Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se3) Nedůvěryhodný příběh rytíře Prdníka z Prdníku, jeho věrného koně Kýblíka, neuvěřitelné hromadě marihuany a co z toho bylo…
18. 01. 2005
10
1
3934
Autor
Kytkou_vypíchnutý_voko
Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tam vlastně leželi. Probral je až odjíždějící vlak do Zelenína a protože si nepamatovali, co že vlastně chtěli udělat, bez zájmu seděli dál.
„Kýblíku, nevíš, co že jsme to vlastně chtěli udělat?“, zeptal se rytíř když odezněl randál rozjíždějícího se vlaku.
„Právě jsem nad tím, pane rytíři, přemýšlel, ale zaboha si nemůžu vzpomenout…“ a poškrábal se kopejtkem mezi ušima, aby vypadl zamyšleně.
„Jé, Kýblíku, podívej co jsem našel v kapse!“, nadšeně vykřikl rytíř.
„Vypadá to jako lístek na vlak, pane rytíři.“
„Do Zelenína. Sice si nepamatuju, co jsme tam měli udělat, ale když ty lístky máme, tak si tam zajedeme, ne?“
„Ale mám, pane rytíři, takový pocit, že nám vlak zrovna ujel…“ a mávnul směrem za odjíždějícím, v dáli mizícím vlakem.
„Víš co, Kýblíku? Počkej tady, já se skočím zeptat na informace kdy jede další!“, napadlo rytíře a odešel. Kýblík si přehodil nohu přes nohu a pokukoval po nádražních mulách nosících dopisy a balíky do poštovního vagónu. Vždycky, když po něm některá hodila okem, mohl se rozplynout. Pak muly náklad naložily, vlak odjel, muly dostaly jinou práci a Kýblík se začal nudit.
„Už aby se vrátil rytíř…“, řekl si a vrátil se rytíř.
„Kýblíku, další vlak nám jede až zítra ráno, co budeme dělat?“, zeptal se s obavami o jejich budoucnost.
„Jak je ten Zelenín daleko, pane rytíři?“
„Tak to ti, Kýblíku, nevím. Půjdu se ještě zeptat.“, řekl rytíř a šel se ještě zeptat, zatímco Kýblík se dál nudil.
„Tomu to zase bude trvat…“, pomyslel si. „Skočím si na lahváče.“
Mezitím se vrátil rytíř a když Kýblíka na lavičce nenašel, napadlo ho, že se asi šel vyčůrat a že si zatím může skočit na lahváče. Přišel k budce, kde potkal Kýblíka s pivkem v kopejtku.
„No jo, že mě to nenapadlo!“, přivítal se s ním se smíchem a koupil si pivo.
„Co jste, pane rytíři, zjistil?“, zeptal se hřebec když si přiťukli.
„Nebudeš věřit, ale prý je to jenom pět kilometrů!“
„Tak to můžeme jít pěšky ne? Když vás svezu tak jsme tam hned…“, navrhnul Kýblík.
„No jo, ale to jsme pak ty lístky kupovali zbytečně… přece je jen tak nezahodíme, když už je máme. Počkáme do rána a svezeme se vlakem! Stejně nevíme, co jsme tam chtěli, tak zatím něco vymyslíme.“
„A co, pane rytíři, navrhujete?“
„No, třeba bysme tam mohli vběhnout do McDonalda, zařvat „Fůj!“ a zmizet, co říkáš?“, vznesl rytíř první nápad co ho napadl.
„To bude žůžo! Už se těším!“, nadšeně vykřikl Kýblík. „A co budeme dělat do rána?“
„Nevím, Kýblíku. Půjdeme se podívat po městě a třeba najdeme nějaký Non-stop.“, napadlo rytíře a šli.
Cestou městem potkávali spoustu lidí. Spousta se pořád zvětšovala a zvětšovala.
