Apoštol

Pracuje pro Církev. Je to jeho poslání. Je Apoštol.

Co se ze světem stalo nevím. Můžu si to jen domýšlet. Vlastně, lidé si domýšlí spousty věcí. Třeba to, jak dlouho už existuje lidská civilizace, nebo co bylo před sto pěti lety. To nikdo neví. No, možná někdo ano, ale ten se snaží, aby to nevěděl nikdo jiný. Protože by ho čekala hranice.

Dnešní svět je krutý. Domy už dlouho nikdo nespravuje, auta dosluhují. Z komínů fabrik se zdvíhá černý, dusiví dým a něco z něj se i plazí ulicemi Brna. Téměř pořád tu je tma, i ve dne. Občas se kouř a co já vím ještě, zvedne či je odehnán větrem. V tu chvíli paprsky slunce spatří tu zkázu co tu je. Odpadky, rezavé stroje, vysklená okna, místo některých domů jen ruiny ve kterých se krčí žebráci a podobné existence. Občas tyto nebožáky něco požírá, možná se požírají navzájem. Nevím čím se tito lidé živí a ani mě to nezajímá. Já práci a jídlo mám a jen na tom záleží. Tedy alespoň mě. Co je mě po jiných?

Takže co vlastně dělám? Zabíjím lidi. Vlastně zabíjím kacíře a oni ani lidé nejsou. Jsou odpad, jsou něco odporného co na tomto světě nemá co dělat. Kdo se hlásí ke kacířům, musí zemřít. Tak zní zákon. Ne zákon těch tupců co si říkají policajti, ale zákon Církve.

A ta je svatá.

 

Jedu městem, je noc. Moje oprýskaná octavie projíždí tichými ulicemi.Na ulici stojí barely ze kterých šlehají plameny a u nich se ohřívají zubožení žebráci. Venku je zima, ale mě v autě je dobře. Klimatizace už sice popraskává a hučí, ale to nevadí. Oprýskané domy, popraskaná silnice. Zahlédnu i nápis Drakar, jedna z hospod v této části města. Zase by se tam měla udělat šťára a pobít nějaké ty kacíře. V mysli se mi mihl starý obraz z té hospody. Tam jsem zabil své první dva lidi. Jednu ženu, střelil jsem ji Desert Eaglem do obličeje. Jejího přítele jsem prošpikoval hned třikrát a na očazené zdi vykvetli rudé fresky. Bylo to uspokojující.

Zapraskání ve vysílačce. Přetrhl jsem nit příjemných vzpomínek. „Apoštol osm, slyším“ řekl jsem svým chraplavým hlasem.

„Apoštole osm, tady centrála. V pátém sektoru na ulici Jiráskova se střílelo. Jeď tam. Apoštol pět se k tobě přidá.“

„Rozumím. Vykonám“ řekl jsem automaticky, zatímco jsem dupl na plyn a rukou kroutil volantem. Stařičká octavie udělala působiví smyk a já zadupl plyn do podlahy. Z výfuku se musel vyvalit černý dým ze spáleného benzínu. Nebylo moc vidět a mě svítil jen jeden reflektor.

Střelba? Moc střelných zbraní nebylo a těch pár měli povětšinou buď policajti a nebo naši lidé. A nebo samozřejmě kacíři.

Jel jsem jak mi to jen auto dovolovalo. Pár ostrých zatáček, jeden přejetý člověk. Nestihl uskočit ze silnice. Auto jen slabě nadskočilo, ale nemít předek opletený silnými trubkami, mohlo mi tělo potlouct přední plechy.

Místo střelby jsem našel ihned. Před jednou podzemní hospodou se válelo pět mrtvých těl. Policajtů. Dvě byla téměř přepůlená a z vnitřností a krve stoupala pára. Asi samopal.

Při pohledu na mou uniformu čumilové a poldové okamžitě ucouvly. Burácení motoru a  skřípání brzd. Apoštol pět. Mohutný chlapík který používal nejraději meč. Jen jsme se na sebe podívali.

„Jsou ještě uvnitř?“ zeptal jsem se poldy který si mě ustrašeně měřil.

„A...ano pane“ zakoktal.

„Dobrá“ opáčil Drak, volací jméno Apoštol pět. „Jdeme dovnitř.“

Dovnitř se muselo jít po schodech dolů ke dveřím. Pak další schody a několik místností. Věděl jsem, že Drak to ví taky. Úplně přesně znal každičký detail. Byl to Boží dar který jsme mohli používat. A proto jsem věděl, že jeden z nich číhá hned u dveří se samopalem.

Hodil jsem tam granát. Zazněla exploze, ze vnitř se vyvalil kouř, drcená omítka a také vyletěla ruka a několik kusů masa. Skočil jsem první.

