První vlaštovka jara

          Kolem 21. března všichni očekávají příchod jara. Někdo v noci čeká u velkých kyvadlových hodin, které úderem dvanácté odbíjí půlnoc. Někdo zase každý den vyleze na strom a dalekohledem rentgenuje jih, zda neuvidí hejno vlaštovek. Někteří zapřísáhlí rybáři, třeba můj děda, považují jaro za okamžik, kdy na pole přiletí rybárky. Ale pro mě začíná jaro tím, že začnou kvést pampelišky a u mne se opět po roce projeví vrozená vada - alergie.

         Alergie. To kouzelné slovo, které děsí lidstvo. Existuje alergie na prach, na slunce, na zvířata, na čokoládu a na další stovku věcí. Každého postiženého touto “chorobou” poznáme snadno. Uslzené oči, zarudlý nos a tašku plnou kapesníků. Ty jsou mu ale vždy k ničemu, protože člověk, na kterého jde kýchnutí, odhodí veškerou zátěž na zem a začne šmátrat po kapsách po tom čtvercovém bavlněném zázraku jak hypochondr, který hledá nějakou nemoc. Ale podle Murphyho zákona žádný nenajde a při následném kýchnutí odletí dva metry dozadu.

       Ani já nejsem výjimkou. Při po pohledu na veselé Ladovy obrázky, kde je krajina plná pampelišek a malé holčičky si vijí věnečky, se mi rozklepou kolena a ovládne mě svalový třes.

      Pak si představím můj nejhorší sen. Byla jsem na loukách... Stromy šuměly, ptáci zpívali, žáby skřehotaly a vlnky si hrály s plastovou lahví , kterou tam kdosi hodil. Západ slunce vypadal jak v amerických reklamách na určitou značkou cigaret. Jen s tím rozdílem, že na obzoru nebyly ty krásné přírodní scenérie, ale pouze obyčejné silo.

       Pak přišel ON. Sedl si vedle. Mezitím nebe zčernalo jako by ho někdo potřel terem a hvězdy se asi odstěhovaly na vlajku Spojených Států. Naklonil se blíž a …a strčil mi pod nos kytici pampelišek. A pyl stoupá nosem vzhůru a já cítím, že uvnitř mě něco brzy vybuchne. V tu chvíli se probudím.

      Pak přijde léto, podzim a nakonec zima. V únoru už začnu žehlit a počítat zásoby kapesníků. Netrpělivě čekám na ono slzení očí. Je mi smutno, znáte to, když o vás nemá alergie zájem. Ale už teď se těším, až poprvé kýchnu a můžu konečně veřejně prohlásit, že znovu je tady jaro. A nepotřebuji k tomu ani kalendář.