„Podívej, Kýblíku, kolik je tu lidí! Něco se tu musí dít, pojď, půjdeme se podívat!“, a šli spolu se zhušťujícím se davem dokud nedošli na náměstí k nově otevřené pobočce McDonaldu. Vedle bylo pódium, celé žlutočervené, stál na něm starosta města a sám pan král Helmut. Davem se zrovna prodírala uzavřená bryčka s černými okny, tažená znuděně se tvářícím, na červeno natřeným koněm s nápisem „I’m lovin’ it“ a s poznávací značkou amerického království. Když vůz zastavil u červeného koberce se žlutým eMkovým vzorem, vystoupil z něj sám pan McDonald a za doprovodu pěti statných bodyguardů vyšel na pódium.
„Dámy a pánové!“, zazněl z amplionů hlas starosty města. „Dostalo se nám té cti, že našemu městu bylo naším drahým panem králem Helmutem uděleno hamburgerové právo! Nyní nastal ten velký den, kdy bude v našem městě otevřena první pobočka a my se tak vyrovnáme sousednímu Zelenínu!“
„Hurá!“, zaznělo celým davem.
„Sláva našemu panu králi!“, ozvalo se z pod pódia.
„Sláva McDonaldu!“, ozvalo se odjinud.
„Nyní“, pokračoval starosta, „bude mít naše vzácná návštěva, sám pan McDonald slavnostní projev, po kterém dojde naším panem králem k přestříhnutí pásky a nová pobočka bude otevřena! Radujte se!“
„Hurá, hurá!“, znovu zaznělo nad náměstím.
„Ještě bych vás chtěl upozornit na speciální slavnostní menu – velký hamburger s velkou Coca–Colou, zmrzlinou, jahodovou taštičkou a k tomu zdarma plastová figurka našeho pana krále za pouhých sedmdesát stříbrných! A nyní – pan McDonald!“
„Hurá! Hurá!“ a „Sláva panu McDonaldovi!“, se znovu rozléhalo do okolí.
„Napadá tě, Kýblíku, to co mě?“, zeptal se se zřejmým úmyslem rytíř.
„Asi ano, pane rytíři. Tři, dva, jedna…“
„Fůůůj!“, zařvali oba z plných plic zrovna když se pan McDonald chopil mikrofonu. Dav ztichnul. Panu McDonaldovi spadla čelist. Kdesi se rozbrečelo děcko.
„A teď padáme!“, navrhnul rytíř naskočil na Kýblíka. Kýblík se hbitě prodíral překvapeným davem. Když se z něho dostali, rytíř se ohlídnul a uviděl rozzuřený dav pohybující se za nimi.
„Kýblíku! Utíkej! Jsou za námi! Přidej!“ Kýblík utíkal jak nejrychleji mohl. Vyběhli z města, ale naštvaní hrdí obyvatelé je pořád neúnavně pronásledovali. Kýblík tryskal dlouho. Když proběhli kolem cedule s nápisem „Vítejte v Zeleníně!“ bylo jim jasné, co budou muset znova absolvovat, protože si to slíbili už na nádraží v sousedním městě. Rytíř zkontroloval, jestli ještě mají společnost, když zjistil že ne, řekl Kýblíkovi, že už může zastavit.
„To bylo vzrůšo, co, Kýblíku?“
Kýblík sotva popadající dech odvětil „Jo… to bylo… ale teď… bysme si… to měli… líp naplánovat…“
„Skvělý nápad, Kýblíku. Odpočinem si, vymyslíme plán a jdem na to!“, a slezl z něj. Kýblík si lehl do trávy.
„Viděl jsi ty jejich pohledy, Kýblíku? A jak se zatvářil ten blbeček na pódiu! Škoda že jsme si to nemohli pořádně vychutnat!“
Kýblík stále ještě lapající po dechu jenom přikyvoval, protože nebyl schopen mluvit. Když se trochu vzpamatoval, začal cumlat kytičku, jak to měl ve zvyku a zeptal se:
„A jak to, pane rytíři, uděláme tentokrát?“
„Nevím. Zahulíme a uvidíme…“ a hmátnul do kapsy pro pytlík marihuany.
