Ve jménu Kříže --- 1. část

Ve jménu Kříže

Léta Páně 1216, komturství Fratres Militiae Templi v Al-Hasakah, hrabství Edessa.

Sněhobílá korouhev s červeným osmihrotým křížem – znak rytířského řádu templářů – vlála na kamenných hradbách komturství v Al-Hasakah – hrabství Edessa. Hradba pět metrů široká se tyčila do výše patnácti metrů s cimbuřím, vše ze žlutého kamene, který se těžil všude v saracénských zemích pro stavbu křižáckých hradů a pevností. Půdorys komturství byl jednoduchý čtvercový. Na každém rohu se však tyčila kulatá obranná věž, která pobrala až třicet lučištníků, nebo malou proti-obléhací zbraň. Okolo byl obranný příkop, nenaplněný ničím, protože templáři neměli blízký zdroj vody. Přes příkop se klenul padací most ze dřeva, tvrzený kovovými spojkami. Hlavní a jediná brána do komturství byla obrácena na východní stranu a celá byla doplněna pozůstatkem saracénské tvrze – malým minaretem, obsazeným několika lukostřelci. Na bráně byly připraveny kádě s olejem a rozžhaveným pískem, pro případ nepřátelského útoku. V zemi jako je Edessa, plné saracénů a odpadlých křižáků pod vedením pána Paula de la Noira, to bylo bezpodmínečně nutné. Vítr si stále pohrával s korouhví na hradbách a s plášti stráží, přecházejících po hradbách. Blížilo se poledne a s tím i střídání. Slunce pražilo dost a strážící kopiníci netrpělivě čekali na signál, aby se vyměnili a mohli se jít napít a najíst. „Už aby nám to skončilo co?“ Řekl jeden z kopiníků míjející druhého. Druhý přikývl a zpocenou tváří se podíval vně hradeb. Na udusané cestě vedoucí směrem z pevnosti nebylo vidět ani živáčka. Potom se otočil a rozhlížel se po visutých terasách samotného komturství. Stavba to byla krásná. Preceptář - podlouhlá síň se rozdělovala do několika menších přístavků a na konci stál malý kostel. Po obou stranách byla zem poseta sýpkami, sklady, stájemi a dalšími budovami. Za kostelem byl nedávno objeven artéský pramen a postavena studna. Proto se zbourala jedna sýpka, odklidily se její trosky a na místě vyrostla malá zvlhčovaná farma. Karavana přivezla několik ovocných stromků, které byly zasazeny do řídké trávy smíchané s pískem. A jak se zdálo, stromky se ujaly a pro příští rok templáři očekávají úrodu jablek, broskví a meruněk. Samotný velmistr požádal v dopise hraběte Marca Gerauldia, aby jim poslal vůz z hlínou k prokypření sadu.

