29. srpen 2004 - Huntington Beach

Nikdy jsem si nepsal deník a teď se mi vybavily vzpomínky, tak jsem si řekl, že bych to mohl házet do počítače. Možná časem přibudou další vzpomínky z cest. Tohle je popis jednoho srpnového dne. Neslibuji poutavé čtení... píši to hlavně pro sebe jakákoliv spojitost s existujícími osobami je čistě hodná

Byla neděle 29. srpna. Probudili jsme se ještě ráno. Dal jsem jí pusu a pomyslel jsem si, že jsem jí včera udělal docela dobře.
Oblékli jsme se a sbalili si věci, sešli jsme dolu do pokoje a tam u televize seděla Stacy.
Vlastně už nevim, jestli se jmenovala Stacy, ale bylo to v srpnu. Mám blbou paměť na jméma, takže řekněme, že se jemnovala Stacy.
Stacy nás koutkem oka sledovala a my se s ní chtěli pomalu rozloučit, že jí moc děkujem za nocleh a za všechno, ale ona věděla, jaké máme plány.
V naší situaci byste měli stejný.
"Jestli chcete, tak si tu můžete nechat batohy a vrátit se pro ně potom. Na pláži by vám je mohl někdo ukrást."
Paráda, rychle jsme přebalili vše potřebné do malých batůžků a vydali se na pláž.
Mohla to bejt Hill Street, Hartford Ave a nebo Geneva Ave. Jak říkám, mám blbou paměť na jména takhle po půl roce, ale vsadil bych si na tu Geneva Avenue.
Slunce nám dávalo najevo, jak se asi cejtí pop corn.
Šli jsme nejkratší cestou, kterou nám poradila Stacy. Určitě jsme šli po Frankfort Street. Viděli jsme starou dodávku. Vypadala jako z nějaký gangsterky. Pak jsme dorazili na Main Street. Fajn, tahle vede až k oceánu, ale nerad bych tam přišel hladovej. Na rohu jsem uviděl Starbucks a najednou jsem měl v ústech příliv. Za ten měsíc, co jsem v Californii jsem si stihl vypěstovat závislost na horké čokoládě ze Sturbucks. Věděl jsem, že se tam moc věcí nenajim, ale horká čokoláda mi přece taky dá energii. Objednávám: "Venti Hot Chocolate" a v ruce už mám připravený dva dolary a šedesát centů. Bára koupila zase ty koblihy, co se daj navlíkat na šňůru, zavěsit kolem krku a pak ukusovat. Sedli jsme si ven a já se tvářil, jakože horká čokoláda v takovým vedru nebyl špatnej nápad.
Pozorovali jsem lidi. Někteří šli s prknem směrem k oceánu, někteří šli s prknem od oceánu. Ti, co neměli prkna, tak se jen tak procházeli.
"Hele, konečně holka, která se mi tu líbí, ostatní jsou nic moc." a ukázal jsem na jednu milou brunetu.
"Dyť vypadá jako obyčejná česká holka"
"No jo"
Tam jsem si poprvé všiml kol, který jsem nikde jinde neviděl. Ty kola tam maj design jako motorky Harley Davidson. Ty řídítka a ten posed. Zatoužil jsem po něm a odhodil jsem do koše prázdnej kelímek od horké čokolády. Kolem projelo několik motorkářu na vopravdickejch Harleyích a za nima v závěsu jela taková drobná slečna na mini skůtru.
Vydali jsme se zase na cestu a nakoukli do pár krámů se suvenýrama.
Už jsme byli skoro u oceánu, když jsme se zasekli u obchodu s hadrama. Bára prej, jestli si nechci koupit plavky.
"Dyť já ale mám plavky!?"
"To jo, ale podívej se na všechny kolem, co nosej. Všichni maj bermudy. S těma tvejma plavkama bude jasný, že si cizinec."
A to jsem teda fakt nechtěl. Vybral jsem si několik plavek bermudovek a zalez do kabinky. To je ale blbý číslování. Tahle třicítka mi je velká, tahle zase malá. Nakonec mi jedny padly a tak jsem zaplesal. Báru nebavilo čekat a tak se procházela venku.
Přešli jsme Pacific Coast Highway a stáli jsme u mola Municipal Pier. Všude samej stánek se suvenýrama, tetováním hennou, prodej ulit i s krabama poustevníkama.
"Půjdem se nejdřív projít po molu?" řekl jsem a šli jsme.
Mohlo mít tak 400 metrů. Vítr příjemně chladil a zespoda se ozývalo šplouchání. U několika stánků byly přivázaný draci. Překvapili mě rybáři. Na lavičkách byly naporcovaný ryby a občas jen skvrny od krve. Nevěděl jsem, že se dá takhle z mola chytat, když se všude kolem koupou lidi. Rybám je to očividně jedno. Z mola byly občas vidět celý hejna.
U zábradlí na konci mola jsem měl pocit, že stojím uprostřed oceánu a on mi omývá nohy.
