct.

,,Mám pro tebe další a poslední zakázku.“řekl učitel vyrovnaným hlasem.

,,Opravdu poslední?“znejistila jsem.

,,Ano, jde o náramek, ze čtrnáctého století.“

,,To musí být nádhera…….“

,,To je. Má obrovskou cenu. Splatíš tím čtvrtinu svého dluhu.“

,,…..a velmi drahá.“

Mistr se šibalsky zasmál. Otočil se. Zpozorovala jsem něco lesknoucího v jeho rukou. Vyletělo to proti mně. Instinktivně jsem napřáhla ruku. Myslela jsem, že už mám ten nůž v obličeji. Trvalo mi několik sekund, než jsem zjistila, že ostrá čepel jednom kuse na mě míří. Já jsem ho v napřažené ruce držela za rukojeť a pevně.

,,Stále ve formě,“vydechla jsem.

,,To chce cvik, dámo.“

,,Já vím. Ale teď k tomu náramku. Kdo ho vlastní?“

,,Muž jménem William Smith. Je to boháč, ale neví o tom.“

,,A jak bych ho mohla tedy okrást?“

,,Ten náramek nosí na ruce. Rodinný talisman.“

,,Takový poklad na ruce? Páni, to je jen pro silné povahy.“

                                               4.

,,To ano. Navíc chci, aby se to nedozvěděl. Ten náramek pro něj musí zůstat pouze rodinným talismanem.“

            ,,Rozumím,“přikývla jsem. Jednoduše ho musím okrást o to, o čem ani neví. Že bych vymyslela nový druh zločinu? Zasmála jsem se svému malému vtípku a ironii osudu.

            ,,Čemupak se směješ?“zeptal se mistr.

            ,,Já…Jen…. Nad touto absurdní situací.“

            ,,To není absurdní. I ty máš v sobě poklad a nevíš o tom.“

            ,,Co prosím?“

            ,,No ano. Tvá duše je poklad k nezaplacení. A hlavně tvá vysoká učenlivost. Díky ní jsi se skoro vše naučila velmi rychle. Jsi velmi zvláštní dívka.“

            ,,Nesnažte se mi lichotit, mistře!“

            ,,A připouštím, že i tvá chladnokrevnost.“

            ,,To je už lepší. A vůbec, dáme si zápas?“

Učitel přikývl a šel ke stěně pro dvě mačety. Já jsem zatím šla doprostřed ringu a protahovala se jako líná kočka. Jednu z mačet po mně hodil. Jen tak tak jsem ji chytila a sundala pouzdro. V celé místnosti nastalo obrovské ticho. Plížili jsme se kolem ringu jako dva tygři na svou kořist. Všimla jsem si jeho očí, byly klidné a soustředěně se na mě dívali. Nedokázala jsem uhnout pohledem. Začala se u mě projevovat pochybnost. Jeho šedé oči zčernali. Nedokázala jsem si to vysvětlit. A pak se spustil boj. Kdybych neodvrátila svůj zrak, asi by mne zhypnotizoval, jak znám mistra, ale on už mne taky zná a ví, že nemám ráda černé oči. Pod vekým přemýšlením, jsem se trefila do jeho vesty. Usmál se a naschvál spadl na zem. Věděla jsem, že jsem ho přehrála, ale najednou mne něco stáhlo dolů na podlahu.

,,Vždy musíš člověka dorazit, nestačí triumfální úsměv,“zaslechla jsem vedle mě.

Učitel zase poučuje, pomyslela jsem si. Ale pro jistotu jsem řekla:

,,Dík za radu, to si budu pamatovat.“

,,To si musíš pamatovat!“

,,Já vím……….“

,, …….Nevíš ještě mnoho věcí. Jak si zachovat čistou hlavu. Chladnokrevnosti tě snad učit nemusím. To ty znáš.“

,,Znám to až moc dobře, si chtěl říct?“

,,Ano, tak nějak.“

                                                           5.

            ,,Tak co potřebuji k tomu, abych ho dostala?“

            Učitel se na mne tázavě podíval:

            ,,Myslíš Williama?“

            ,,Ne! Ten náramek.“ Anebo oba? pomyslela jsem si.

Kapitola 2.

            Ding, dong.

            ,,Kdo to zase otravuje?!“ vykřikl muž černé pleti na svou služebnou, která ho už od narození vychovávala.

            ,,Za dveřmi je nějaká dáma, chce s tebou mluvit.“

            ,,Už jdu.“ Seběhl po schodech ke dveřím a po cestě si zapnul knoflíček u velké bílé košile.