Nu a konečně se na jedné z teras skutečně objevil panoš, uchopil do ruky roh a silně zatroubil. Z velkých kovaných dveří kasáren, která stála vlevo, hned vedle vchodu do preceptáře, vypochodoval v ukázkové formaci velký počet bíle oděných kopiníků a lučištníků. Formace se roztrhla na dva proudy. Jeden z nich obešel kasárny a směřoval k zadní věži. Druhý proud pochodoval k pravé přední věži, kde začali rytíři a lučištníci stoupat po hradebních schodech a tam nahoře, na obranné zdi převzal velitel skupiny od velitele nynější stráže povinnost hlídky až do večera, do osmi hodin. Jakmile se skupiny vyměnily, nově příchozí se rozestavěla po hradbách a věžích, čímž oba příchozí proudy osadily celé komturství strážemi. Hladoví kopiníci, kteří skončili službu, vešli v pochodu do kasáren, kde odložili zbroj a oděli se do čistých bílých rouch. Poté se hromadně vydali do jídelny. Někteří se nejdříve šli pomodlit do kostela za mírumilovné dopoledne. Velitelé stráží – právoplatní rytíři řádu – šli rovnou za samotným velmistrem podat hlášení. Procházeli chodbami lemovanými barevnými vitrážemi, až došli k ozdobeným dveřím z masivní olivy. Přede dveřmi stál řádový gardista v černém rouchu z červeným křížem. „Buď zdráv bratře.“ Řekl jeden z velitelů a lehce se poklonil. „Neseme hlášení.“ Gardista zaklepal na dveře a čekal, dokud se zevnitř neozvalo pozvání. Poté vešel dovnitř. Místnost nebyla velká. Na podlaze perský koberec a na něm stůl plný papírů. Mezi nimi zapálená svíce a nádobka s inkoustem. Okolo byly zdi obloženy dřevěnými knihovnami a v levém zadním rohu byla vysoká postel. Vedle postele okovaná truhla. U stolu seděl postarší muž v bílém rouchu na hrudi a zádech červený kříž. Na hlavě červenou čapku ze sametu. To byl pán komturství. Velmistr Jean de Croupier. Upřel své pronikavé modré oči na příchozího. „Vaše svatosti. Polední hlášení.“ Velmistr si promnul šedivý vous na vrásčité bradě a kývl. Gardista odstoupil ode dveří a dovnitř se vsunuli dva velitelé. „Vaše svatosti. Po celé dopoledne se na obzoru neobjevila karavana, saracéni, nebo kdokoli jiný. Před dvěma hodinami však přišel posel se vzkazem pro vás samotného. Věřím že jste s ním mluvil.“ „Ano byl tu. Můžete jít bratři. Děkuji vám.“ Templáři se uklonili a odešli. Gardista se též uklonil, vyšel na chodbu a zavřel těžké dveře. Zde se opět postavil na stráž. Velmistr se mezitím zabral do psaní nějaké další listiny. Přemýšlel o mnoha věcech. Avšak byla tu jedna věc, která ho trápila ze všech nejvíc. Položil si tvář do dlaní a zaháněl únavu svatých kostí. Potom se zvedl a vytáhl z knihovny srolovaný dopis. Dopis, který mu přinesl posel před dvěma hodinami. Rozevřel ho a znovu se do něho začetl.

Se vší úctou velmistru Jean de Croupierovi

Vaše svatosti. V dopise jsem byl vyrozuměn, že z Francie přijíždí malá skupina křižáků a poutníků. Podle posla by měli překročit hranici Edessy za dva týdny. Velitelem křižáků je můj syn Hans. Protože jsou cesty v poslední době obleženy pohany, prosím tě o jízdní skupinu tvých rytířů k doprovodu poutníků a křižáků do mého domu. Jistě chápeš, že nechci nechat svého syna bojovat proti přesile saracénských psů, aby padl někde v poušti. Proto tě žádám příteli o rychlou pomoc, protože templáři odjakživa chránili poutníky ve svaté zemi. Setkej se s mým synem v Alexandrettě do dvou týdnů.

Ve jménu kříže

hrabě Marco Gerauldio

Velmistr položil dopis od hraběte zpět do knihovny a vzdychl. Do týdne má podle zpráv projíždět kolem Al-Hasakahu malá saracénská armáda a on nemůže postrádat jediného muže. Zrovna, když ho jeho nejlepší přítel žádá o vojenskou výpomoc. Nemůže stihnout vyrozumět Gerauldia, že nemůže poslat rytíře hned, protože Mosul leží dva týdny na druhou stranu, než Alexandretta. Při svatém Petru, jak tohle zvládnu. Pomyslel si velmistr a usadil se na židli opřel se a svěsil volně hlavu. Zavřel oči. Chvíli bloumal a potom vstal. Otevřel dveře na chodbu. Gardista se zeptal, zda si velmistr něco přeje. „Setkám se s preceptory. Zařiď to.“ „Ano svatosti.“ Vyhrkl Gardista a rozběhl se chodbou. Velmistr se za ním díval a potom se vrátil k psaní spisů.

Za půl hodiny dorazil velmistrův strážce zpět. „Preceptoři čekají Vaše svatosti.“ Velmistr se napřímil a zvedl se. Sáhl pro dopis a vykročil ke dveřím. „Děkuji ti Pierre.“ „Není zač pane.“ Velmistr se s tichým krokem vydal chodbou do sněmovní místnosti. Jeho gardista Pierre Guilaud šel za ním vojenským hlučným krokem. Sněmovní místnost se nacházela několik metrů od zadního východu směrem ke kostelu. Místnost byla veliká. Dovnitř vnikalo světlo zakalenými okny. Od dveří vedla k vyvýšenému stupni, kde stály stoly a židle a výše křeslo pro velmistra, úzká ulička lemovaná dřevěnými lavicemi určenými pro rytíře řádu. Stoly a židle na vyvýšeném stupni zaujímali preceptoři řádu a nad vším tím seděl velmistr na svém honosném křesle.