"Hele, támhle jsou záchody, tam se převléknem"
Vylezl jsem ven a připadal si jako amík. Dlouhý vlasy, zarostlej a plavky bermudovky. Takhle nevypadaj češi, ale amíci. Dokonce jsem byl už i trochu opálenej, takže se na mě určitě nikdo nemohl dívat jako na nějakýho středoevropana.
Nechali jsme si věci na pláži kousek od věže pobřežní hlídky, jakože nám to plavčice třeba pohlídá, kdyby něco.
Pomalu jsme se blížili k vodě a po mokrym písku jsme se už rozeběhli a zvedali vysoko kolena. Byla teplá.
Byl jsem jak znovu v plodový vodě. Užíval jsem si každou vlnu. Plaval jsem proti tédle. Nechal jsem se nést toudle. Tuhle jsem podplaval a tudle jsem zase přeskočil.
Plavčice na nás něco křičela a tak jsme na ní kejvali. Když na nás křičela asi po třetí, tak nám došlo, že se jí nelíbí, že jsme tak blízko mola. Nebyli jsme sami, ale radši jsme si vzali věci a přesunuli se o věž dál.
Cákali jsme na sebe a plavali sem a tam. Bára byla nadržená. To asi ten oceán. Netvářil sem se moc nadšeně. Zkusili jsme to, ale v těch vlnách se to nedalo. Nebavilo jí to zkoušet, když viděla, že já tak nadrženej nejsem. Za tu chvíli, co jsme spolu, nezjistila, že by stačilo jenom trochu k tomu, abych dostal chuť. Přemlouval jsem jí, že to ještě zkusíme, ale už nechtěla.
Tak jsem se dál miloval s oceánem sám a užíval si jeho vlny...
Ještě mě to ani nestihlo omrzet a už jsme museli jít. Měli jsme koupenej zpáteční lístek Greyhoundem ze Santa Any do San Francisca. Santa Ana je asi hodinu a půl daleko místní městskou hromadnou dopravou, takže jsme museli vyrazit včas. Bára si ještě nechala hennou vytetovat ještěrky na rameno. Byly pěkný.
"Teď to nechte tak hodinu schnout" říkala ta paní
Přešli jsme zpátky Pacific Coast Highway a Bára šla přede mnou. Najednou se zastavila a já do ní vrazil a to tetování jí rozmáznul.
"Do prdele" pomyslel jsem si.
"Jéé, to jsem nechtěl, sakra"
"To je dobrý"
"Mě to moc mrzí"
"No jo, si někde nechám udělat znovu"
"To jo, ale bylo to zbytečný, promiň"
Tak mi to zkazilo náladu a cestou ke Stacy jsme toho moc nenapovídali a jestli jo, bylo to nějak takhle:
"Ten oceán je skvělej"
"Jo jo, já jsem Ti to říkala"
Stacy seděla u počítače a něco na něm psala. Učitelka. Vyměnili jsme si maily. Moc jsme jí poděkovali, rozloučili jsme se s jejíma kočkama a pak s ní.
Šli jsme stejnou cestou, protože autobus stavil u mola Municipal Pier. Potřebovali jsme sjet po Pacific Coast Highway dolu na Newport Beach, tam přestoupit a jet na sever kolem Orange County Fairground, kde jsme včera byly na indiánském festivalu POWWOW a kde jsme ostatně potkali Stacy. Ještě jsem se stavil na Main Street v jedný vegetariánský restauraci a objednal si tam jídlo sebou.
"Ty sis neobjednal rejži?"
"To nedávaj automaticky?"
"Ne"
"To je jedno"
Šli jsme tedy na zastávku a nebyl čas se najíst. Hodina a půl cesty přede mnou v narvanejch autobusech, kde se stejně nesmí jíst. Unavení jsme dojeli do Santa Any a ještě jsme museli jít asi 15 minut k nádraží, kde staví Greyhound, Amtrack a další dopravní podniky. Konečně jsme se mohli najíst. Kancelář Greyhoundu nám zavřela před nosem, takže jak si zacheckujem zavazadla, to nevim.
Měli jsme čas a tak jsme odpočívali ve vestibulu.
Přesně na náš čas přijel autobus, kterej jel stejným směrem - Los Angeles. Ukazuju řidiči lístek a on řekl něco jako, že kdybych počkal na náš autobus, tak že by on neměl tak velký zpoždění. Vzpomněl jsme si, jak si tu lidi jsou schopný vyměňovat třeba 5 minut věty, ve kterých nechybí slovo "fuck", a usmál jsem se. Asi po čtvrt hodince přijel náš autobus. Zavazadla nám prej zacheckujou až v LA.
"OK"
Je něco po deváté večer. Za deset hodin budem v San Franciscu. V San Franciscu bude sedm ráno a v devět jdem do práce. Pěkná vyhlídka, snad v autobuse usnu.
Spal jsem asi tři hodiny cestou z LA do San Francisca. Myslel jsem na to, že se budu muset i v San Franciscu vydat k oceánu a vyzkoušet ho tam.
Prej je studenej.
Nevadí. Musim si ještě v oceánu zaplavat.

---