            ,,Dobrý den. Jsem tu správně u pana Smitha?“stačila jsem ze sebe vykoktat, když jsem uviděla vysokého, urostlého muže. Byl vyšší než já, což mne překvapilo, vždy jsem byla mnohem urostlejší než ostatní.

            William se usmál. Viděla jsem jeho rovné, bílé zuby. V jeho přítomnosti jsem si připadala tak maličká. Upravila jsem si drdůlek, který mi spadnul do týla. Při rovnání jsem přivřela oči pod dioptrickými brýlemi a zapředla jako kočka. Nenávidím upjaté účesy, protože se musí stále rovnat.

            Will si odkašlal a po chvíli řekl:

            ,,Co si přejete?“

            „Jmenuji se Barbara Darkness a hledám velmi schopného Pana architekta. Potřebuji pomoci s mojí malou vilkou.“

            „Tak Pana architekta, jo? No, to asi budu já.“

            Usmála jsem se na něj. Měla jsem strach, že nedocení mé vybělené zuby. S ním měřit síly nemohu.

            „Pojďte dovnitř. Teda pracovat o víkendu mne moc netěší, ale když je klientka tak půvabná, ………..“

            „Nelichoťte! Nemáte žádnou šanci, pokud vám jde pouze o tohle!“

            Bill si odkašlal a otevřel dveře do pracovny. Uculila jsem se a vstoupila. V pracovně byla obrovská knihovna. Zatajil se mi dech:

                                                           6.        

„Kolik knih tu máte?“

„Nevím, nepočítal jsem to, ale asi hodně,“stoupnul si na špičky a sundal povystrčenou knihu, „tuhle mám nejradši.“

Podal mi nepopsanou vazbu. Všimla jsem si zlatého náramku na pravé ruce. Hrklo to ve mně. Málem bych zapomněla, proč jsem sem přišla. Má tvář zkameněla a zvážněla. Už jsem se nesmála a jen tak prohodila:

„To je sice hezké, ale přišla jsem k vám kvůli mé vile a ne kvůli vám.“

„Ach, promiňte.“jeho hlava poklesla. Bylo mi ho líto, ale radši si ho budu držet dál od těla. Chtěla jsem se obrnit, a tak se můj výraz proměnil ve výraz ledové královny. Will si sednul za stůl a pozoroval mě, jak přisedám. Lehce jsem se usmála, abych prorazila napětí a dodala:

„Bude stát na skalnatém útesu.“

„Kdo?“
            „Ta vila!“

„Jo takhle! Já už myslel na něco jiného. Ehm, tak jak si to představujete?“          „Jste snad dosti vzdělaný na to, abyste to mohl posoudit sám.“

„Ale jistě, jistě, ………“

            Vyndal obrovský papír a přiložil ho na velkou dřevěnou podložku uprostřed pracovny. Flirtovně se na mne usmál. Má tvář však zkameněla, nevyjadřovala žádný cit a milost, jen pevný ledovec, na který by mohl narazit jako Titanic.

            William opravdu narazil, a tak zvážněl:

            „Navrhoval bych obývací pokoj, či velkou přijímací síň, na západě. Musí být krásné pozorovat západ slunce a přitom upíjet čaj a sedět na pohodlném gauči.“

            Zasmušilý romantik, povzdechla jsem si. Bill pokračoval:

            ,,Ložnice by mohla být na východě. Je hezké, když vás ráno vzbudí záře slunce.“

            „Já nechci síň vedle ložnice!“

            „Proč?“

            „Ložnice by měla být v horním patře, abych byla blíže Slunci, cítila vítr a déšť a jen tak se dívala na skalnatá pohoří.“

            „Dobrý nápad a co koupelna?“

            „Koupelna? Já nevím,……………, co vedle ložnice?“

            „Hm, dobrá. Dal bych ji směrem na jih.“

            „Na jih? To jaksi tak trochu nechápu.“

                                                           7.

„Na severu by měla být kuchyně.“

„Počkat, já to stále nechápu, ale kuchyni chci dole!“

„To dořešíme později. Zde máte mou vizitku.“

Ucítila jsem tenkou vrstvu papíru mezi prsty a mé oči se upřeně dívali na ten náramek. Byl vyzdoben velmi drahými kameny různých vzácných druhů. Bezpochybně čtrnácté století. Šibalsky jsem se pousmála a přikývla.

On však nevěděl čemu se směji. Mám ho omotaného kolem prstu.

Znovu jsem se podívala na náramek. Zajímali mne jeho zvláštní ornamenty. Jako obrovská šifra, bez konce, bez rozluštění.

„Něco se děje?“zeptal se Will.