U stolu stáli preceptoři, uklánějíce se a zdravíce příchozího velmistra. Velmistr jejich gesto opětoval a za doprovodu svého osobního gardisty se posadil do křesla. Pokynul preceptorům a ti se na znamení usadili. Přítomno jich bylo sedm. Velmistr si je prohlížel zleva doprava. První seděl bratr Vicclef Hauptenoir z Francie. Skvělý taktik a stratég. Válečný poradce komturství. Vedle něho preceptor z Německa Erich Kaisenshraffel. Ten se staral o zásobování chrámu. Dále tam seděl Klaus Gerrard de Vivaloi. Rytíř ze šlechtické rodiny, který organizoval výpravy k ochraně poutníků. Jako čtvrtý zasedal v preceptáři Jean Bouvier. Preceptor, který vyměnil své postavení vedle papeže za život v Palestině. Jeho prvořadý úkol spočíval ve veškeré ekonomii komturství od příjmů, po pěstování ovoce. Byl to on, kdo se zasloužil o vytvoření ovocného sadu. Pátý seděl u stolu Angličan. Cedrik Grampage z Londýna. Byl to dobře známý preceptor od Templestowe v Anglii, přes Paříž ve Francii, až k nejodlehlejším preceptářům v Palestině. Jeho úkolem bylo tedy udržování vztahů mezi nimi.  Předposlední seděl u stolce Hernado Fitchetto de Cornadez. Přicestoval z komturství v Pyrenejích. Jeho úlohou zde, bylo starání se o knihovnu a veškeré spisy. Byl také notář a písař. Jako poslední zasedal v preceptáři Guy Gisbourne. Osobní rádce velmistra a jeho následovník. Tito pánové si nyní vyměňovali pohledy mezi sebou a velmistrem. „Bratři.“ Začal velmistr. „Můj přítel hrabě Marco Gerauldio mi poslal tento dopis.“ Rozbalil ho a přečetl.

Jako první se ozval Hauptenoir. „Chápu obavy hraběte o syna, ale my teď přece nemůžeme postrádat žádné muže. Za týden tu bude projíždět saracénské vojsko a ani naše nejrychlejší jízda by se nestihla vrátit. Zvlášť když tam má být až za dva týdny.“ „Toť důvod, proč jsem se s vámi sešel bratři. Nemůžeme ohrozit naše komturství, ale neměli bychom ohrozit životy poutníků a zastánců kříže. Řád templářů se zavázal chránit poutníky ve svaté zemi a naše komturství je nejblíže hranicím. Právě dva týdny jízdy.“ „A čtyři týdny z Alexandretty do Mosulu.“ Ozval se Cedrik Grampage. „To je šest týdnů do splnění úkolu minimálně. A to nepočítám, že mezi příchozími poutníky budou i pěší. A těm to bude trvat daleko déle. A potom ještě připočítejme dva týdny z Mosulu zpět sem.“ Velmistr se zachmuřil. „Bratře Vicclefe.“ Nebylo by možné poslat alespoň menší skupinu rytířů a lučištníků?“ „Rytířů možná. Ale v případě, že saracéni zaútočí na komturství, lučištníci budou nepostradatelní.“ Velmistr si položil ruce na klín a zvrátil hlavu dozadu. Chvíli tiše přemýšlel. Potom vrátil svoji hlavu do původní polohy a ruce položil na opěradla svého křesla. „Jak tedy tento problém vyřešíme?“ Zeptal se velmistr posmutnělým tónem. Ozval se opět preceptor Vicclef. „Nemůžeme poutníky nechat napospas saracénům. Navrhuji vyslat několik jezdců na důkaz našeho zájmu o ně. Ale v současnosti je to vše, co můžeme udělat. Vždyť nevíme, kolik saracénu po cestě číhá. Možná že žádní. Možná jenom pár.“ Velmistr pokýval hlavou a vstal. „Bratře de Vivaloi.“ Jakožto organizátor výprav k ochraně poutníků, ti svěřuji tento úkol. Velmistr odešel, v těsném závěsu za ním kráčel Pierre Guilaud. Preceptoři si posbírali pár listin, které přinesli a rozešli se beze slova.