„To bych, pane rytíři, nedělal. Pak zase zapomeneme, co chceme udělat!“
„Máš, Kýblíku, pravdu. Uděláme to tak. Vylezeme támhle na ten kopeček – je z něj vidět na celý Zelenín. Počkáme, až se setmí a odkud půjde žlutá záře, tam se vydáme. Je teprve středověk, takže město ještě není plné pouličního osvětlení. Pod rouškou tmy se proplížíme k McDonaldu, nenápadně do něj vejdeme – já na tobě budu sedět, abychom mohli okamžitě vyrazit – odpočítám ti do ucha „tři, dva jedna…“ a co nejhlasitěji zařveme „fůůůj!“, ty se otočíš, vyběhneš ven a budeš co nejrychleji utíkat pořád po červené až do našeho království k hradu Prdníku, jo?“ a vyryl do hlíny klacíkem plánek.
„Jasně, chápu to, to půjde.“, souhlasil Kýblík a šibalsky se usmál.
Na kopec dorazili zrovna po západu slunce. Nedalo jim moc velkou práci najít ve městě bod, ze kterého šla žlutá záře.
„Támhle, Kýblíku, vidíš? Tam to je, jdeme!“, a naskočil na koně. Kýblík s rytířem v sedle se vydal do města, směrem za žlutou září obřího M. Šli tmou, přesně podle plánu. Když dorazili k McDonaldu, zaskočil je kordon těžkooděnců s ocelovými štíty se znakem McDonaldu a velkými přilbami ve tvaru hamburgeru.
„Podezřelá osoba na třech hodinách!“, ozvalo se. V rytíři hrklo. Kýblík se zastavil.
„Jsou to oni! Vypusťte psy!“, ozvalo se znovu. Zpoza kordonu vyběhla skupina naštvaně vypadajících, hlasitě štěkajících psů.
„Změna plánu, Kýblíku! Utíkej zpátky a po červené domů! Přidej! Museli dostat hlášku ze sousedního města, že k nim míří narušitelé McDonaldizace!“, řval hrůzou se zajíkajícím hlasem rytíř a hojně Kýblíka povzbuzoval. Stačil ještě vykřiknout smluvené „Fůůůj!“, avšak nemělo to větší smysl. Kýblík se splašil. Utíkal jak nejrychleji dokázal. Měl hrůzu ze psů. Běžel po červené, podle plánu, přes hranice království. Skoro celých patnáct kilometrů vyděšeně utíkal plným tryskem. Uklidnil se až kus pod hradem.
„Teda, Kýblíku, nechceš se dát na dostihovou kariéru? Tohle musel být rekord!“, řekl pochvalně rytíř a poplácal Kýblíka.
„Ani ne, pane rytíři. Podruhé bych to nepřežil…“, odpověděl Kýblík když se vydýchal. „Ještě že jsme si před tím nezahulili, jak jste navrhoval. To bysme dostali takovou schýzu, že bysme se zvencli!“
„Ale na druhou stranu – kdybychom si zahulili, tak si zapomeneme, co jsme chtěli udělat, jak jsi říkal, a nic by se nestalo.“, uvedl na pravou míru věc rytíř.
„Teď už si, pane rytíři, zahulit můžem, ne? Na uklidnění…“
„Máš pravdu, Kýblíku.“, řekl uznale rytíř, vytáhl pytlík s marihuanou a zhulili se.
„Pane rytíři, vždyť my jsme se ještě pořád nepodívali na ten kraj světa!“, řekl vysmátý, v trávě ležící a opět kytičku cucající Kýblík.
„Zase máš, Kýblíku, pravdu. Vyrazíme tam hned ráno. Jenom nevím, kterým směrem. Jestliže je země opravdu placatá, dostanem se tam kterýmkoli směrem, ale nevím, kudy je to nejblíž…“, zapřemýšlel rytíř.