„A, ne…..ne. Já jen … už musím jít.“nevinně jsem se usmála a opět upravila malý drdůlek. Vstala jsem ze židle a porovnala těsný kostým. Vizitku jsem vsunula do malé kapsičky u saka.

„Zavolejte mi Barbaro. Chci se na ten útes podívat.“

„Dobrá. Mám teď mnoho práce. Snad příští týden.“

„Teprv?!“udivil se William.

Tento dialog jsem jakoby neslyšela a odkráčela z pracovny. Nehodlám se mu dostat do spárů dřív, než to bude NUTNÉ. Polila mne úzkost. Takový naivka.

Vyprovodil mne ke dveřím.

„Tak nashledanou.“podal mi ruku. Ucítila jsem jeho pot.

„Hezký zbytek dne.“usmála jsem se a utřela si dlaň do kalhot. 

Kapitola3.

Okolo červeného ringu se sdružili lidé. Křičeli a všichni sázeli na Kiokiho, na muže. Narodila jsem se jako žena a budu bojovat jako tygr. Nebo tygřice?

Ozval se gong. Měla jsem omotané ruce červenými stuhami. Moje dlouhé rozpuštěné vlasy se v tom dusnu ani nepohly. Pevně jsem sevřela svou oblíbenou mačetu ve zdobném pouzdře. Mé zelené oči sledovaly Kiokiho pohyby. Byly pomalé a soustředěné, chtěl mě zmást, jako učitel. Zmateně mne sledoval, nevěděl, co mám za lubem. Stála jsem na jednom místě a má hlava se otáčela po směru jeho chůze. Prudce zařval. Uhnula jsem. Kolem mé hlavy prosvištěl katan. Ztěžka jsem oddechovala. Má velké zkušenosti, ale tenhle výpad se mu prostě nepovedl.  

                                               8.

Bála jsem se. Ano, přijde vám to hloupý, ale já se fakt bála. Hrůzu naháněl jeho dlouhý katan. Kioki měl tak ladné a soustředěné pohyby, zároveň čekal na mou výzvu, která nepřicházela.

Znovu zařval a rozběhl ke mně. Bušilo mi srdce jako o závod. Strčil do mě. Nestačila jsem rychle zareagovat. Ležela jsem na zemi. Myslela jsem, že se mi hlava roztříští na kousíčky. Kioki si na mě klekl, aby mi zasadil poslední ránu, aby to ukončil. Vyděsila jsem se. Zavřela jsem oči a připravila na nejhorší. Najednou jsem se cítila silná. Hlava nebolela.

Že by mne už zabil? Otevřela jsem oči. Ne. Japonec měl napřáhnutou ruku a v ní svíral katan. Triumfálně se smál. Podíval se mi do očí. Začal křičet jako o závod. Vyskočil a zmizel mi z dohledu. Opatrně jsem vstala a rozhlédla se kolem. Obličeje diváků byly červené… všechno bylo červené. Točila se mi hlava. Zaklimbala jsem, ale rovnováhu jsem zatím držela. Okolí bylo čím dál tím víc rudší a rudší.

„Kde je Kioki?!“vykřikla jsem. Všichni ustoupily o krok. Co se to děje?

Viděla jsem už jenom rudou a nic víc. Skácela jsem se na zem. Slyšela jsem svůj tep, projížděl mnou, jako kdybych měla místo mozku srdce.

Rudá se začala měnit v černou. Probleskl mi hlavou obraz klidného tygra. A pak jsem upadla do milosrdného bezvědomí.

                                   --------------

Otevřela jsem oči. Všechno bylo v normálu… až na to, že jsem ležela na úzkém, tvrdém prkně…, teda posteli.

Sedla jsem si. Spadl ze mě chladný obklad. Že by mistrův dům? To nevím, každopádně by se mu prvky architektury a vnitřní vybavení místnosti moc líbily. Stará čínská bedna na věci, ručně vyšité gobelíny, většinou s tygry, visely na tenkých žlutých zdech typu „šoupací dveře“.

Moje oči sjely do pravého rohu. Za malým a nízkým stolečkem seděla osoba. Dopřávala si horkého čaje.

Při pomyšlení na něco horkého se mi na čele vyrojily kapky potu, vzhledem k tomu, že bylo v místnosti obrovské horko.

Dusivá pára stoupala ke stropu. Nenávidím prostory typu SAUNA!!!

„Kde to jsem!“vyhrkla jsem prudce arogantním tónem. Sakra! Co to bylo? Tohle bych nikdy v životě z pusy nevytrousila, ani kdyby mne na nože brali.

Naprosto klidný muž se na mě podíval. Jasně,… byl to můj učitel.

                                               9.