Po několika hodinách, před střídáním stráží na noční hlídku se z hradeb vyvalila skupinka jezdců v bílých rouchách s červenými kříži. Zaujala formaci a hleděla na bránu, kde stál velmistr. Přes bílé roucho měl přehozený červený plášť. V ruce držel zlatý kříž. „Vydáváte se ve jménu Kříže na ochranu poutníků. Vydáváte se za úkolem, kterým byli templáři pověřeni. Do dvou týdnů musíte dorazit do Alexandretty. Věřím, že se zbytkem jste byli obeznámeni. Jakmile se dostaví váš velitel, můžete odjet. Pozor na saracénské psy. Bojujte za svatý Kříž a dostane se vám boží milosti. Za Kříž!“ „Za Kříž!“ Opakovali sborově připravení jezdci. Ještě jednou. A zas. Jejich hluboké hlasy se nesly skrz zdi komturství, kde se velitel jízdy – Brian de Calvoir – šlechetný rytíř připravoval na výpravu. Na sobě měl kroužkovou zbroj doplněnou několika ocelovými pláty. Na hlavě měl drátěnou kuklu. Netrpělivě pošlapával na místě. V ruce držel válcovou křižáckou helmu. Netrpělivostí začal přecházet po místnosti a často se ohlížel ke dveřím. Konečně uslyšel kroky a do dveří vrazil jeho panoš Jan Felgonoi. V ruce držel bílou látku, na níž byl položen opasek s pochvou a v ní – překrásný dvousečný rytířský meč. Délkou byl jeden a půl ruční. Na hrušce měl vytepaný kříž. Jílec se na obou koncích mírně rozšiřoval, stejně jako záštita. „To je dost, že jsi tu!“ Zasyčel templář a podal panoši helmu. Panoš ji převzal a položil na stoličku. Potom podal rytíři látku. „Promiňte mi pane. Tady je váš varkoč. Rytíř převzal látku a rozbalil. Varkoč bylo roucho nebo spíše zbrojní kabátec, který používali rytíři, aby je chránil před rozpálením zbroje slunečními paprsky. Na varkoči měl každý rytíř vyšitý rodový znak, nebo symbol dle příslušnosti k rytířskému řádu. V případě Calvoira byl jeho varkoč sněhobílý a přes hrudník a záda se mu táhl červený kříž. Panoš mu pomohl urovnat varkoč na těle a potom mu chtěl zavázat opasek. „Běž mi připravit koně a štít.“ „Jistě pane.“ Řekl panoš a položil opasek rytíři do dlaně. Potom odběhl. Rytíř se rychle opásal, na ruce si nasadil kroužkové rukavice, které si řemínky upoutal k rukávům. Potom uchopil přilbu a vydal se do stáje. Tam na něj čekal jeho       kůň. Byl už připravený v postroji. Panoš přidržoval v jedné ruce zdobené otěže a v druhé veliký křižácký štít. Samotný kůň měl na sobě velké kožené sedlo opatřené třmeny a jízdní háv. Opatřený řádovým symbolem červeného kříže na bílém podkladu. Kůň zařehtal, jakmile svého pána uviděl. Rytíř převzal otěže a podal panoši helmici. Panoš opřel štít o zeď, nasadil Calvoirovi přilbu a řemínky jí zajistil. Rytíř se postavil na stoličku, vylezl na koně a zapřel nohy do třmenů. Panoš podal rytíři štít a přidal slova: opravdu nemám jet s vámi pane?“ „Dnes ne synku.“ Odpověděl rytíř a pobodl koně k chůzi. Projel branou a zastavil se v čele jízdní skupiny. Velmistr začal hlubokým hlasem zpívat náboženskou píseň. Na to navázali rytíři na hradbách a pod nimi. Brzy se zpěv rozléhal tak silně, že se chvěly listy palem, vysázených za hradbami. A tu se dala formace do pohybu. Pomalým krokem. Na koních pochodovala několik desítek metrů a potom se ozval roh z hradeb a jízda se dala do cvalu. Za koňmi se prášilo a brzy zmizeli za písečnou dunou. Velmistr vydal vzdech a pomalu začal sestupovat z hradebních schodů. Zpěv pomalu utichl. Stařec se vydal ke dveřím a nakonec zmizel v dlouhé chodbě preceptáře.