Disinspirace

Disinspirace Slova mu zmizela nemá o čem psát Poetu nechala noční tmy se bát Že nenapíše řádky už pojímá jej hrůza Kdy navrátí se zpátky kdy políbí jej múza? ...ač je to možná úchylné, nebo právě proto, rozhodl jsem se ke každé své básničce napsat povídku, úvahu, nebo jen prostě pár slov......... Byl to obyčejný večer, poseděl s kamarádkou u sklenky vína a povídali si o životě. O tom, co chtějí ještě dokázat, co dělali minulý víkend. Ten jeho byl společensko-nezbytný, říkal, když vzpomínal na čas strávený představováním se rodině své přítelkyně. Čas dušiček, takže lidé jezdili po hřbitovech a dávali hroby trochu do pořádku. Někteří z povinnosti, aby je sousedi nepomlouvali, jiní vzpomínali na ztracené blízké. Jeho blízcí tam neleželi, proto se po seznámení s prarodiči přítelkyně procházeli po hřbitově a četli si náhrobky zarostlých a zapomenutých hrobů. Podle nich to místo vzniklo někdy v druhé polovině minulého století. Zaujalo jej, že ačkoliv se o spoustu těchto „pamětníků“ už nikdo nestará, přesto se mu líbili rozpadlé sošky a pískovcové desky mnohem více, než uniformované žulové kvádry vyleštěné současnosti. Kamarádka sedící naproti něj víkend strávila u bratra a moc to nerozváděla. Asi jen odpočívala, přemýšlel v duchu. Vyměnili si několik zvídavých vět, než číšnice dorazila s objednaným salátem. První sousta byla jako balzám, obědval před nějakými šesti hodinami, takže si teď jídlo náležitě vychutnával. Krabí maso se válelo v majonéze, spolu s kousky rajčat, sýra a další zeleniny, obklopené salátovými listy. Kamarádka naproti nabírala už druhé sousto kuřete, rovněž s majonézou, obklopené zeleninou a salátovými listy. Mrzelo jej, že jeho mísa salátu neobsahuje kukuřici, jejíž měkké kuličky se smály mezi kousky kuřete. Co se dá dělat, nic není dokonalé. Rozhovor se nyní zaměřil spíše na budoucí události. Vlastně se kvůli tomu sešli. Té pěkné slečně, co si pochutnávala na kuřeti s kukuřicí, se podařilo projít konkurzem jedné zahraniční společnosti a tak příští týden odlétá. Svým způsobem jej to mrzelo, protože kdoví, kdy a jestli vůbec se ještě uvidí. Má ji rád, poznali se kdysi díky souhře několika náhod a teď mu bude chybět. Na druhou stranu jí ten úspěch přeje. Raduje se z něj, v duchu vidí kraje, které navštíví a kam se on asi nikdy nedostane. Nevadí mu to, bere tuto svou krásnou kamarádku jako svůj vzor. Dává mu to pocit, že pokud bude opravdu chtít, dá se dokázat téměř cokoliv. Příjemně to rozehřívá jeho mužské ego. Dokáže to taky, říká si v duchu, vyšplhá se nahoru. Usmívá se a má dobrou náladu. Po večeři ještě spolu jedou několik zastávek tramvají. Podají si ruku, letmo se políbí a každý vykročí svým směrem. Cestou metrem přemýšlí o moři, výhledu z letadla, o pestrých restauracích i tichých kavárničkách. Spěchal, těšil se na svou přítelkyni. Dorazil na Smíchov. Vlak už odjel, bus jede za 20 min., prostě pech. Vytáhl propisku a papír. Téměř vždy je má u sebe, aby, když má náladu mohl napsat nějaký ten veršík. Dvě slova se zamodrala na papíře ...a nic. Co se děje? Diví se. Nálada skvělá, před chvílí měl před očima celý svět a najednou nic? Tak jen tak postává, kouká na lidi okolo a čeká, až dorazí ten bus. Snad jej něco napadne, napíše první řádek a pak už to půjde samo. Slova budou na sebe navazovat, proplétat a střídat se jako korálky na šňůrce tančící mulatky. Autobus dorazil, rozevřel svůj bok dokořán a dovnitř se vevalila masa lidí. Dnes jich ani není tolik, podivil se. V polovině cesty se mu dokonce podařilo sednout. Pořád nic. Na papíře jen několik nic neříkajících slov. To není možné, to není možné...... Pak napsal první dva řádky: „Slova mu zmizela, nemá o čem psát.....“

---