Co se pro komedie nesluší

  Když se dívám na komediální seriál, chci se pobavit a ne nad ním ještě dlouhou dobu přemýšlet s jinovatkou na zádech. Včera jsem sledovala jeden takový humoristický kus a v noci jsem se vzbudila se slzami v očích a rozkousanou peřinou.

  Ta smrt byla nečekaná. O to víc to byla podpásovka, že se celý děj nesl v odlehčeném duchu prázdninového dne stráveného s partou kamarádů na vodě. I já jezdím na vodu s přáteli. I já jsem zpívala hó hó vatanaj a řvala na každého na potkání ahoooj. Zápasila jsem s plandající plachtou stanu, hořící trávou okolo rendlíku a naopak s ohnivzdornou vatrou z vlastnoručně nasbíraného chroští( bylo po dešti). Ano i mne zastihl liják, patřící patrně k folklóru plastových lodí. Nepřečkali jsme ho ovšem v bezpečí uzemněného přístřešku, nýbrž v rozbouřených vlnách Ohře. Kemp byl daleko a plast přeci izoluje. Jedna vrstva pod námi (mokrá loď), jedna nad námi( mokrý děravý igelit) a my s velmi falešným pocitem bezpečí náhodou přežili. Stačil jeden blesk s přesnější muškou. Paní s kosou nám dřepěla na „háčku“ prakticky celou dobu, jelikož jsme byli poprvé na vodě a všude peřeje a šutry a kmeny a pivo…

  Poslední element byl také prostředkem zkázy seriálového pohledného pianisti s fajfkou v puse a  příliš mladou přítelkyní ve spacáku.(kdo sledoval je v obraze, kdo ne, použije fantazii). Hezky načatý večírek v místní hospůdce, doprovázený živou hudbou, smíchem a potoky alkoholu mi tak připomněl letní prázdniny, že jsem vše sledovala s připitomělým výrazem plným nostalgie. Ten setrval ,i když se rozjařená skupinka potácivým krokem vracela do kempu. Vracela se přes jez. Jez byl hučící a klouzající. Mě stále nic nedošlo. Možná kdyby scénu doprovázela srdcervoucí a napínavá melodie a záběr na onoho hudebníka s kytarou se začal dramaticky zpomalovat, něco bych pochopila. Takhle jsem zůstala civět s otevřenou pusou, když se zřítil do napěněné hlubiny. Jen nepotopitelný nástroj plaval na hladině a jekot „Ivánku, Ivánku, to není sranda“ se rozléhal tmavými lesy. Sranda to nebyla a mě tekly slzy proudem. Malá jiskřička naděje, že milý Ivánek ,v duchu žánru komediálního, ráno žertovně vyskočí z křoví celý od bahna a začne se shánět po kytaře, zhasla ve chvíli, kdy ho zapnuli do černého vaku. Měl velmi nepřirozenou barvu. Prý komedie. Ne pro ty ,co někdy přejížděli v noci napříč přes řeku nad cvičnými peřejemi Hubertus, aby se dostali do hospody. A hlavně posléze z hospody. To mohlo dopadnout! Šest černých vaků!