Charmsovská povídka

   RANÍ SYMFONIE N° 12                                               

Když jsem se probudil, ucítil jsem palčivou bolest na temeni. Připravil jsem čaj a v tom zazvonil Gagun. Šel jsem mu otevřít, ale jak jsem se blížil ke dveřím, dveře se rozlétly a dovnitř vpadl Semjon. Drže šálek s horkým čajem jsem se tak polekal zedníka Ivanoviče Semjona, že jsem ho upustil na zem i s cínovou lžičkou po nebožce Klimistě Navokajovové.

    Ivan Ivanovič Semjon vstal, hlavu plnou borových hoblin. Protřel si oči a chvíli na mě nejapně koukal. Pak se ve dveřích objevil Krymič Levkov v černém saku, páchnoucím lihem.

    "Kde je Gagun?" optal jsem se.

    "Kde by byl," opáčil Semjon a hlasitě se zasmál.

    "Neviděli jste tu Mlijačiče Fromova, co mi dluží dvě sta rublů?!" řekl Levkov.

zakončení č. 1:   

Z vedlejšího bytu se ozývaly rány, jakoby někdo držel potkana za ocas a mlátil s ním o stůl.

    "Kde by byl!" opakoval Semjon.

    "Kde by byl!" já na to.

    "Pánové, tady přestává všechno!"

    "Pánové, tady přestává všechno!"

    "Pánové, tady přestává všechno!"

zakončení č. 2:

Z vedlejšího bytu se ozívaly rány, jakoby někdo držel potkana za ocas a mlátil s ním o okenní tabulku.

    "Takhle se živí rodina?! Táhni, ty nemožný hlupáku, táhni..." ozývalo se z vedlejšího bytu.

    "Fromov, Mlijačič Fromov, dluží mi dvě sta rublů! Ale kam zmizel, všivák jeden? Však já tě dostanu!"

    Semjon se podrbal na hlavě, a když zjistil, že má hlavu plnou borových hoblin, odporně se zašklebil.