„Tudy“, řekl Kýblík, ukázal kopejtkem severovýchodně a začal se řehtat jako kůň. Rytíř taky, i když nevěděl proč. Asi po deseti minutách nezřízeného chechotu se rytíř zeptal:
„Jak to, Kýblíku, víš?“
„Co?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.
„Kterým směrem jít?“
„Já nevím kterým směrem jít…“
„Cože? Kam chceš jít?“, nechápal rytíř.
„Proč chodit? Vždyť ležíme?“
„Já vím, že ležíme, proč mi to říkáš?“
„Já jsem něco říkal?“
„To nevím… cože? Ty jsi něco říkal?“, zamotal se rytíř.
„Nic jsem neříkal..“
„Ale jo, něco jsi říkal!“
„Ne, to jste, pane rytíři, říkal vy…“
„Hm… asi jo. Hele, a kdy pojedem na ten kraj světa?“
„Třeba hned!“
„Tak jo! Ale… vždyť jsi zapomněl, kterým směrem…“
„Kterým směrem? To je jedno, ne? Když půjdeme kamkoli, dojdeme na kraj…“
„To jo, ale může to, Kýblíku, být daleko… ty jsi říkal, kudy je to nejblíž…“
„Já jsem nic neříkal…“
„Ale jo, něco jsi, Kýblíku, říkal…“
„Kdy?“
„Co kdy?“
„Kdy jsem něco říkal?“
„Tys něco říkal?“
„Kdy?“, zeptal se Kýblík, absolutně netušící, o čem je řeč.
„Nevím. Pořád, Kýblíku, něco říkáš…“
„A kdy naposled?“
„Třeba teď…“
„Teď?“
„No, a teď taky…“
„Jo? I teď?“
„Tři, dva, jedna, teď?“
„Proč teď?“
„Nevím… Tak třeba až teď…“
„A co?“
„Co co?“
„Co co dák…“
„Kokodák!“
„Koko drak!“
„Jaký drak?“
„Koko!“
„Čoko…“
„Čokoláda?“
„Čoko kláda…“
„Jaká kláda? Co to, proboha, pane rytíři, plácáte?“
„Bůh není, Kýblíku!“
„Vždyť já, pane rytíři, vím…“
„Víš? Tak to řekni!“
„No přece tam!“ a mávnul kopejtkem severovýchodně.
„Tak vida! A máme to!“, zaradoval se rytíř a klacíkem vyryl do hlíny šipku směrem na severovýchod. „To abychom to zase nezapomněli.“
„Co?“
„Kterým směrem jít.“
„Proč bysme to zapomínali?“
„Vždyť už jsme to, Kýblíku, jednou zapomněli…“
„Nezapomněli, já jsem to pořád věděl…“
„Co jsi, Kýblíku věděl?“
„Já jsem něco věděl?“
„Nevím, proto se tě ptám…“
„A na co se, pane rytíři, ptáte?“
„Já jsem se na něco ptal?“
„No…“
„A na co?“
„Cože?“
„Co?“
„Já nevím…“
„Tak vidíš…“
„Nevidím, vždyť je noc…“, všiml si Kýblík.
„Hm…“
Zahoukala sova. Rytíř se nekontrolovatelně rozesmál a Kýblík dostal schýzu…
Pokračování...
1 názor
jooooooooooooooooooo!
Ukrutná zábava
+ posílám avi rebecce, tohle by mělo jít do antikonzumu, myslím...
anarchisto pomatenej :))
líbí se mi jak si Kýblíkovi namaloval pysky .)
v tomhle díle pokles kvality... místy už mi to připadalo hodně zdlouhavé
Zdali se v mém případě jedná o hloubkovou kritiku-nevim, nevim ???ale i vtom případě, že mé úmysly jsou pouze zevního charakteru- myslím to z myokardu upřímně...Tak v bodech:-dílo originální!
-smysluplné!-revoluční!-čtivé!-milé!-bezpochyby napínavé!...asi se mi líbí- co myslíš????