Další Boží dar bylo vidění ve tmě. Tento dar dostali všichni Apoštolové ve chvíli vysvěcení. Bleskově dolů po schodech, v pravačce držím těžký desert Eagle. Ve dveřích se objevil muž v černém, zmáčkl jsem spoušť a zasažený odlétl. Z hrudi mu stříkala krev. Těžce přebíjené náboje které jsem ve staré pistoli měl jsou strašlivě účinné. Dál. Místnost, chodba. Drak šel napravo, já nalevo. Co tady ti výtržníci dělají? Proč zrovna tady?

Střelba ze samopalů, to je v Drakově sektoru. Cítím stále jeho impulzy plné vzteku. Žije.

Já taky, i když po mě šli dva. Stačili mi na ně tři rány.

Další místnost. Tohle podzemí je rozlehlé. Stále je tma. Ani já nevidím nijak zřetelně. Nyní se spíše orientuji podle instinktu. Něco cítím, něco zvláštního. Další nepřítel. Tento je rychlí, trefil mě. Neprůstřelná vesta zastavila kulku, ale na okamžik mi vyrazila dech. Pach krve mě příjemně hladí čich. Mám tento pach rád. Na chvíli jsem nevěděl kam dál. Aha, další chodba. Střelba, po mě!

Skočil jsem na zem po tam kde se blýskali záblesky ze samopalů jsem vypálil čtyři poslední kulky. Dopad těl na zem.

Vyměnit zásobník a dál.

Pohyb nalevo!

Byl to jen Drak. Dveře které hlídali ti dva samopalníci byli zamčené, ale Drak je prorazil. V jedné ruce měl svůj starý meč a ve druhé Uzi. Záplava světla, bílé zdi, bílé kachle.

Laboratoř!

A muži. Drak byl rychlí, nelidsky rychlí, stejně jako já. Skočil napravo, já nalevo. Jeho Uzi zařvalo a zaplavilo nevelkou místnost smrtí. Kolem mě svištěli a odráželi se kulky strážných. Vystřelil jsem dvanáct ran, celí zásobník. Ticho.

Zase jsem to schytal, po paži mi stéká krev a další ránu mám na noze. Ale bolest je odplavena. Teď chci jen jediné, zabít kacíře! Laboratoře znamenají jen jedno, tady si mohli ti zoufalí lidé nechat voperovat zakázané implantáty! Vrchol kacířství, poškozovat vlastní tělo touto satanistickou technologií!

Vyměnil jsem zásobník. Byl předposlední.

Bouřil ve mě oprávněný vztek, stejně jako v Apoštolovy pět. Doslova cítím ty hříšníky. Chci je pozabíjet. Všechny, aby nemohli dál špinit náš svět svojí přítomností.

Ale než vejdeme do dveří kde se skrývají vědci vstoupil do rozstřílené místnosti muž. Stejně jako nám, ani jemu nevadili mrtvá těla a spousta krve. V jedné ruce měl pistoli a v druhé meč, stejný jako Drak. A hned střílel. Byl strašidelně rychlí, rychlejší než já. Dvě rány jsem dostal do hrudi. Žebra se prohnula a já ztratil rovnováhu. Pád. Mechanicky jsem mačkal spoušť své těžké pistole a minimálně jednou jsem musel trefit. Drakovo Uzi se opět rozeřvalo a zakvíleli odražené kulky. Kacíř se vrhl na zem, mezi krev a odštěpky dlaždic. I jeho pistole promluvila a byl přesný, strašně přesný. Drakovy z krku vytryskla krev a vzápětí mu ulétlo temeno hlavy.

On zabil Apoštola!

Převalil jsem se a nedbal bolesti. Skok k němu, tři kroky a čtyři výstřely. Opět mě zasáhl, ale nyní jsem to čekal a kulky mě nesrazili. Cítil jsem, že mi praskla dvě žebra. Ale i já trefil. Těžké a předimenzované náboje mu dělali díry do hrudi a vylétli zády. Strašlivá síla ran jej mrštila na stěnu na které se objevili další šmouhy od krve.

Stál jsem sám, v místnosti plné mrtvých. Pach krve, smrti a střelného prachu. Vyměnil jsem zásobník a vešel do dalších dveří. Míhal jsem pistolí sem a tam, nikde nikdo. Jen operační stoly, přístroje.

Ale jako by tu něco chybělo...

Ano, uvědomil jsem si. Vědci kacířů odnesli vše důležité pryč a nechali zde lidi aby jim kryli útěk. Ano, podle těch přisluhovačů Satana je technologie důležitější než život.

Můj pohled náhle padl na nevelký kufřík na stole.

Mé zbystřené smysli mi řekli co to je.

Zavřel jsem oči a vyslal modlitbu k Pánu, ať kacíře jednou zničí.

A pak už nebylo nic.

Jen věčný odpočinek.

 

 

 

 

 

---