Autobus

To ráno jsem nenáviděl celý svět a měl jsem k tomu tisíce důvodů. Ještě teď se vidím, jak stojím na zastávce autobusu, nervózně ji křižuji všemi směry a v duchu střídám kletby s vroucími modlitbami.

Bože, nedopusť, ať přijdu o tu práci! Musím ji dostat, je to má poslední šance… Poslední, slyšíš? Tak přece něco udělej! Vždycky mě učili, že děláš zázraky. Proč sakra zrovna já? Proč?

Ty děti by tu nemusely běhat jak splašené. Ať už jsou zticha! Autobus nikde, to mi to dnes krásně začíná. A co chce zase ta ženská? Musí tak ječet? To se snad dneska všichni úplně pomátli?

Toho důchodce v tom okně, toho taky nenávidím! Jak si tam spokojeně sedí, zatímco mně se rozpadá život na miliardy střepů. Ta mrcha Monika se na mě vykašlala. To se ví, peníze se jí hodily, konečně jsem to pochopil.

No jo, ten čahoun asi taky nemá času právě dvakrát na zbyt. Jen aby si ty hodinky nevykoukal! Bože, copak ně neslyšíš? Poslouchej, potřebuji pomoc! Jakoukoli pomoc, tak udělej sakra něco! To bude můj konec. Jestli tu práci nedostanu, radši se zabiju, než abych skončil pod mostem, zabiju se, máš radost? To štěkání…! Celé to uštěkané psí plemeno ať táhne k čertu!

Nestíhám! Nestíhám, NESTÍHÁM!

A svou dceru, Jarmilku, už asi neuvidím. Odvlekla ji s sebou. Prý: „Snad nenechám svou jedinou dceru na starost TOBĚ?“ Já bych ji nejradši…

Když jsem se probral, někdo se na mě usmíval. Viděl jsem všechno přes hustou mlhu, ale tvář sestřičky z ní po chvíli vystoupila. Tak autobus přece jen nakonec přijel a měl prý zpoždění jen deset minut. Říkali, že jsem se kvůli tomu nemusel pod něj vrhnout, ale… já musel, teď už to vidím. Konečně vidím svůj život s odstupem, i když ho teď budu prožívat z kolečkového křesla. Však já se tak lehce nevzdám. To, že jsem se dostal na dno, ještě neznamená, že se z něho neodrazím, právě naopak!

Vlastně, málem bych zapomněl: Děkuji Ti, Bože.